Poprvé

   Uprostřed noci se probudila a věděla to. Je to znovu tady! Ten pocit v nebyl hlavě, ani v žaludku, spíš opar vůně zvenčí okolo ní. Vystrčila prst nad hlavu a dívala se, jak zase zmizel v té mlze. Už to zažila tolikrát... Bylo jí jasné, že HO zase po měsících klidu bude muset hledat. Všude. Pořád. Dny netečnosti byly pryč, bylo úplně jedno, co pro svou předchozí nezávislost dokázala a co se dělo samo od sebe. Mlhovina, ve které všechno mizelo, je imunní vůči tomu, co sama chce. Ovládá ji pokaždé.   

   Začala v jednom aseptickém bytě – ještě před kolaudací šoupání titěrnýma minikuchyňskýma nádobíčkama a nábytečkama po pláncích přesně podle feng-šuej, v reálu to na první podívání vypadá esteticky a sladěně, ale už na druhý nadechnutí ji něco velmi znervózňuje, nepatří tam, je navíc. Známý pocit přebytečnosti ve vztahu, hra na třetího... Kniha se sama před odchodem uklidila zpět do knihovny, než stihla na záchodě přečíst poslední reflex. Obvykle leží prach na nečtených knihách, tady není. Ani prach, ani ten, koho hledá.

   Další večer barvy duhy z viněty a pocit sametu, obzvláště když je schopná říct, že to tady na ni padá, těžký štíří příbytek. Hlubina bezedná, ticho bezdeché. Vzpomínání na starý časy, drahé víno, usíná „za jízdy“ okolo půlnoci první! Sem už patří, ale dělá jí větší a větší potíž po každém doušku zvednout ruku, oči, hlas. Takhle ubitá taky už bývala. Ráno pojede samotná přeplněným autobusem.

   Třetí večer venku ve třech je tak fajn, jeden stvořen pro oči, druhý sytí uši, celé to má dokonalý tvar... Smích, inspirace, možnosti, svádění... V noci o jednom sen, už se jí nelíbí tak třeskutě, líbí se jí to dívání na něj, u kostela pod bílou plachtou se milují, prohlíží si ho v nádherně volně a zamilovaně, líbá mu bradavky, přivádí k dlouhému a vydatnému orgasmu a pak... sen končí. Probudí se díky tomu nejdřív s úsměvem a lítacím pocitem a taky si dost z toho snu kupodivu pamatuje... Dojde jí to až při kávě – vlastní popření, sebeobětování, čekání na něco, co pak už nepřijde. Taky výtečně nacvičené, až do důvěrného návyku.

   Vždycky to přicházelo uprostřed noci. Takový mlžný opar, který voněl jistotou. Ovládalo ji to. Znala to už dokonale a byla smířená s přicházející trýzní hledání, pak prchavostí naděje a nakonec bolestí nenaplnění.

   Vystrčila prst nad hlavu a viděla z něj poprvé úplně všechno, každou daktyloskopickou tečku. Ačkoliv to nikdy předtím nezažila, bylo to jako vzít po třísté pětašedesáté za stejnou kliku. Závan známé vůně. Věděla, koho hledá. A taky že dnes poprvé při tom zůstane v tomhle pokoji s velikým zrcadlem.