Telefon

I.

     Všechno to bylo tím, že se tolik bála lidí, a vůbec všeho venku.

      Každé ráno byla neplavcem na širém moři, a skákala do hluboké vody, pryč od svého voru.

      Kdykoli zamknula dveře a sbíhala ze schodů, měla plné břicho strachu z toho, co teď přijde a co ji, vydanou na pospas, určitě ohrozí.

     A taky ohrozilo:

     Sousedky na lavičce před domem, které si ji tak divně prohlížely, od hlavy k patě, až z toho nedokázala projít volně kolem.

     Lidi v tramvaji, kteří všichni překvapením strnuli, když nastoupila ona.

     Výsměšná prodavačka v krámě.

     Hošani s cigaretou na rohu ulice, kteří si o ní povídali s drzým, pohrdavým smíchem…

II.

    Neměnné opakování dní na mateřské dovolené ji časem trochu otupilo, ale přesto ji každá chvíle strávená venku, mezi lidmi, vyčerpávala.

    Aby si ulevila, tak jakmile ji venku nikdo nepozoroval (byly i takové chvíle), zasnila se: vzpomínala na jednotlivé detaily svého bytu. Viděla v duchu všechny kouty důvěrně známého, bezpečného prostoru, kde se nikdy ničeho nemusela bát, kde se z lidí dal čekat jenom manžel – jediný člověk, kterého si klidně nechala stát za zády, aniž se musela otočit.

    Těmi vzpomínkami vždy znovu získávala rovnováhu.

III.

    Když zavedli do bytu telefon, všechno bylo snazší.

    Jednak jí styk s lidmi jenom po hlase nedělal takové potíže, takže se dokázala konečně docela skamarádit s několika manželovými známými.

    A hlavně:  aby venku snáz obstála, vynalezla si  takovou nevinnou hru: na svých nezbytných pochůzkách s kočárkem teď vyhlížela telefonní budky. Našla-li některou dostatečně opuštěnou, vklouzla dovnitř a vytočila své vlastní číslo.

    Jejich žlutý telefon na hnědé poličce v opuštěném bytě naprázdno vyzváněl, a ona v té chvíli přesně slyšela to zvonění, viděla tu poličku s blokem na vzkazy, cítila plyšovou vůni koberce v předsíni, opírala se o drsnou bílou zeď.

    Takhle dětinsky  trávila, zatímco dítě spalo v kočárku, dlouhé chvíle v telefonních budkách, ale pečlivě to tajila.

    Věděla najisto, že ten telefon nikdo nezvedne. Vždyť manžel byl v práci a vracel se vždy až večer.

IV.

     Ale jednou ten telefon někdo zvednul.

      Žena a představila se jejím vlastním jménem – nemohla to přeslechnout.

      Zarazila se. Pochopitelně pomyslela na manželovu nevěru. Opřela se o stěnu budky.

      „Můžete mi zavolat manžela?“ vypravila ze sebe přiškrceně.

      „Bohužel nemohu, je v práci. – A kdo volá? Mohu něco vyřídit?“, ozvalo se ze sluchátka.

      Nevydržela hrát tuhle hloupou frašku a vykřikla:

      „Můžete mi vysvětlit, co děláte v mém bytě?“

      „Ve vašem bytě…?“ opáčil hlas nechápavě. „Ale to bude nějaký omyl…“

      „Omyl…“, pomyslela si s úlevou.

      „Promiňte,“ řekla a chtěla zavěsit. Ale podezření jí nedalo; byla už taková.

      „Prosím vás!“ vykřikla. „Promiňte, prosím vás, ale mohla byste mi říct vaše číslo? Abych věděla, kde jsem udělala chybu, nebo kde to asi přeskakuje.“

      „Ale jistě…“ ozvalo se na druhém konci aparátu a žena jí nadiktovala číslo. Její číslo.

      Mlčela. Nevěděla, co říct.

