Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNETYPICKY V HOTELU-2
18. 04. 2008
2
1
2002
Autor
fungus2
Část druhá.
Potíže mi opět překvapivě nastaly už v kabině výtahu. Asi jsem moc zmáčkl tlačítko, protože to se prudce vymrštilo a dopadlo na podlahu kabiny. Mou snahou bylo jej hned nasadit zpátky, ale to se mi nepodařilo. Protože opět prudce vylétlo a zasáhlo mne do nosu. Vytušil jsem, že nastal vhodný okamžik pro použitý šroubováku. Nehledal se v batohu snadno, ale po jeho vysypání jsem jej našel. Pak začalo velké šroubování. To však skončilo úplným rozebráním panelu, na němž byla ona tlačítka. Ta k mému překvapení všechna vypadla. Nehodlal jsem to vzdát a měl jsem snahu je zase nasadit. Zároveň se mnou výtah jezdil do různých pater a v jednom patře se po otevření dveří na mne zadívala skupina lidí.
„Dobrý den. Já tady dávám dohromady tlačítka,“ znělo mé vysvětlení. Přitom se náhle ve spleti drátů zajiskřilo a světlo v kabině zhaslo.
„To byl jen zkrat. To bude v pohodě,“ řekl jsem užasle se tvářícím lidem. Zároveň mi bylo jasné, že to v pohodě vůbec nebude.
„Vy jste ten výtah rozbil!“ vyhrkla jedna žena.
„Ale jen trochu,“ mínil jsem.
„Jste vůbec opravář?“ zeptal se obrýlený muž.
„Občas doma něco opravuji. Ale výtah jsem ještě neopravoval.“
„Vy nejste normální!“ vykřikl druhý muž.
„To už mi říkalo lidí. A vy jste stoprocentně o sobě přesvědčení, že jste normální?“ zeptal jsem se. Jejich reakce byla okamžitá. Náhle bylo v kabině výtahu těsno. Můj velký batoh mi posloužil jako ochrana před údery naštvaných lidí. Díky němu jsem se prodral na chodbu, zatímco oni se mlátili ve výtahu navzájem. Brzo však moji nepřítomnost zjistili.
„Chyťte toho blázna!“ ječela žena, přičemž se za mnou všichni rozeběhli.
„Já nejsem blázen! Z blázince mě vyhodili, protože se tam ze mne zbláznili!“ vykřikl jsem na vysvětlenou. Pak jsem v běhu narazil do velkého hasicího přístroje a při dopadu na podlahu se ozvala velká rána, načež z něho vystříkla pěna. Ta zasáhla ty, co za mnou běželi. A záhy se na chodbě ozval křik vrávorajících postav obalených pěnou. Poté se mi podařilo zahodit onen přístroj, ale následně jsem zakopl na začátku schodiště. Vzápětí jsem udělal několik kotrmelců, abych se po jejich absolvování ocitl v jakési místnosti.
„Pomóóóc!! Přepadení!“ křičel jakýsi muž, který ležel na prahu mezi rámy dveří. Došlo mi, že jsem mu podrazil nohy, když zrovna vycházel z pokoje.
„To bude omyl. Já se k vám jen nechtěně zakutálel,“ sdělil jsem muži. Ten poté vstal a tvářil výhružně.
„Tak já zase půjdu,“ řekl jsem, ale klidný odchod z pokoje mi nebyl umožněn. Po divoké honičce v pokoji jsem se ocitl na nevelkém balkonu, z něhož se mi podařilo vlézt na okapovou rouru. Ta však neudržela mou váhu a následoval pád. Místo mého dopadu se nacházelo ve stánku s ovocem a zeleninou. Ten poněkud změnil svůj tvar a spousta melounů, jablek a rajčat se náhle kutálela z kopce. Prodavači se to vůbec nelíbilo a sotva se vyhrabal z trosek stánku, tak se na mne rozkřikl.
„Takhle dobrou hrušku jsem už dlouho nejedl,“ sdělil jsem mu.
Při následném útěku před ním jsem si ani nemohl v klidu onu hrušku sníst. Spásou mi byl les, načež jsem se vrátil ke vchodu do hotelu. Recepční na mne vytřeštil oči a nebyl schopen slova.
