Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePod vodou
22. 06. 2006
0
0
786
Autor
Blay
Pod vodou
Sladký kouř života
vrazil mi do hlavy klín,
z člověka ve mně udělal robota,
ze slunce úderem vytesal stín.
Z vratké loďky spadl jsem do vody
a pomalu, bezvládně začal jsem klesat,
ve stavu beztíže, opojné svobody,
srdce mi nabídlo, že bude plesat.
Já to zamítl a očím poručil,
aby se rozhlédly po té vodní říši,
a hned první pohled mě téměř umučil,
hořký mok úzkosti naplnil mou číši.
Zelené lesy pod vodní, jsou husté chaluhy,
do nich byla vpletena torza lidských těl,
a slizké murény, jak černé popruhy,
údy jim spojily a svázaly na uzel.
Můj žaludek to přijal ztěží,
však nežli jsem stačil načerpat klidu,
nohama jsem zavadil o vrcholky věží,
rostoucích ze dna z cihel hříchů lidu.
V každé cihle se promítal obraz hříchu
a opakoval se stále dokola,
dva sloupy z vražd a krádeží měli za pýchu,
co každému krásu ze srdce odvolá.
Věže mi náhle zmizely jako dým,
a z vodní šedi připluli žraloci,
žrali se navzájem, až voda měla barvu drahých vín,
mě se však nedotkli, ač byl jsem bez moci.
Jenom tak kroužili, mým strachem se bavili,
nebyl jsem schopen říci slova,
každý z nich na mě útočil a v poslední chvíli,
uhýbal přede mnou a tak znova a znova.
Čím níž jsem se nořil, tím bylo jich méně,
však přibývalo korýšů s břitvami,
mluvili plynule a na lidské plémě,
cedily nadávky a kývali hlavami.
Dva z nich, ti největší, v klepetech ostří,
řízli mě do rukou a dali mi mast,
řekli mi výhružně:“Tím rány si potři,
ať nikdy již nepoznáš co je to slast.“
Cesta má ke dnu byla tak v půli,
když zespoda voda se začala vařit,
to hejno zlých olihní stoupalo z důli,
ve mně se úzkosti opět začalo dařit.
Jak mohutný šíp se olihně řítily,
každá z nich hledala skrze mě zkratku,
úpěl jsem bolestí, oči rudě mi svítily,
když bránu do těla našly v mém zadku.
Těch pár vteřin zdálo se, jak celé věky,
navždy změněn jsem, však tělo je bez šrámu,
dál dolů klesal jsem a uslyšel skřeky,
které mnou otřásly, jak suchý mráz po ránu.
Ten strašný zvuk řezal mě do hlavy,
po ušních bubíncích tančily jehly,
to rejnok čistou pravdou mi přivodil stavy,
při nichž černé myšlenky na znak si lehly.
Když zvuky utichly, nastal klid před bouří,
pak voda pomalu černala a začínala se točit,
kal ústa mi otevřel, víčka se nemhouří,
strach spustil stavidla a já začal močit.
V mžiku jsem stažen byl do očistného víru,
každá má část se v něm zmítala zvlášť,
do dutin vehnal mi čpavek a síru,
o útes na padrť rozbil mou zášť.
Šaty mi rozedral a vyčistil myšlenky,
náhle pak utichl s rychlostí příchodu,
měl jsem chuť nalít si čistý líh do sklenky,
a obsah vnitřností podstoupit záchodu.
Přec zase čekal jsem padajíc do hlubin,
jaká z hrůz mi do cesty vpadne,
když zčista jasna okřídlený cherubín,
zašeptal:“ můj milý, nebude to snadné“.
„Čeká tě bestie velkého Homéra,
ty ještě’s nedošel k nejtěžší době,
snad najdeš kde hnízdo má obludná chiméra,
až ke dnu dorazíš hledej ji v sobě.“
To dořekl a rozplynul se, jak ranní pára,
v tom momentě se objevily ústřice,
ta největší co vedla je si nožem se mnou hrála,
ostatní do mě bodali pletací jehlice.
Ježkovi podobný jsem pokračoval dolů,
bolest mě přenesla do další brány,
litry mého šarlatu, jak z obětovaných volů,
nade mnou zůstaly a mě zhojily se rány.
Sto jehlic pletacích ze svalů vypadlo,
slyšel jsem je dopadat na zrezlý lodní trup,
„ již dno se blíží“, ihned ně napadlo,
v tom koráb jsem rozpoznal v porostu mořských hub.
Ještě než dopad jsem připluly medúzy
a kolem mě do krychle umístily zrcadla,
vidět se ze všech stran, byl políček od hrůzy,
k tomu mě do slabin žahala chapadla.
Vzepjal jsem síly a rozbil zrcadla ranami pěstí,
hlavonožcům prchám, „hle“, v lodi je trhlina,
k útěku stačí mi a ještě mám štěstí,
pod kýlem je velká vzduchová bublina.
Můj nával radosti čas předělal do smutku,
ta bublina stala se mé vlhké vězení,
vzduch valem ubývá, kručí mi v žaludku,
bojím se vyjít ven, na tom se nic nemění.
Z nudy jsem naškrabal verše do rudé rzi,
tápu a hledám, kde spí chiméra obludná,
marně se snažím v duši o katarzi,
doufám, že někdy se odrazím ode dna.