Na neshledanou

Jazykem v ústech
obracím vysušené sliny.
Je červen,
a je to konec konců
začátek začátků – říkám si s úlevou.
A taky si říkám: je dobře, že na sebe po těch letech dokážeme promluvit.
Zakřičet.

Rok splyne v jeden bezvýznamný letopočet,
a pak už tě nepotkám
v cizích obličejích.
(Stejně ti vůbec nejsou podobné...)

Ještě se otočím (slibuji že naposled!)
za předvčerejším dnem,
jen na skok
do paměti.
Jazykem v ústech
obracím vysušené věty.

A pak si říkám něco o koncích.