Abiturientský večírek

     Hovor šuměl. Všichni mluvili a nikdo neposlouchal. Ale to nevadilo. Tak to bylo vždycky. Zábava nevázla.

      „To žes mu řek?“

      „No – řek.“

      „A co on na to?“

          „A koláček – koláček si nikdo nedá?“

      „Co pořád máš s tím koláčkem?“

      „Řeknu ti – smrděli. Hrozně smrděli.“

      „Smrděli?! Jo! Teď jsem si vzpomněl! Já je choval taky!“

      „A takys je dal pryč?“

      „Taky! Musel jsem! To se nedalo…“

      „Oni se rozlejzaj, že jo?“

      „Strašně se rozlejzaj, kam se podíváš, tam je máš, nedá se to ukočírovat… A strašně smrděj. Dělaj binec. Ostatní jsou celkem klidní, ale tyhle…Neukočíruješ to. To ti říkám jasně.“

      „Hroznej binec.“

      „Počkej – myslíš ty s těma nožičkama? A s hlavičkou?“

      „Samozřejmě že s nožičkama – ty bez nožiček ti  takovej bordel neudělaj… Bez nožiček to nestihnou.“

      „A s kolika nožičkama? S pěti?“

      „Tys měl nějaký s pěti nožičkama? A nepadali ti?“

      „Kam by měli padat?“

      „No někam dolů, ne… Kam se padá.“

      „Počkej – to říkáš nesmysl. Když máš pět nožiček, nepadáš dolů, ale na stranu.“

      „Nesmysl. Na stranu se nepadá, na stranu se jde. Padá se dolů.“

      „Jak to víš? Tys měl někdy pět nožiček?“

      „Možná měl, co já vím. Já jsem toho měl…“

      „A tenhle chlebíček taky nikdo nechce?“

      „Někdy to tak na mě všechno padá…“

      „To máš z toho, že si pořád něco představuješ.“

          „Jestli není lepší si nic nepředstavovat.“

      „Ti moji nepadali. Teda aspoň jsem si nevšimnul. Oni byli malinký.“

      „Tyhle mají čtyři. Čtyři nožičky. Aspoň myslím. Oni se furt melou. Chvíli nejsou v klidu. To se nožičky blbě počítají.“

      „Furt se melou, jasně. To budou oni. To oni dělají. Furt se melou.“

      „Říkám ti – dej to pryč. Dej to pryč, dokud je čas. Jak jich bude moc, nedohledáš se jich. Pořád se ti budou někde množit.“

       „Mně je jich líto.“

       „Jaký líto, líto… Když budeš zbytečně sentimentální, nadělaj ti všude takovej bordel, že si to neumíš představit. Nemysli si, že znají míru. A jim to líto nebude. Jim ne. Já je znám, prevíty. Sajrajt je to.“

        „Já mám takovej pocit, že ode mě něco chtějí. Jsou takový slaboučký…“

        „Jo – to je možný. Možná by dokonce chtěli, abys je živil.“

        „Ale to já dělám… Tak trošku…“

        „Cože děláš?!“

        „No – ne moc, ne moc. Jen je občas trošku zaleju, pohnojím… Oni jinak moc nepotřebujou. Oni se hnojej sami, zdá se mi. Ale bordel dělají, to jo. Smrdí mi to tam už hodně.“

        „No vidíš. Jdi do háje s tou svou sentimentalitou….“

        „No teda… Vděční nejsou. To ne. Spíš se mi zdá obtížní. Co chvíli se jim něco  nelíbí. Já si myslím ´trochu jim to tam přihnojím, zútulním, zahřeju, zkypřím, přerovnám…´a oni začnou plašit, lítaj kolem toho a pískaj…“.

        „Ti moji taky pískali. Stavěli si k tomu takový píšťalky. Špičatý. Dlouhý. Trčelo to  nahoru… Občas jsem jim do toho z legrace cvrnknul.“

        „A smáli se?“

        „Spíš jako tak mávali nožičkama.“

        „Pěti?“

        „Co máš pořád s těma pěti – tos měl nějakej jinej sajrajt…“

        „A tykadla měli?“

        „Ještě se jim budu dívat na tykadla. Já se toho štítím.“

        „A přitom když jim přestanu topit nebo něco, jsou hned diví. Jako by to byla moje povinnost.“

        „A to se nepleť – tahle havěť vydrží všechno… To ona se mrcha hned přizpůsobí.“

        „Nebo když topím moc.“

        „Ty je topíš? To není špatný… Ale jak je vybereš z těch koutů?“

        „Ještě nějaké přání?“

        „Tak já je  dám pryč, když myslíte. Ona s nima kdovíjaká zábava není.“

        „Jasně. Pořiď si něco lepšího. Já ti můžu dát jedny takový… Nožičky to nemá, skoro to nesmrdí, milý je to, na obou koncích stejný, přehledný… Pár jich vyreju a pošlu ti, chceš?“

        „A jakže jste se jich zbavovali?“

        „Hele – chce to pevný nervy. Prostě je necháš bejt. Dáš si voraz, na nějakou dobu zmizíš, občas se vrátíš, spláchneš to hadicí, vypálíš, trošku drcneš tady a tuhle a zase jdeš…“

        „To já jsem dštil.“

        „Co jsi dštil?“

        „Morový rány. Ty jsou dobrý. A oheň.“

        „Dyť o čem mluvím? Ty mě vůbec neposloucháš.“

        „Ale vždycky se mi z toho vylízali.“

        „Jo, to je pravda. Oni furt vylízaj. Tohle na tom párátku je dobrý, to si dej.“       

        „Taky jsem je zamačkával.“

        „Lupalo to?“

        „Lupalo. A teklo. Ale hodně jich uteklo.“

        „Musíš bejt systematickej. Dýl to vydržet. To víš – když už sis je jednou nasadil, zbavit se jich nebude jen tak.  Prostě se na nějakou dobu zdejchni. Odejdi z domu a uvidíš. Nech je tam.“
        „Tak já se teda zdejchnu.“

        „Přijď se třeba podívat ke mně, na ty dlouhý, tenký, přehledný.“

        „Tak já přijdu“, řekl Stvořitel.

        „Ještě nějaké přání?“

        „Jo. To samý ještě jednou. I ten chlebíček.“

        „Nebo si představovat něco úplně jinýho.“

        „Řeknu ti, já jsem si to ale takhle nepředstavoval.“

        „Vidíš. A stejně to není nic platný.“

        „Není.“

        „Tak já přijdu. Nechám to bejt a přijdu.“