Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNETYPICKY V HOTELU-3
02. 05. 2008
2
3
2057
Autor
fungus2
Část třetí
Konečně jsem bez potíží došel před dveře, na kterých bylo vyznačeno číslo 13. A to se mi vůbec nelíbilo. Tudíž jsem vytáhl černou fixu a k němu jsem dopsal jedničku. A takovéhle číslo mi už bylo sympatičtější. Poté jsem zasunul klíč do zámku, ale k mému překvapení s klíčem nešlo otočit. A tak jsem rychle zkoušel odemknout jiným klíčem. Přitom se ozvalo křupnutí a já jsem náhle držel mezi prsty hlavičku klíče. Současně mi došlo, že jsem zkoušel dveře odemknout klíči od mého bytu, přičemž klíč od pokoje jsem držel v levé ruce.
„To není zrovna dobré,“ napadlo mě v duchu a mou snahou bylo klíč vytáhnout ze zámku. To se mi samozřejmě nepodařilo. Já si ale věděl rady. V batohu jsem měl kleštičky a ty mi vzápětí posloužily k vytahování druhé části klíče.
Nevím jak se to mohlo stát, ale já jsem se náhle nacházel ve zvláštní poloze. Ta spočívala v tom, že jsem byl zapřený nohami o dveře v kolmé poloze. A zároveň jsem křečovitě svíral rukojetě kleští.
„Dobrý den. Nevíte kolik je přesně hodin? Mně se nějak zastavily hodinky,“ oslovil mne náhle starší muž, který klepal kloubem ukazováčku na sklíčko hodinek.
„Venku se už stmívá. Tak to bude asi už po večerních zprávách,“ řekl jsem mu.
„To už je večer!? To je strašný! Já propásnul oběd!“ vyhrkl muž.
„Tak to by jste neměl propásnout večeři.“
„To máte pravdu. A já pořád, že mi kručí v žaludku!“
„Tak vám přeji dobrou chuť,“ sdělil jsem mu s protaženým obličejem ve stále kolmé poloze.
„Já vám taky!“ řekl muž a rozeběhl se chodbou ke schodišti. Na něm se poté ozvalo několik ran, které doprovázely výkřiky. Já jsem vzápětí rukama pevně stiskl rukojetě kleští, a pak se to stalo. Klíč se mi podařilo ze zámku vyrvat, přičemž jsem se přemístil na opačnou stranu chodby ke dveřím. Ty se v tu chvíli otevřely a já jsem sotva stačil pozdravit vyděšenou ženu. Po několika kotrmelcích mi neunikla ta skutečnost, že ona hystericky ječí a mé tváře zažívají fackovanou.
S pocitem fackovacího paňáka jsem v běhu tím správným klíčem odemkl dveře svého pokoje. Nějaký čas jsem se pak vzpamatovával na posteli, přičemž se má pozornost soustředila na vybavení pokoje. Nějak se mi začalo nelíbit rozestavěný nábytku, a tak jsem se pustil do jeho přestavování. Když se mi podařilo všechno vybavení pokoje dotáhnout do jeho prostředku, tak mi došlo, že bych měl přemýšlet o jeho novém uspořádání. Současně se ozvalo hlasité bušení na dveře a po jejich otevření se mně naskytl pohled na velmi naštvaného muže v županu.
„Co to tady člověče vyvádíte!? To snad stěhujete nábytek, ne. Se nám třese celý strop!“ rozkřikl se na mne.
„Ano, máte pravdu. Já tady tak trochu ten nábytek stěhuji,“ sdělil jsem mu.
„To jste se zbláznil, ne!“ vyhrkl.
„Asi ano. Ale uspořádání tohohle pokoje se mi nelíbilo.“
„Co vás to napadlo! To stěhujete nábytek všude, kde se ubytujete?“
„To ne. Já to zkusil tady poprvé. To je takový trénink na přestavování nábytku u mne v bytě.“
„Proboha! Co vás to napadlo dát všechen nábytek doprostředka pokoje!?“
„To bych nazval strategickým rozmístěním ve středu místnosti, s možností taktického stěhování všemi směry,“ zněla mé vysvětlování.
„Cóóóó!? Já jsem náhodou bytový architekt, ale tohle to jsem v životě neslyšel. Ale chápu ty vaše pohnutky, co vás k tomu přemisťování vedly. A tak vám pomůžu,“ pronesl rozhodně a oba jsme se pustili do dalšího tahání nábytku. To probíhalo celkem dobře, přičemž on přednášel o bytové architektuře. Zároveň jsem běhal do koupelny pro lékárničku, abych mu ošetřoval drobná zranění.
