O opičce, která ráda hulila.

Byla jednou jedna malá opička (rodové ani kmenové jméno

si už nepamatuji) a ta strašně ráda banány. Seděla si ve

své kleci v pražské zoo a trávila čas tím, že jedla a trávila

banány. Měli by jste vidět, když přišel čas krmení a pan

Janoušek jí nesl její oblíbené žluté ovoce. To  začala úplně

skákat tam po tý kleci a dovádět a tak a vůbec byla celá

smyslů zbavená radostí, že jí nesou ty banány.

Alespoň si to mysleli. Teda pan Janoušek si to myslel.

No vlastně i paní Horáková si to myslela a asi si to myslel

každý, kdo jí tam viděl tak skákat po tý kleci jako smyslů zbavenou,

když jí ty banány přinášeli.

"To pak lidi kroutili hlavou a říkali si  "Ta je ale musí mít ráda."

A děti se pak tázali dospělých " A co jako mami? A co jako

tati? A co jako babi?"

"No přece ty banány, vždyť vidíš jak úplně skáče po kleci,

když jí je pan Janoušek nese."

Jak ale jistě už všichni dobře tušíte, bylo to všechno trochu jinak.

Tak teda k tý opičce chodil vždycky před krmenim (to je asi

kolem druhé hodiny odpolední. pozn. překl.) Pan X.

Ten už chodil do zoo drahně let. Začínal vždycky u výběhu

lachtanů a pokračoval dál tak nějak křížem krážem přes

celou zahradu až vždycky došel k naší opičce.

Opička seděla v kleci celá taková posmutnělá a přetažená

a lidé si říkali: "Škoda, že už musíme jít, za chvíli bude

krmení a to pak přece skáče po tý kleci jako pominutá."

No ale chtě nechtě jít museli, protože někteří pospíchali do

práce a jiní chtěli stihnout kupříkladu takový fotbalový zápas.

Ale to už se ke kleci blížil pan X.

Opičce se zvlnilo chřípí a nasála do plic vzduch. Začala být

nervózní. Sem tam vydala zvuk a maličko si poposedla.

"Jé mami ona se hnula!" křičí malý chlapeček.

"Pojď pospíchám do práce."

"Jé tati už začíná být veselá, to už asi jde pan Janoušek s

banány. Počkáme ještě chvilku?" žadoní holčička.

"Hele zejtra - za chvilku začíná fotbalovej zápas." dí tatík

a táhne ji za ruku přes zahradu ke vchodu, kde je zdraví paní

Horáková právě hovořící s panem Janouškem.

"To je divné," říká si holčička vidíc pana Janouška.

"Pročpak asi začala být tak veselá. Vždyť jí pan Janoušek

ještě nic nenese."

Vytrhne se tedy tatínkovi z ruky a běží a běží ke kleci naší opičky.

Ještě jedna zatáčka a ještě jedna a pak rovinka a

pak ještě vlevo a vpravo potom schody no už by tam přece

měla dávno být ne? (je to prostě kurva daleko pozn překl.)

A v tom tam je. Výjev  který vidí, do smrti nezapomene.

Opička právě  podává brko zpátky panu X , ten se otáčí a

pomalým rozvážným krokem opouští pavilón opic.

Opička začíná skákat po kleci sem a tam jako smyslů

zbavená, holčička si přikrývá oči zalité slzami,

tatínek pospíchající na zápas ji táhne pryč a na pěšině se

objevuje pan Janoušek mající v ruce banány a spokojený

usměv na tváři.