„Tak vám dnes podruhé přeji dobrý den. Já měl trochu potíže, tak jsem ještě do toho pokoje číslo třináct nedošel. Ale snad teď už dojdu,“ sdělil jsem mu, přičemž on jen zkoprněle na mne hleděl. Zřejmě nechápal, jak je možné, že přicházím z venku, když mě neviděl vycházet. Mně se zanedlouho podařilo bez potíží dojít na patro, kde byl pokoj číslo třináct. Potíže se však měly brzo zase dostavit.
„Dobrý den. Já tady dávám dohromady tlačítka,“ znělo mé vysvětlení. Přitom se náhle ve spleti drátů zajiskřilo a světlo v kabině zhaslo.
„To byl jen zkrat. To bude v pohodě,“ řekl jsem užasle se tvářícím lidem. Zároveň mi bylo jasné, že to v pohodě vůbec nebude.
„Vy jste ten výtah rozbil!“ vyhrkla jedna žena.
„Ale jen trochu,“ mínil jsem.
„Jste vůbec opravář?“ zeptal se obrýlený muž.
„Občas doma něco opravuji. Ale výtah jsem ještě neopravoval.“
„Vy nejste normální!“ vykřikl druhý muž.
„To už mi říkalo lidí. A vy jste stoprocentně o sobě přesvědčení, že jste normální?“ zeptal jsem se. Jejich reakce byla okamžitá. Náhle bylo v kabině výtahu těsno. Můj velký batoh mi posloužil jako ochrana před údery naštvaných lidí. Díky němu jsem se prodral na chodbu, zatímco oni se mlátili ve výtahu navzájem. Brzo však moji nepřítomnost zjistili.
„Chyťte toho blázna!“ ječela žena, přičemž se za mnou všichni rozeběhli.
„Já nejsem blázen! Z blázince mě vyhodili, protože se tam ze mne zbláznili!“ vykřikl jsem na vysvětlenou. Pak jsem v běhu narazil do velkého hasicího přístroje a při dopadu na podlahu se ozvala velká rána, načež z něho vystříkla pěna. Ta zasáhla ty, co za mnou běželi. A záhy se na chodbě ozval křik vrávorajících postav obalených pěnou. Poté se mi podařilo zahodit onen přístroj, ale následně jsem zakopl na začátku schodiště. Vzápětí jsem udělal několik kotrmelců, abych se po jejich absolvování ocitl v jakési místnosti.
„Pomóóóc!! Přepadení!“ křičel jakýsi muž, který ležel na prahu mezi rámy dveří. Došlo mi, že jsem mu podrazil nohy, když zrovna vycházel z pokoje.
„To bude omyl. Já se k vám jen nechtěně zakutálel,“ sdělil jsem muži. Ten poté vstal a tvářil výhružně.
„Tak já zase půjdu,“ řekl jsem, ale klidný odchod z pokoje mi nebyl umožněn. Po divoké honičce v pokoji jsem se ocitl na nevelkém balkonu, z něhož se mi podařilo vlézt na okapovou rouru. Ta však neudržela mou váhu a následoval pád. Místo mého dopadu se nacházelo ve stánku s ovocem a zeleninou. Ten poněkud změnil svůj tvar a spousta melounů, jablek a rajčat se náhle kutálela z kopce. Prodavači se to vůbec nelíbilo a sotva se vyhrabal z trosek stánku, tak se na mne rozkřikl.
„Takhle dobrou hrušku jsem už dlouho nejedl,“ sdělil jsem mu.
Při následném útěku před ním jsem si ani nemohl v klidu onu hrušku sníst. Spásou mi byl les, načež jsem se vrátil ke vchodu do hotelu. Recepční na mne vytřeštil oči a nebyl schopen slova.
„Tak vám dnes podruhé přeji dobrý den. Já měl trochu potíže, tak jsem ještě do toho pokoje číslo třináct nedošel. Ale snad teď už dojdu,“ sdělil jsem mu, přičemž on jen zkoprněle na mne hleděl. Zřejmě nechápal, jak je možné, že přicházím z venku, když mě neviděl vycházet. Mně se zanedlouho podařilo bez potíží dojít na patro, kde byl pokoj číslo třináct. Potíže se však měly brzo zase dostavit.
KONEC DRUHÉ ČÁSTI