Po skončení přemisťování nábytku odkráčel usměvavě spokojený, ale s mnoha náplastmi i odřeninami, přičemž byl také lehce otřesený, za což mohl pád lustru. Já jsem pak chvíli seděl zmožený, načež jsem pocítil hlad. A tak mé kroky hned vedly do jídelny hotelu.
„To není zrovna dobré,“ napadlo mě v duchu a mou snahou bylo klíč vytáhnout ze zámku. To se mi samozřejmě nepodařilo. Já si ale věděl rady. V batohu jsem měl kleštičky a ty mi vzápětí posloužily k vytahování druhé části klíče.
Nevím jak se to mohlo stát, ale já jsem se náhle nacházel ve zvláštní poloze. Ta spočívala v tom, že jsem byl zapřený nohami o dveře v kolmé poloze. A zároveň jsem křečovitě svíral rukojetě kleští.
„Dobrý den. Nevíte kolik je přesně hodin? Mně se nějak zastavily hodinky,“ oslovil mne náhle starší muž, který klepal kloubem ukazováčku na sklíčko hodinek.
„Venku se už stmívá. Tak to bude asi už po večerních zprávách,“ řekl jsem mu.
„To už je večer!? To je strašný! Já propásnul oběd!“ vyhrkl muž.
„Tak to by jste neměl propásnout večeři.“
„To máte pravdu. A já pořád, že mi kručí v žaludku!“
„Tak vám přeji dobrou chuť,“ sdělil jsem mu s protaženým obličejem ve stále kolmé poloze.
„Já vám taky!“ řekl muž a rozeběhl se chodbou ke schodišti. Na něm se poté ozvalo několik ran, které doprovázely výkřiky. Já jsem vzápětí rukama pevně stiskl rukojetě kleští, a pak se to stalo. Klíč se mi podařilo ze zámku vyrvat, přičemž jsem se přemístil na opačnou stranu chodby ke dveřím. Ty se v tu chvíli otevřely a já jsem sotva stačil pozdravit vyděšenou ženu. Po několika kotrmelcích mi neunikla ta skutečnost, že ona hystericky ječí a mé tváře zažívají fackovanou.
S pocitem fackovacího paňáka jsem v běhu tím správným klíčem odemkl dveře svého pokoje. Nějaký čas jsem se pak vzpamatovával na posteli, přičemž se má pozornost soustředila na vybavení pokoje. Nějak se mi začalo nelíbit rozestavěný nábytku, a tak jsem se pustil do jeho přestavování. Když se mi podařilo všechno vybavení pokoje dotáhnout do jeho prostředku, tak mi došlo, že bych měl přemýšlet o jeho novém uspořádání. Současně se ozvalo hlasité bušení na dveře a po jejich otevření se mně naskytl pohled na velmi naštvaného muže v županu.
„Co to tady člověče vyvádíte!? To snad stěhujete nábytek, ne. Se nám třese celý strop!“ rozkřikl se na mne.
„Ano, máte pravdu. Já tady tak trochu ten nábytek stěhuji,“ sdělil jsem mu.
„To jste se zbláznil, ne!“ vyhrkl.
„Asi ano. Ale uspořádání tohohle pokoje se mi nelíbilo.“
„Co vás to napadlo! To stěhujete nábytek všude, kde se ubytujete?“
„To ne. Já to zkusil tady poprvé. To je takový trénink na přestavování nábytku u mne v bytě.“
„Proboha! Co vás to napadlo dát všechen nábytek doprostředka pokoje!?“
„To bych nazval strategickým rozmístěním ve středu místnosti, s možností taktického stěhování všemi směry,“ zněla mé vysvětlování.
„Cóóóó!? Já jsem náhodou bytový architekt, ale tohle to jsem v životě neslyšel. Ale chápu ty vaše pohnutky, co vás k tomu přemisťování vedly. A tak vám pomůžu,“ pronesl rozhodně a oba jsme se pustili do dalšího tahání nábytku. To probíhalo celkem dobře, přičemž on přednášel o bytové architektuře. Zároveň jsem běhal do koupelny pro lékárničku, abych mu ošetřoval drobná zranění.
Po skončení přemisťování nábytku odkráčel usměvavě spokojený, ale s mnoha náplastmi i odřeninami, přičemž byl také lehce otřesený, za což mohl pád lustru. Já jsem pak chvíli seděl zmožený, načež jsem pocítil hlad. A tak mé kroky hned vedly do jídelny hotelu.
KONEC TŘETÍ ČÁSTI