      „Haló… jste tam?“, volala cizí žena. „Dobrý? – Tak nashledanou.“

      „Moment…“, zachraptěla honem. „Mohla byste mi ještě říct své jméno? – Ano. – A to – číslo.“

      Cizí žena na druhém konci linky kupodivu vyhověla, i když poněkud podrážděně.

V.

       Rozhlédla se ulicí. Opravdu nevěděla, co má dělat.

       „Ale vždyť je to moje číslo a moje jméno a můj byt!“ vykřikla do aparátu.

       Hlasu ve sluchátku došla trpělivost. Vynadal jí za hloupé žerty a zavěsil.

       Se sluchátkem v ruce se opřela o stěnu budky. Podlamovaly se jí nohy.

       Snažila se srovnat si myšlenky. To přece nemohla být milenka. Kdyby to byla milenka, tak ta by… Co by?

        Zkusila vytočit své číslo znova.

       Sluchátko se jí chvělo v ruce. Kdyby se ta žena znova ozvala, ona by nevěděla, co říct. Asi by mlčela. Chtěla jen slyšet ještě jednou ten hlas.

       Ale nikdo to nebral. Telefon důvěrně vyzváněl, jako vždy.

        Zavěsila.

        Pak zkusila zavolat manželovi do práce. Jenom pro tu jistotu. Jenom aby si to potvrdila. Dobře věděla, že manžel v práci být nemůže.

        Ale on tam byl. S určitostí poznala jeho hlas. Tak ji to vyvedlo z míry, že honem nevěděla, co by mu řekla. Zmateně se omluvila a zavěsila.

        Teprve potom ji napadlo, že mu měla všecko říct. Ale stejně by nevěděla jak; bylo jí to trapné. Co by si o ní pomyslel…

VI.

     Hrozně se bála domů.

     U dveří zazvonila.

      Nic. Ticho. Nic se nepohnulo.

     Byt byl zamčen jako vždy a klíče do zámku pasovaly.

      Teprve teď si vzpomněla na zloděje. To by mohlo všechno vysvětlit, ti zloději…

      Strnule otevřela dveře a vešla dovnitř.

      Chodila jako stroj a prohledávala byt. Byl prázdný. Snad s některými předměty bylo pohnuto, ale to přece není nic divného, že s předměty, které se užívají, se hýbá.

      A že v bytě nikdo není, tím si byla jista. Poznala to v zádech, jako vždy, jako kdykoli předtím.

      Uklidnila se. A nechala si to pro sebe jako své další tajemství. Odjakživa se těžko svěřovala s takovými iracionálními věcmi. Pokud něco nemohla vysvětlit rozumem, cítila to jako svou hanbu. Styděla se. I před manželem.

VII.

     Od té doby začala byt více sledovat.

      Nečekaně se ohlížela a otvírala dveře zavřených pokojů.

      Když šel někdo po schodech domu, tiše stála za dveřmi a dívala se kukátkem. Dveře na řetízek. Ale nikdy se nikdo k jejich dveřím nepřiblížil.

      A přece, když se vrátila z nákupu, mívala někdy, jenom někdy, pocit, že v bytě někdo byl. Pocit náhle nahromaděného smetí na koberci v předsíni… A ve vysavači bývalo víc vlasů.

VIII.

      Až za pár dní našla odvahu znovu zavolat domů.

       Schválně volala velmi brzo po odchodu z domova; téměř vzápětí. Aby si mohla být jista, že se do bytu nikdo nestačil dostat. Ona nechtěla, aby ten telefon mohl někdo zvednout; ona chtěla už mít klid; ujistit se, že je všechno v pořádku.

      Ale ten telefon někdo zvedl a byla to zase ta ženská; poznala ji po hlase. Uvědomila si, že ta ženská se nejen představuje jejím jménem, ale dokonce i napodobuje její navyklou intonaci. Kdyby volal domů manžel, mohl by si je splést…

      „Kdo jste.“, řekla rezignovaně.

