Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJablko nepadá daleko od stromu
16. 06. 2006
2
0
845
Autor
anquetil
Bylo mu pětatřicet a jmenoval se Josef. Dlouhé roky jezdil jako můj kolega u dopravního podniku. Za svou nadstandardní mzdu platil stejnou daň jako my, ostatní chlapi za kolečkem - přesčasy, turnusové služby s časným vstáváním i pozdními nočními příchody domů. A povinnost řidičů jezdit o sobotách, nedělích i ve svátky. Doma jenom na otočku a věčně za volantem - to už rozhodilo spoustu manželství dopraváků. Ale Pepek měl doma půvabnou mladou ženu Marii a dvojčata – dvě malé holčičky. Chtěl žít stejně plnohodnotný život, jako tisíce ostatních Pepíků. Ale jak jen to udělat? Pepek pečlivě zvažoval všechny akceptovatelné alternativy, až si našel práci školníka v mateřské školce, kam chodily obě jeho dcerky, Zuzka i Kristýnka. Vídal se s nimi každodenně a konečně byl spokojený. Mohl se plně věnovat i hudbě, kterou měl tak rád. A co na tom, že šel s platem o nějakou tu tisícovku dolů? Peníze nejsou všechno, v životě jsou přece i jiné hodnoty, které jsou nesouměřitelné s penězi. Naše profesní cesty se rozešly a vídali jsme se už jenom sporadicky. Potkával jsem ho s rodinou při svých odpoledních toulkách kolem břehů řeky Svratky. Obě malé holčičky byly jako víly – tančily kolem svých rodičů v lehounkých rozevlátých šatičkách a dlouhé blonďaté vlásky jim ve slunečních paprscích svítily jako svatozáře. A Pepa, s očima rozzářenýma štěstím, k sobě tiskl svou něžnou drobnou paní. A jeho Majka jenom kvetla. Opravdu jim to moc slušelo. Takový hezký pár, řekl by i sám Francis Scott Fitzgerald... Jenže v tu chvíli by mne ve ani snu nenapadlo, že se s Pepkem uvidím už jenom třikrát...
Jablko nepadá daleko od stromu
Jezdil jsem ten den „výtah“, službu s bezpočtem kol. Dvacetkrát za šichtu nahoru a dolů… Vyslov před brněnským trolejbusákem slovo „výtah“ a on hned ví, která bije. Je to kraťoučká linka, vedoucí ze středu města nahoru do Jiráskovy čtvrti, které se odjakživa říká čtvrt milionářů. Prosluněné stráně, nakloněné k jihu, jsou posety stovkami honosných vilek brněnské smetánky. A v polovině štreky, těsně pod vrcholem příkrého stoupání na Žlutý kopec, je Masarykův onkologický ústav, jeden z nejlepších českých špitálů pro boj s rakovinou.
Někdo mi za jízdy otevřel kabinu řidiče. Ohlédl jsem se, že vetřelce vykážu, ale ve dveřích se na mne křenil Pepa:
„ Čus, Žaku, tak co, jak se vede? Kousek se s tebou svezu.“
„ Ále, znáš to, je to čím dál stejný… Co dělá Majka a děcka? A co ty, Pepo? Jak tě znám, za nějakou milionářskou paničkou asi nejedeš. Jedu na Žluťák kolem onkologie, tak že bys měl raka?“ dobíral jsem si ho.
„ Taková maličkost, která nestojí za řeč,“ povídá Pepek. „Na pravé noze, těsně nad kotníkem, se mi udělala taková malá bulka. Naše doktorka měla zas jednou velký voči a pro jistotu mne poslala na ozařování. Prej člověk nikdy neví. Už tam jedu pošesté, Žaku…“
„ To bude dobrý, ti doktoři kolikrát nadělají z komára velblouda,“ povídám.
„ Taky myslím a Majka říká totéž. Můj otec sice umřel na rakovinu, ale prý se to nedědí. Jsou přece i jablka, která padají daleko od stromu.“
Mlčky jsem přikývl. Vyměnili jsme si ještě pár vět o svých dětech a na zastávce u nemocnice na Žluťáku Pepek vystoupil. Tak zase někdy…
2.
Dlouhé týdny jsem potom Pepka neviděl. Jeho rodinný domek, obklopený velkou zahradou se vzrostlými stromy, je na samém břehu řeky, těsně pod kopcem Holedná, ze kterého k vodě smutně stékají mokré skály i smíšený les. Za dřevěnou lávkou přes řeku, právě u Pepkova domku, začíná cesta, vinoucí se „Údolím oddechu“ až do ráje motýlů a vážek ke dvěma lesním jezírkům v srdci lesa. Občas tudy chodívám na lov vážek, vyzbrojen svými dvěma fotoaparáty.
