Marnost

Záclonám vítr rozčesává vzpomínky v dávném krajkoví a z rozkřídlených okenic za nimiž smíšek postonává že ztratil svit svých zřítelnic skly zcizená mu silueta stvrdí že láskou hladoví Rád nahlížíš do cizích bytů když ve svém ztrácíš naději že útulným se stane zas absencí léčivého citu depresi hozen napospas dál vyhlížíš ve víru světa lásky co k pádu svádějí Slož v klín mi svoji ztěžklou hlavu a víčka svá zuž do štěrbin dech ať si běží – vem ho ďas tón hlasu snížit o oktávu to není snadné – dej mi čas co často chybí k pochopení jsem míň když v tobě vnímám stín A bude-li to nad mé síly vrátím tě zpátky do světa v němž místo pro mě nezbývá z úst nevyklouzne-li: Můj milý noc přestává být hřejivá pak neradno se žití plésti v ten řád jímž cesty posplétá

---