      „To jste zase vy?!“ – Žena se upamatovala: „Podívejte se. Já nevím, kolik máte času vy na tyhle žertíky, ale já mám tady dost práce, víte? – A kromě toho, jestlipak víte, že to, co děláte, je trestné? Že je to omezování osobní svobody?“

       To bylo neslýchané. Ztratila nervy.

        Začala na tu ženskou ječet, jako nikdy v životě. Vyhrožovala, ať si sbalí své krámy a vypadne, nežli se ona vrátí domů s partou, která ji rovnou odvede na policii…

       Sluchátko neodpovídalo.

IX.

      Šla domů.

      Pochopitelně bez party – kde by ji vzala.

      Bála se velmi, když vcházela do ulice. Za jejím oknem se pohnula záclona.

      Popoběhla, aby dohnala sousedku, která se zrovna vracela z nákupu. Ale pak zpomalila; sousedka byla odjakživa nepříjemně zvědavá a kdyby ještě měla vidět, jak ona se dohaduje s tou ženskou…

      V bytě nikdo nebyl.

      Snad jen posunuté boty a míň toaletního papíru na ruličce. Ano – i takové věci sledovala.

X.

     Vyřešila to po svém: byt skoro neopouštěla a domů už netelefonovala.

      Ani doma se už neodvážila vytočit s vlastním sluchátkem v ruce své telefonní číslo. Měla strach, že by se neozval obsazovací tón, ale že by to vzala zase ta ženská. Kde by měla přitom ruku? Vedle její? Nebo by to byla ona sama?

     „Dostanu se z toho. Budu cvičit, budu ukázněná, budu více a pravidelně jíst, sprchovat se studenou vodou. Cvičit vůli. Nedopustím, aby mě to obtěžovalo. Až budu hodně silná, přestane mi to vadit. Zavolám na své číslo každý den -–a nikdy se to neozve. A kdyby se to přece ozvalo, udělám na tu ženskou ´buéééé!!´, ať se třeba podělá. Mně to vadit nebude. Mně ne.“

     Dny ubíhaly a ona se zklidňovala. Vždyť se nic nedělo…

      Pomalu se jí přestávalo zdát, že na záchodě ubyl papír, že bačkory, úmyslně nastražené přede dveře, někdo poodkopl.

     Protože cvičila, hleděla si svého a bačkory přestala nastražovat.

XI.

     Když se ozval telefon a ona to vzala, myslela napřed, že je to omyl.

     Ve sluchátku bylo ticho. Jen cizí dech bylo slyšet a pak:

      „Prosím?“

     Poznala ten hlas.

      „Vy jste si mě našla…“, vzdychla do telefonu.

      „Našla! A ve svém bytě!“, vztekal se hlas. „Jistě jste tam s mým manželem! – Budete tak laskava a pustíte ho na chvilku k telefonu?“!“

     „Vždyť víte, že touhle dobou bývá v práci…“, řekla unaveně.

     „Podívejte se. Srandu si ze mě dělat nebudete.“, odpověděl hlas. Napůl vztekle, napůl v slzách. „Do deseti minut jsem doma. Vyřídíme si to osobně. A kdyby nám to nešlo, zavolám policii. Máte deset minut na to vypadnout.“

      Zavěsila.

      Telefon se ozval znovu, ale ona ho už nezvedla.

XII.

     Vzala si do dlaně hodinky, sedla si ke dveřím, čelem k nim, a čekala.

      Po třech minutách, pečlivě kontrolovaných na ciferníku, už nevydržela sedět.

      Vstala a šla do kuchyně. Pro nůž.

      Znovu si sedla.

      Pak se vzpamatovala. Zasmála se. Nůž. Takový nesmysl. Položila ho k telefonu.

      Přitiskla ucho na dveře. Ticho. Po schodech stále žádné kroky. Podívala se kukátkem. Nikdo.

      Opatrně, potichounku odemkla. V šeru nikdo nebyl.

      Rychle vyběhla do vyššího patra a tam zaujala docela slušně kryté pozorovací stanoviště, vkleče u zábradlí. Dobrý je to. Tady ji včas uvidí. Čekala.

