Solitéři

Solitéři

 

    To byla příjemná chvíle. Seděla v otevřené kavárničce ve velkém obchodním centru, upíjela čaj a pozorovala lidi. Nedaleko šuměl vodotrysk, z různých ampliónů hrála různá hudba („Že se z toho ty prodavačky nezblázní?“ napadalo ji někdy. Ale nezbláznily.)  a ona měla čas pro sebe. Nikdo si jí nevšímal a ona viděla vše.

    Hledala solitéry. Ti ji nejvíc zajímali. I když to bylo  vyčerpávající - pozorovat jenom je. Bolelo to. Proto si někdy na chvilku odpočinula pohledem na normální rodinku s dětmi. To nebolelo, ale byla to nuda; jako když dokola pozorujete život těch samých zvířat: děti, v rukou růžový balónek, rozpáleně sdělují matce, co jim rozhodně musí koupit, a přitom nadšeně či navztekaně hopsají (podle toho, v jakém stádiu  vyjednávání zrovna jsou); matka nervózně skládá nějakou deku a vykládá něco podlaze (proč se matky tak často v takových případech dívají na podlahu?) a otec se otáčí na patě a dělá, že se ho to netýká, ale vše se v něm  vaří: byl to blbý nápad jít do obchodního centra. Jen se utrácí za zbytečnosti. Ale na jeho názor rodina nehledí. Za týden tu budou zas. Pořád dokola, v tolika vydáních. Deky, pleše, balónky a protivnost dětí se měnily. To je tak všechno.

    Se solitéry nuda nikdy nebyla, i když se na první pohled taky trochu podobali. Ale dobrodružství bylo už jen je vyhledávat. Bylo dojemné sledovat, jak si dávají pozor, aby si jich nikdo nevšimnul. Aby působili nenápadně. A jak tím víc trčí z davu. To bylo jejich poznávací znamení, ta snaha nedat se poznat.

    Od kavárenského pultu s dorty se ozval smích. Neohlédla se.

    Ne každý, kdo jde krytým náměstím mezi butiky sám, je ten solitér, koho hledala. A někdy ji to i spletlo: musela se do hloubky zadívat, aby to tam našla. Nebo nenašla.

     Upila čaje. Samozřejmě – nemůžete stihnout prohlédnout si všechny lidi, kteří kolem vás procházejí. Najít solitéra vyžaduje přece jenom pár desítek vteřin. Rodiny s dětmi, dvojice, to můžete vyloučit.  Ti, co hledáte, jsou sami. Tak do hloubky sami, že se ve vás něco zapotácí, když to spatříte. Pak si musíte  odpočinout pohledem na tu jednoduchou rodinku.

„Ještě jsme nebyli v hračkách mami ještě jsme nebyli a ty jsi říkala ty jsi říkala…“. Odpověď matky nezaslechla. Otec tentokrát chyběl. Rodina i s kočárkem minula kavárnu. Kolečka kočárku vztekle bzučela.

„Ještě nějaké přání?“ – Obsluhující dívce koukaly zpod zástěry špinavé džíny. „Ne, děkuji. – Nebo ano: prosím kousek dortu, toho čokoládového.“ Dívka odešla. Z podrážek tenisek se uvolnil kousek zaschlého bláta.

Solitéři se poznají snadno. Už podle chůze. Jejich boty se dotýkají dlaždic úplně jinak než nohy ostatních lidí. Vzpomněla si na ten samý pocit. Rozbil se jí nedávno kelímek na kartáčky na zuby. Měl v umělohmotném dně zapuštěný kovový plíšek. Když ho přiblížila k magnetickému držáku kelímků, ozvalo se cvak a plíšek se zachytil držáku jako starého známého. Kelímek bezpečně stál. Jednou se rozbil a ona našla u Vietnamců ve stánku krásný, velký, levný kelímek z nerez oceli. Ten si bude s magnetickým držákem dobře rozumět, říkala si. Donesla ho domů a postavila na držák. Ozvala se hluchá rána a kelímek spadl do umyvadla. Vůbec se s magnetickým držákem nepoznali; nebyli pro sebe. Bylo to samozřejmě proto, že v levném kelímku z nerez oceli žádný kov nenajdete a s umělou hmotou se magnetický držák domluvit nemůže.

    Podobné to bylo mezi chodidly solitérů a zemí. Jako by se vzájemně nemohli domluvit; jako by se nepoznali. „Bodejť by se poznali,“ pomyslela si.

    Někdo jí dal ruku na rameno. Dcera.

   „Už jste tady? A kde je tatínek?“

   „Ten jde za mnou. A jak se ty tady máš? Ještě tě bolej nohy?“

    „Ne, už je to mnohem lepší. Krásně si tu odpočívám. Už půjdeme?“

    „No táta by už rád, ale já jsem mu ještě chtěla něco ukázat támhle za rohem… Můžu?“

    „Můžeš.“

    Pak tady byla taky ta úpornost. Napila se a obhlédla náměstí. Byli tam aspoň tři. Ne – čtyři. Bývá jich tu pořád víc. Přicházejí.

