prapodivné vzpomínky

Je to už dávno, kdy jsem zemřela naposledy. Nyní jsem opálový lom světla na střípcích jantaru, uvězněný v mozaice smaragdových stínů listů mladého osikového háje, jehož mramorové větve šeptají smích do ptačích snů a splétají bílé éterické chmýří na azurovém podbřišku oblohy do vířících spirál mraků. Průsvitná kusadla mravenčích albínů vetkala do pavučiny mých myšlenek slzy, které padaly s rosou do lučních džunglí, a ornamenty zvláštních vzpomínek. A já se bojím vytvářet si nové… Vzpomínám si na hořkou vůni pelyňku a na mučením slasti přivřená víčka při posledním orgasmu znovuzrození. Vzpomínám si na chladný a sterilní třpyt miniaturních sluncích na hrotech jehel, když kůží pronikaly do mého těla, a také na pestrobarevné tabletky v zapomenuté dívčí ruce, která pak něžně svlékala mé kalhotky a vyhrnovala mou sukni až nad pevné křivky mladých hýždí. A vzpomínám si na neuvěřitelnou bolest, když stále ještě horký skalpel poprvé projel mými třísly. A na prázdnotu, kterou jsem byla naplněna, když vykradli mé tělo a o ukryli ho jako maso na zítřejší večeři do zmrzlé tmy chladícího boxu. Ale je to už dávno a vzpomínky rychle blednou. Dřív než se pro mě vrátí, odplouvám na drakkarech úlomků kůry mrtvých stromů vstříc apatickému oceánu, vstříc dalšímu znovuzrození, až mě příboj rozmělní o ostré pobřežní útesy… Jen doufám, že mé orgány neprodali někomu, kdo stejně za pár let zemře sešlostí věkem! Je to už dávno, kdy jsem zemřela naposledy…