      Ale pak si vzpomněla, naštěstí včas: dítě. Co by ta ženská, až přijde, udělala s malou…

      V chvatu seběhla ze schodů.

      Chtěla odemknout, a vtom to uviděla: pozdě. Dveře byly tentokrát pootevřeny. Ta ženská. Tentokrát ji už načapala. Je uvnitř.

XIII.

     S hlavou skloněnou a s očima sklopenýma, aby ji neviděla, protože na to teď nebyl čas, vběhla do ložnice.

      Dítě tam bylo. Bylo ještě samo a spalo. Prudce jej vyzdvihla na rameno, až se hlavička zvrátila dozadu. Rozplakalo se.

       „Tiše, tichounko…“, šeptala. Ta žena nesmí nic slyšet. Třeba si dělá právo i na její dítě, když jinak na všecko. Třeba by jí ho i vytrhla z ruky…

      Naštěstí jí dítě znova usnulo na rameni.

      Kryjíc si hlavu jak v prudkém dešti, vyběhla na chodbu a zabouchla za sebou dveře.

      Až tím zvukem si uvědomila, proč bylo předtím pootevřeno: to ne ta žena, ale ona sama nezavřela dveře…

       Úlevou se jí udělalo mdlo. Ale hned se vzpamatovala: v tom případě jsou nejnebezpečnější schody dolů – po nich může ta žena přijít každou chvíli…

     Vyběhla do své pozorovatelny. Poklekla i s dítětem. Mezi schodištěm viděla až do přízemí. Taková hloubka… Mezery mezi mřížemi zábradlí se jí ještě nikdy nezdály tak veliké.

      Bezděčně k sobě silněji přitiskla dítě: takovou mezerou by klidně mohlo propadnout.

      Dítě se znova rozplakalo. Na chodbě se jeho pláč rozléhal jako v kostele. Odrážel se od stěn.

XIV.

    Až ten pláč ji vzpamatoval. Jako by vystřízlivěla ze zlého snu, anebo si snad jen uvědomila, že s plačícím dítětem se v šeru neskryje… A deset minut muselo přece už dávno uplynout.

     Unaveně sešla s plačícím děckem do bytu a rovnou do koupelny: bylo nutné ho přebalit. Položila ho na pračku a dítě hned ztichlo. Vytáhla z kapsy hodinky a bezmyšlenkovitě je odložila vedle dítěte. Pak se přece jen v koupelně zamkla.

      V tichu se ozval zámek. Někdo odemykal byt.

     Ztuhla.

     Slyšela, jak se dveře otevřely a někdo vešel.

     Ani se nehnula.

XV.

     Hleděla na koupelnové dveře a poslouchala zvuky tvářemi a čelem. Často to dělala. Slyšela tak líp.

     Také teď i přes dveře zaslechla lehounce sípavý dech svého manžela.

     Uvolnila se dřív, než promluvil.

      „Jsi tu?“, zavolal.

     Ozvala se.

      „Představ si, co se mi povedlo za trapas!“, smál se.

      „To ti bylo!“, volal přes dveře koupelny, když se přezouval.

      „Ta moje roztržitost mě jednou přivede do hrobu! Představ si, že jsem v zamyšlení vyšel o patro výš a ve tmě jsem se klíčema dobýval k sousedce nad námi! K té takové, znáš ji! Ta se asi bála, chudák… To moje šramocení a polohlasé nadávání se jí muselo zdát věčností. Taky to chvíli trvalo, než mi to došlo. Kdoví, jestli už nevolala policii. Já ti zdrhal dolů po dvou schodech… Jak já bych jí tohle vysvětloval… Snad mě neviděla. Nebo viděla? Co myslíš?“

XVI.

    Pustila kohoutek s vařící vodou.

    Odemkla koupelnu a otevřela dveře.

     Usmála se na muže a vrátila se do koupelny.

     Ponořila ruce pod vodu, z níž se kouřilo.

     Prsty okamžitě zčervenaly.

     Měla radost, že to pálí.