Zpocená opice

,Prší - neprší - prší - neprší - prší - neprší...' neustále opakuje asi pětiletá holčička, která už dobrých pět minut chodí kolem pískoviště a s každým prší (a neprší) utrhne své oblíbené panence Barbie (jmenovala se Marta) jeden vlas. Vlasy se pomalu snáší na vyprahlou trávu, která řídce roste kolem pískoviště a každý jejich dopad jakoby volal po kapce vody, kterou holčička marně očekává. Vlastně jí nejde ani tak o déšť - má jen žízeň. Snad kdyby měla jen o trochu menší žízeň, šla by domů nebo by se možná rozplakala. Ale žízeň přišla nečekaně a přidal se k ní úpal s úžehem, takže holčička je malátná a nadto zmatená. O to víc zmatená proto, že včera večer viděla předpověď počasí a tam hlásili bouřky a krupobití. Ostatní děti šly s maminkami k řece nebo na koupaliště, ale ona maminku přesvědčila, že si bude raději hrát na pískovišti, protože kdyby přišla bouřka, mohla by rychle utíkat domů a tam se schovat. Jenže bouřka nikde a maminka z bytu na pískoviště nevidí.

Malá holčička, nevím, jak se jmenuje - můžeme jí říkat třeba Anička - ne, Anička je příliš lidové pro panelákové dítě, takže to bude třeba Dita... Takže, kde jsem to přestal...? Aha, Dita už mezitím co takhle vykecávám chodí dalších pět minut okolo a stále trhá panence vlasy. Protože má tím vedrem prsty zpocené a vůbec trochu nemotorné, málokdy se jí podaří utrhnout jen jeden vlas, a tak už má panenka vlasy víc než z poloviny vytrhané. ,Proč ten pán v televizi neměl pravdu? A proč neprší? A proč už mě Marta nemá ráda? A proč má tak málo vlasů? A proč tu jsem sama? A proč jsou ve světě války? A proč tu se mnou není maminka?' přemýšlí děvčátko. Zavře oči a sní o světě, jak by měl podle ní vypadat.

,Hlavně by tam mělo být dost sladkostí pro všechny a tatínci v tom světě si budou hrát a nebudou pořád chodit do práce a panenky budou umět mluvit a chodit a nebudou tam žádní zlí psi co štěkají za plotem a bude tam spousta hodných kočiček, které si budu moct pohladit když budu chtít a maminka mi to nebude pořát zakazovat a budou tam kolotoče zadarmo a zmrzlina a cukrová vata a ledová tříšť,' ukončí Dita nepříliš paradoxně své přemítání. Pomalu otevírá oči a před nimi se začíná objevovat něco černého. ,Mrak!' vykřikne Dita a naplno otevře oči. V tom se jí zmocní hrůza, není to mrak, ale hnusný zpocený černý opičák, co se škrábe na břiše a na hlavě. Dita chce křičet, ale z úpalu a z úžehu a snad i z leknutí ztratí nad sebou vládu.

Asi za tři minuty se šla na Ditu podívat maminka, a když zjistila, jak Dita vypadá, na nic nečekala, naložila Ditu do auta a upalovala s ní do nemocnice. Tam Ditu napojili na přístroje a maminku uklidnili, že to je jen úpal a snad i úžeh. Ale maminka u Dity zůstala celou bezesnou noc, jak už to u maminek bývá zvykem a budiž jim za to dík. 

,Dito, otevři oči... Dito, tady jsem...Dito!' slyší Dita něčí hlas. Už si vzpomíná - to je maminka! Dita pomalu otvírá oči. Vidí nezvyklé bílo, ale v tom zahlédne něco černého a kulatého přímo před sebou. Okamžitě zavře oči, začne ječet a kopat okolo. Mamince vykopne tři zuby, strhne přitom kapačku s nitrožilní výživou a nakonec jí chudák sestřička musí dát injekci sedativ. Dita si pospí přinejmenším do večera...

Náhoda je blbec. Kdyby tak té mamince tatínek nedovezl do nemocnice toho pitomého černého maňáska...