Už z dálky jsem zaslechl holčičí štěbetání, pocházející z Pepkovy zahrady a zvědavě jsem nakoukl přes živý plot. Zuzanka s Kristýnkou, obě ve stejných slušivých modrých sukénkách, vesele výskaly a proháněly se po trávníku. Ve stínu staré jabloně jsem zahlédl Pepka s manželkou, oba mlčky seděli na lavičce pod stromem. Zatímco Pepek s úsměvem pozoroval své dovádějící ratolesti, jeho žena Majka si četla nějakou knihu.
„ Ahoj rodinko! Tak co, máte odpolední siestu? Hej, školníku a co tvá noha? Dobrý?“ halekám zdaleka a zvolna přicházím blíž.
„ Vidíš…“ odpověděl tiše a otočil se ke mně.
Strnul jsem. Jeho pravá noha končila těsně pod kolenem. Bože, takové faux pas!
„ Sorry, Pepo, netušil jsem, že…“ řekl jsem rozpačitě a zoufale jsem hledal slova útěchy.
„ To nic, “ mávl rukou Pepek, „ukázalo se, že ten nádor byl přece jen zhoubný. Pokračoval v růstu pořád dál a muselo to pryč. Nebyla jiná možnost.“
Když viděl moje očividné rozpaky nad tím trapasem, povzbudivě se pousmál a dodal:
„ Ale klídek, Žaku, už jsem to dávno vydejchal. Snad to bude dobrý…“
Přisvědčil jsem a chvatně se rozloučil.
Objal mne les, vlhce na mne dýchl a já pak celé to odpoledne při fotografování vážek přemýšlel o tom, jak tvrdý dokáže být život, který někdy neúprosně přináší kruté rány právě těm lidem, kteří si to nejméně zaslouží. Existuje-li Bůh, tak proč činí tak nespravedlivá a krutá příkoří právě těm nejušlechtilejším lidem?
3.
Uplynulo půl roku. Pomalu končil podzim, stromy se svlékly donaha a jejich zlatavé listoví ozdobilo vadnoucí zeleň trávy. Probudil jsem se do lenivého sobotního rána a pod okny všude bílo. To právě přispěchaly první přízemní mrazíky a ozdobily přírodu třpytivými brilianty první námrazy, která se v ranním slunci zářivě leskla, až oči přecházely. Kráčel jsem zvolna se probouzejícím lesem. Stříbřitě bílým jíním ozdobené smrky si nad ránem svlékly svou tenkou košilku, utkanou z ranní rosy. Ubíral jsem se kolem zurčícího potůčku, který jiskřivě odrážel modravou oblohu.
V zamyšlení jsem se ocitl na samém okraji lesa a odkudsi zazněly tóny klavíru. I přes pár drobných chybiček jsem poznal Beethovenovu pátou symfonii. Osudová. Ale vždyť jsem docela blízko Pepkova domu a určitě to hraje malá Kristýnka, na které si Pepek tolik zakládá! Holka má znamenitý hudební sluch po tátovi. Jablko tedy nepadlo daleko od stromu. Zaposlouchal jsem se do té božské hudby a v tichém zaujetí jsem přistoupil k živému plotu.
Nahlédl jsem do zahrady a něco se mi nezdálo. Něco tam bylo jinak. Aha, lavička. Už nestála pod jabloní, jak stávala dřív a ze starého stromu zbyl uprostřed zahrady jen pouhý pařez. Celá zahrada byla pečlivě uklizena, v žloutnoucí trávě ležely hrábě a spadané listí bylo navršené na několika hromadách. Lavička byla teď až vzadu v koutě, v samotném rohu zahrady. A pod bílým kmenem břízy, která svými holými větvemi teskně čněla k modré obloze, seděla na lavičce Marie a dívala se přes nahé větvoví břízy vzhůru k nebi.
„ Ahoj Mery, kde máš Pepíka?“ ptám se.
Asi jsem ji vyrušil ze zamyšlení. Marie sebou trhla a polekaně se rozhlédla. Poznala mne, kývla hlavou a tiše povídá:
„ Ahoj Žaku, na Pepíka se ptáš? Sedí přece vedle mě.“
Naklonil jsem se přes živý plot, abych lépe viděl.
Marie pořád seděla na lavičce.
Ale sama.
Strnul jsem.
„ Prokrista… Je mi to líto, Maruško…“ vydechl jsem ztěžka.
