Vzkaz

Dýchal jí zezadu na krk. Cítila ho a věděla,že jí za chvilku ublíží. Nevěděla jak,jen věděla,že ji to bude bolet. Pomalu se k ní přibližoval. Její dech se zrychloval. Myslela jen na jedno. Ať už se rozhodl udělat jí cokoli,jen ať to udělá rychle a pokud možno bezbolestně. Už nemohla vydržet. Zdálo se jí,že zešílí. Že umře zoufalstvým. Každou další vteřinou ticha byly tyto myšlenky čím dál nesnesitelnější a skutečnější. Chtěla mu něco říct,ale z hrdla se jí nedostal ani hlásek. Byla moc slabá. Nemohla mu říct,aby to už skončil a zároveň to nemohla skončit sama. Říkala si,že když se nic neděje,že jí třeba dá ještě šanci žít. Přece se nepřipraví o život zbytečně.....

Brečela před ním jako malá holka. Prosila a slibovala. Jen aby ji nezabíjel. Jen aby bylo vše takové,jako předtím. Krásné...Naivní! Zůstaval chladný jako skála. Chvílemi pochybovala,zda je v jeho těle ještě nějaký cit. Cit pro ni. Cit pro lásku a vášeň.

Vodíval ji za ruku a říkal krásné věci. Říkal jí,že ji miluje. Proč ji chce najednou zabíjet? On to snad nezná? Pocit prázdnoty,beznaděje a zoufalství? Pocit bezmoci,že s tím nic nemůže udělat? Nepřipomíná mu to nic? Copak už ji nezná? Tak mladou a zranitelnou? Pomáhal jí. Najednou chce všechno zničit? Chtěla pár let počkat. Začít s ním žít naplno. Doufat ve šťastný konec. Udělala by pro to cokoli. Žila jen pro tu myšlenku. Pro myšlenku na život s mužem,kterého miluje.....

Udělala mnoho chyb. Ale vždy se snažila být pro něj tou nejlepší. Být hodna jeho citů. Jeho lásky. Nezklamat ho. Už nikdy!