KNIHA

Koupil jsem si knihu.
Původněm jsem chtěl nějakou o aerobiku,
protože stárnu, kouřím a roste mi pupek.
Nic z toho není hlavním důvodem.
Pravý důvod je, že mám strach.
Strach, že jsem úplně blbý a tak chci alespoň líp vypadat.
Žádnou neměli.
Zaujal mne hřbet knihy slavného spisovatele.
Stál tam text z něhož jsem usoudil, že se žena pokusí
o sebevraždu.
Vzal jsem ji do ruky s jistým očekáváním.
Ano! Nemýlil jsem se. Přežila to a pak byla v pakárně.
Bilo šest hodin.
Zvony jsem slyšel, ale nedošlo mi, že zavírají.
Knih od toho slavného spisovatele tam bylo víc.
Některých hodně.
Jiných málo.
Tato byla jediná.
A ještě jedna byla jediná.
Otevřel jsem ji a četl.
"Kdo víc miluje, tomu je víc odpouštěno".
Zamkli dveře.
"Je to příběh dívky, která se rozhodne svou situaci řešit prostitucí, a zkrze to najde sebe samu."
Zbyli jsme v krámě už jen dva: ten druhý platil.
Vzpoměl jsem si na Andreu.
Sáhl jsem doprostřed stránek a četl.
"Člověk najde sám sebe, jen, když překročí svůj stín:"
Andrea to dokázala.
"Spoutaná a bičovaná dosáhla vrcholu. Úkolem pána je působit otrokovi radost. Vzala si své věci a šla pryč."
Vzal jsem knihu zaplatil a šel.
Něco o aerobiku snad najdu na internetu.
Někdy si namlouvám, že jsem umělec.
Mám strach, že ani to ne.
Prostě neúspěšný člověk.
Je toho dost, co oproti jiným nezvládám.
Žiju sám, nemám pořádnou práci, prachy, výkonnost
a umyté nádobí.
Někdy píšu.
Štěky.
Miniatury, které jsem nazval Šortkami.
Z nouze ctnost.
Abych něco dělal.
Něco, co jde snadno.
Něco, jako kouř z cigaret.
Něco, co nevyžaduje sebezapření.
Jako prostituce.
Prostě onanie.
Koupil jsem si knihu.
Ne tu o sebevraždě a psychiatrii.
Tu o bolesti ze sexu, protože láska bolela víc.
Knihu, abych četl, abych nepsal.
Možná jsem přeci jen umělec.
Možná to mám jako úděl.
Být spisovatelem.
Mizerným spisovatelem.

---