Anděl

Nenávidím smutek ani pláč. Lehko se to říká člověku co má střechu nad hlavou, má co jíst, o koho se opřít, je milován, miluje… To ostatní není důležité. Naše rodina vždy žila jeden pro druhého, i přesto, jak už to tak bývá, měla také své problémy a hádky. Ale to je zcela přirozené. Ačkoli můj život byl bezstarostný a pohodlný, byl určitým způsobem prázdný. Žila jsem v krásné, milé, klidné rodině, měla přátele na které se dalo spolehnout, kamarády, co podrží v každé situaci, přítele, kterého jsem milovala a on snad miloval mne. Studovala na střední škole, věnovala se sportům, učení, pokud byl čas, zábavě, byla jsem zdravá. TO NEJVĚTŠÍ BOHATSTVÍ!!!!

            Od té doby, co jsem zjistila, že jsem vážně nemocná, bylo všechno jinak. Rakovina tlustého střeva. Nemoc mi diagnostikovali až po roce a půl aktivních problémů, možná to mohlo být i dříve, kdybych si problémy včas připustila, postavila se k nim čelem a rozhodla se je řešit. Na druhou stranu zůstávám vděčná, že jsem mohla žít ještě rok a půl relativně bezstarostně a spokojeně. Nemoc si totiž jako první odnesla největší kus z mé psychiky. Nechtěla jsem si připouštět že mám smrtelnou nemoc, že nejspíš nikdy neuvidím vyrůstat své děti, budu pro ostatní spíše přítěží, ztratím kus svého já. Přesto byla snaha částečně marná, protože duše pomalu umírala, zatímco tělo se ještě snažilo bojovat. Poté jsem začala sbírat veškeré informace, které se o této nemoci daly sehnat, navštěvovala jsem nemocniční oddělení specializující se její léčbou.

            V osmém patře fakultní nemocnice jsem čekala na výtah, znavená a ne právě optimisticky naladěná po obvyklé, hodinové lasero-léčbě. Nechtělo se mi domů. Znovu přinesu špatné zprávy, můj zdravotní stav je horší. Už mi ani tak nezáleží na sobě, jako na mých blízkých. Trpí teď mnohem více než já, často se snažím nemluvit o bolestech, které mě sužují, i když vím, že o nich velmi dobře vědí, ačkoli mi to nedávají najevo. Často pak nacházím maminku nebo tatínka v slzách, které schovávají pod závojem slz štěstí, když se bledá barva tváře (třeba jen na okamžik) zabarví do načervenalé barvy jara. Život už nebyl tak krásný jako dřív, byl dokonce spíše otravný. Nevěřila bych nikdy, že jednou na něco takového vůbec jen pomyslím. Jaký život mě čeká?? Nemocnice, léčby, lékaři, tuny léků, stálé sledování se, hlídaní, omezování…… „Už se těším až odsud konečně odejdu. Hned jak to půjde, napíšu o Vás článek. Nenene, napíšu o Vás knihu, bude tááákhle silná“, ukazuje mladík vedle mne na prstech rozpětí zhruba 10 centimetrů. Je bleďounký, má kostnatou tvář, výrazné lícní kosti a unavené, hnědé oči. Přestože tak působí, najde se v nich zvláštní jiskra něčeho živého a nesmírně šťastného (až později jsem pochopila, co to bylo). Sedí na kolečkovém křesle a sestra za ním se srdečně rozesmála při jeho nadsazené poznámce a vjela s vozíkem do právě otevřených dveří výtahu. „Tak jedete slečno???“, zazubí se na mě ten roztomilý klučina. „Aaano, ano, do přízemí, prosím.“, snažím se úsměv opětovat. Nikdy jsem takového člověka nepoznala. Za necelé 2 minuty, než se výtah zastavil, mě seznámil s plány na několik let dopředu. Stipendium na vysoké škole publicistické, pak cestování, poznávání, psaní, psaní, psaní ať už povídek či cestopisů a to s pílí ještě větší než Martin Eden. Nepochybuji ani na okamžik o tom, zda to skutečně dokáže. Stačí pohled do té rozzářené tváře a vím, že ano. Než se v přízemí rozdělíme ještě se rychle otočím. „Jakého autora mám tedy za pár let hledat??“ „Radka Šmída, slečno, ale když se protlačíte davem fanynek, přednostně Vám knihu podepíšu i s věnováním“. „Tak to si rozhodně nenechám ujít.“ Závidím mu, podle prvního dojmu bych řekla, že je na tom mnohem hůř než-li já a přesto jeho duše překypuje radostí, elánem a neskutečnou touhou po životě. Zítra se na Radka půjdu podívat, je na stejném oddělení kam chodím na elektroléčbu a třeba ho návštěva potěší.

            „Dobrý den. Mohla bych prosím mluvit s tím nadaným mladým spisovatelem?“ zeptám se s úsměvem, který jsem mívala dříve (ale teď se mi ho několik měsíců vykouzlit nepodařilo) sestřičky, kterou znám z včerejší cesty výtahem. Sklopí oči, zhluboka se nadechne a potom skleněným pohledem odpoví, že s tím už bohužel nikdy mluvit nebudu. Dnes v 1 hodinu v noci zemřel. Měl již 3 dny nesnesitelné bolesti, ale svůj boj nehodlal vzdát do poslední minuty. Bylo mi………neuvěřitelně. Všechno ve mně hořelo, řvalo, bolelo. Byl o 3 dny starší než já………3 dny…………19 let.

            Příští týden jdu poprvé do nové školy. Vysoká škola publicistická. Moje první kniha bude o člověku, který mi během 2 minut dokázal ukázat, jak moc stojí za to žít a BOJOVAT.

            Na titulní stránce bude stát „Věnováno Radkovi Šmídovi, mému anděli.“