    Kdyby se tolik nesnažili překonat tu plochu nenápadně a udělali by to, čemu se tak brání, vypadalo by to úplně jinak; vzpomněla si na dceru. Když byla malá, často se hodně dlouho otáčela na místě s rukama rozpřaženýma. Když pak chtěla zastavit, tělo jí to nedovolilo; dál dělalo velké tápavé kroky po zemi, která ho nepoznávala a nepřidržela, každým krokem znova padalo, dokud se mu to nepodařilo. Dcera pak zůstala ležet na zemi, ruce rozpřažené, a smála se.

    „To by se tady stalo těm solitérům, kdyby se nehlídali: tápavě by se točili, naráželi by do lidí,  nikdo by je nepodržel, dokud by neupadli. Ale to oni nemohou. Nesmáli by se. Nikdo by se nesmál,“ pomyslela si.

    „Jseš v pořádku?“ ozval se hlas. Manžel.

    „Já jistě. A ty?“

    „Já už se těším odsud.“

     „Tak jdeme?“

     „Ještě se prý musím na něco podívat. Vydržíš to tady?“

     „Snadno.“

    Pomáhají si. Mají své triky. To se pozná na pohledech, kterými těkají po okolí. Jako by si tužkou poznamenávali vzdálenost. Od sebe k zábradlí. Od sebe k pánovi. Od sebe k panákovi za výkladní skříní. Nezajímá je zábradlí, ani pán, ani výkladní skříň; nemají čas: rýsují jemnou síť. Po ní šplhají obchodním centrem. Nebo životem. Bez té sítě by nepřežili. Do všeho by vráželi. Do všech. Stejně se jim to stává co chvíli. Určitě.

     Dívka v džínách krytých zástěrou se značkou kavárny přinesla dort. Naklonila se nad stůl. Ve výstřihu měla pihu. A pot.

     A vždycky, když si dělají tužkou tu jemnou tečku – na pánovi, na zábradlí, na panákovi za výkladní skříní, odpočívají přitom. Nepatrnou vteřinu se mají čeho zachytit, na co se podívat. Než si toho někdo všimne; to už ten pohled musí být pryč.

    „Nejhorší je ta doba, kdy se nemáš na co dívat. Kdy tvůj pohled je na cestě mezi tím a tím. To padáš. Letíš a nevíš, jestli se ještě zastavíš,“ pomyslela si.

     Ukrojila si lžičkou dort.

     Chybí jim koordinace. Vždycky jdou jak podělaný. Jako umělí. Když si mají něco podat, určitě sáhnou vedle. Co chvíli se bouchnou do lokte. Tanec je pro ně jistě zlý sen. A pletou si pravo -- levo.

   „To  souvisí s tím kelímkem od Vietnamců,“ napadlo ji.

   „Snaha udržet se na držáku, i když tam vůbec nepatříš, protože nejseš z kovu, tě tak vyčerpává, že už ti na koordinaci nezbývá.“   

     Kelímek od Vietnamců doma používala jako vázu. Vyhodit ho jí bylo líto. Na dřevěném stole stál bez potíží a vypadal docela pěkně. Jako váza.

    Ten děs v očích solitérů poznala vždycky. Šedý děs, i když ty oči byly třeba hnědé, nebo modré. Šedý děs, šedý jako čára tužky.      

    Říkal: „Co mi chceš udělat?“

    Říkal: „Poznals mě? Poznals, kdo jsem? Jak to víš,  že nejsem?“

    Říkal to nejenom lidem. Říkal to i věcem. Všemu to říkal, na co se v mžicích vteřiny podíval. A přitom jen při tom pohledu nepadal. Držel se držáků a říkal: „Já a ty se neprotínáme.“

    A přitom byly jen tenké čáry rysu. Ode mě k tobě. Od tebe k tomu stromu. Ode mě k tomu stromu. Ode mě k tomu, o čem mluvíš. Čáry. Úhly.

    Otřásla se.

    „Baf!“ ozvalo se.

    „Už jste?“

    „Už.“

    „Tak já zaplatím. Chceš dort? Já už nemůžu.“

    „Chci.“

    „A koupili jste něco?“

    „Tatínkovi se to nelíbilo. Už jde“.

   A kolem očí tvář. Připevněná. Jako maska. Holili si ji. Někdy si na ni plácali krémy. Zavírali se v koupelně a dívali se na ni do zrcadla. Jestli sedí. Musela sedět. Aby nikdo nepoznal, že sem nepatří. Že tady nejsou. Že jsou jen obrazy přimalované na neviditelné sklo.

     „Au.“

     „Co je?“

     „Nic. Bouchla jsem se. O židli. Už jdu.“

 

    Podzemní parkoviště bylo plné aut. Ještěže byl s nimi manžel – zase by nepoznala, kde jejich auto stojí. Všechno jí připadalo stejné.

Nastartovala. Pomalu vycouvala a hledala modrou tabuli, která jí ukáže, kudy ven.

     „Doprava,“ řekl manžel. Jak on s jistotou vždycky ví, že doprava, nebo doleva. Je příjemné řídit, když on naviguje. Zahnula.

     Bylo to hezké odpoledne.

 

    V noci, když už všichni spali, šla k zrcadlu. Promnula si oči.  Pak pomalu, opatrně  odepnula obličej. Vzdychla úlevou.

 

 

 

---