Hurikán Salza

Zprávu o inspekční návštěvě nejvyššího managementu společnosti, jež se před nedávnem uvolila svěřit nám výhradní právo na dovoz a distribuci svých výrobků po ČR, jsme přijaly se stoickým klidem. Kolegyně ztěžka dosedla na židli a rozeštkala se. Já omylem nalila obsah konvice s kávou mimo hrnek na koberec. Mimoděk jsme se rozhlédly po omšelých stěnách naší stařičké kanceláře a ve stejnou chvíli nás napadlo stejné řešení. Zbourat a postavit znova.
„Přijede za tři dny“ bezbarvě dodal šéf, aby nám dal najevo, že tuto variantu dávno prověřil. Chvilku jsem přemítala, jestli nebude snazší spáchat hromadnou sebevraždu a šla jsem pro rejžák, abych kávovou skvrnu na koberci mohla snáze rozetřít do zajímavějšího tvaru.

Za hodinu už visel na naší „information board“, jak říkame kusu okousaného polystyrenu zabaleného do propíchané tapety, hustě popsaná čtvrtka s titulem: Přípravná opatření před blížícím se hurikánem. Šipkami, hvězdičkami a římskými číslicemi byly mezi nás rozděleny úkoly, počet vykřičníků udával stupeň důležitosti. Celkem to nemělo význam neb se muselo udělat úplně všechno a to hned – od malování, vymetání pavučin a leštění klik až po přípravu prezentace a vytváření grafů zachycujících rychle rostoucí zájem českého trhu o naše (vlastně jejich) produkty.

Už vidím, jak dobrá třetina z vás ledabyle pokrčí rameny. No bóže, tak přijede inspekce, to je toho! Pro vás všechny tu mám prosté vysvětlení. Žena, které jsme měli za tři dny mazat med kolem silně nalíčených rtů je původem Ruska, již několik let ale pracuje v Německu. Díky svému fortelu a houževnatosti se brzy vypracovala na vysoký post. Patří k těm lidem, kteří umí být nesmírně milý ke svým oblíbencům a nesmírně nemilí ke svým neoblíbencům, přičemž spolehlivý recept na získání jejích sympatií nebyl dosud vypracován. Dostat se mezi neoblíbence signoriny Salzy (tak jí u nás přezdíváme) znamená společenskou smrt.

Stále je vám toto vysvětlení málo? Budu tedy parafrázovat slova klasika: „To byste nepochopili!“

Nebudu vás zdržovat popisem všech úkonů, které jsme museli provést, tím méně výčtem částí svého těla, které me bolely. Zkrátka za tři dny se kancelář skvěla novotou, prezentační materiál a nově vytištené letáky stály v pozoru připraveny omráčit cizí návštevu svou nápaditostí i originálním provedením. Veškery personál – my dvě prodavačky a sekretářky (a jak se teď ukázalo také malířky pokojů, natěračky a uklízečky) v jedné osobě jsme ve svátečním odění rozechvělou rukou udělaly pobledlému šéfovi křížek pro štěstí na čelo a naposledy, než se vrátí z letiště, šly přeleštit skleničky na Mattoniho kyselku.

To čekání se zdálo nekonečné. Mou nervozitu nerozptýlila ani silná káva, ani výhra v piškvorkách. Telefon, který nám měl oznámit bližící se pohromu a zvýšit naši nervozitu ještě o jeden stupínek, skoupě mlčel. Zato starožitné hodiny na skříni se každou hodinu posměšně rozesmály: Salza jede z vršku, rozbije vám drž--. Bim bam bom, bude boule jako hrom.

Konečně bouchly dveře od auta. Zbývalo posledních pár chvil života, než vejdou. Poslední pohled po místnosti, které jsme si tak málo užily, chvatně zakopnout zmuchlaný papírek s mou piškvorkovou výhrou daleko pod pohovku. Hluboký nádech a -

„Kde ji máš?“ mé zmatení nebralo konce. Do místnosti vešel rozesmáty šéf, rozvázanou kravatu ledabyle přehozenou kolem krku.

„Nepřijede. Dnes ani zítra ani příští měsíc“.

Kdybych ho neznala tak dobře, začala bych se obávat, že ji cestou někde utopil.

„Volala mi, že udělali nějaký kiks ve Švýcarsku a že to tam musí jet řesit. A návštěvu u nás odložila na neurčito.“

Jen ten, koho těsně minula taška padající ze střechy, pochopí směs úlevy a vděku, která se nás zmocnila. Ta obávaná přísná madam nepřijede! Navzájem jsme si vyměňovali blažené úsměvy a na Salzinu počest si dali do kávy o dvě kostky cukru víc.