Majka vstala a pomalu přistoupila ke mně. Podal jsem jí ruku na znamení soustrasti. Její plachá dlaň byla jako umírající ptáčátko a Majčiny mokré oči byly plné zoufalství. Tolik jsem jí toho chtěl říci, ale mlčel jsem, s hrdlem sevřeným. A v těch jejích očích, které vždycky tak hebce hladily, jsem spatřil hedvábné doteky vycházejícího listopadového slunce. Ale nebyla to už ta zrcadélka, co vždycky tak zářivě svítila. Proč jen je v nich tolik beznaděje? Snad všechno jednou přebolí, korálky jejích slz uschnou, Majčino raněné srdce pookřeje a úsměv se jí na tváře zas vrátí. Jakoby s láskou odešla dveřmi z jejího srdce i chuť žít a nechala ji samotinkou v slzách. Vždyť právě teď potřebuje tolik lásky… Jak jen jí to říci, že není všem dnům konec? Život přece půjde dál, pro ni i pro její dvě krásné malé holky.
Majka, jakoby četla moje myšlenky, sotva slyšitelně řekla:
„ Ta doktorka měla tenkrát pravdu, byla jsem tam s Pepíkem. Říkala, že jablko nepadá daleko od stromu. Od naší společné návštěvy lékařky jsme o tom s Pepíkem pak už nikdy nepromluvili a oba jsme věřili na zázrak. Ale zázraky se nedějí..."
Majčin šepot byl jak mávnutí bělostných křídel racka, který vzlétá k oblakům. Její oči se zalily slzami a ramena se jí rozechvěla pláčem. Stulila se mi do náruče jak bezmocné dítě a mezi slzami dodala:
„ Žaku, teď je na onkologii na pozorování i naše Zuzanka… Bože můj…“
Z domu se ozvalo zvonění telefonu. Klavír utichl a během chvíle vyběhla ven malá Kristýnka. Byla nalehko, jen v sukýnce a tenkém svetříku.
„ Jé, ahoj strejdo… Mami, mamííí, volá nemocnice, honém!“ volala naléhavě.
Z Majčiných polekaných očí jsem v tu chvíli přečetl mnohem víc než jenom strach. Byly v nich děs a hrůza. Vrostl jsem do země jak solný sloup.
„ Tak se mějte, holky…“ zavolal jsem na rozloučenou.
Slušelo jim to - ta maličká Kristýnčina dětská dlaň, ukrytá v teplé ruce její maminky.
Pár chladivých slz z tajícího jíní břízy mi studeně pohladilo tvář.
Stál jsem tam jako socha a díval se za nimi.
Vtom jako blesk mi mráz přejel po zádech a krev mi ztuhla v žilách.
Na lýtku malé Kristýnky jsem zahlédl zřetelnou tmavou skvrnu.
Díky, trinitix, i já sám někdy skoro zkamením, když si vzpomenu na ten příběh, on se totiž skutečně stal. Kdybychom se potkali, zavedu tě sotva nějakých 300m od toho domku na malý hřbitov. Až vzadu, docela v koutě u hřbitovní zdi, stojí vedle velkého žulového pomníčku i 2 maličké, z bílého mramoru - tam odpočívají hlavní protagonisté tohoto příběhu... - Lidé dneska plní sály kin v touze za strašlivými příběhy a ve zběsilé honbě za horory, které si scénáristé vycucali z prstu. Ale ty nejstrašnější příběhy píše často sám život. Stačí jenom se pořádně rozhlédnout kolem sebe.
tedy začítám se do Tvých děl čím dál více, místo pracování v práci :-)
tohle je opravdu "nádherné"
jak je to napsané, zlehka s tíživou situací o kruté pravdě...
skelný pohled tkví na Tvém dílku
2 vesuvanka:
díky za tvé milé zastavení i za slova uznání... V životě i v kalendáři se konečně sešly dny, kdy začíná slunce svítit, ať svítí a hřeje i tobě! Pěkný den! :o)
2 mario czernay:
viselo to v noci sotva pár vteřin a hned vidím tvůj škleb - nemohl jsi to za tak malou chvíli celé přečíst. Nepiješ ty místo čaje z porcelánu raději rum z plecháčku? Život ti kolikrát nalije takovou tequilu, že nebudeš stačit lízat sůl! Tohle totiž není vymyšlený příběh. Hezký den! :o)
Karle, to je velmi smutné vyprávění, krásně napsané - moc se mi líbí vložené popisy přírody, které jsou v té velké bolesti a nezvratitelnosti osudu pohlazením po duši. Zaujal mě i zajímavý a nádherný záběr stromu - tančící ženy... díky, TIP a přeji krásný den