Zatím bezejmenná

Ležím sama, tiše

a temnota mne objímá

Čekám na spánek, který nepřichází,

ale koho to zajímá…

Co teď cítím nikdo netuší

Nikoho nemám, kdo mé slzy osuší

Jen trochu lásky, porozumění,

nic víc nečekám

Nikdo mne nevyslechne

a tak své myšlenky navždy v sobě ponechám

Já vím, neměla bych stále jen smutná být

Ale což, nikdo tu přece není pro koho bych mohla žít

Zdá se tak snadné veselost a radost předstírat,

ze života se radovat, před problémy oči zavírat

Ale k čemu tahle maska,

když mé pocity jsou jiné?

Pro mou duši hraný úsměv

stejně účinkem se mine.

Přátelé,

pro něž by mohlo být tohle směšné divadlo,

už nejsou a všechno krásné dávno v zapomnění upadlo…

Co to tady plácám? Asi z posledního melu,

chtělo by to utnout, prostě jakoukoli změnu…

Ne, něco měnit už asi význam nemá,

vždyť smrt je přece ta největší změna…