Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se..viva la revolution..
Výběr: Print
15. 07. 2006
12
1
1922
Autor
Zlý_wětry_vod_řeky
z hlavní křižníku Lermontov
vylétá salva vprostřed podskalského přístavu,
tisíce světel nad vodou, tisíce slov
psaných vlhčeným rtem na trávu.
z milování slov vzešly věty, co se pomalu snáší
na otevřené noční květy
roztažených úst,
po oknech a na bělmech múz visí smyslně červené kusy látky,
a já pomáhám pálit sliby a deklarace, nevěda že to nejde vrátit zpátky
běžím v průvodu, nesouc si svoje vlastní líný srdce v ruce,
šest měsíců pryč a konečně přichází i ta moje malá revoluce..
nahoru a dolů, gilotina jezdí jak kopulující těla
v šíleném světle výstřelů na letním nebi,
jsi právě přiletěla..
už vím pro koho jsem to tu zatím přebyl,
je ti zima a tvý šaty jsou ukrytý ve střelnym prachu
co napadal do vody,
držím mezi prsty ty kila krásy a strachu,
a pod zavřenými víčky blikají mi diody,
a já nemůžu jít spát, dýchám Tvoje ústa a kůži,
teď nemůžu odejít, protože jestli tohle skončí, skončím i já
ne, nemůžu usnout, protrhala by se ona saténová opona
vtrhlo by sem světlo a já bych Ti pak nemohl říct:
„..kde si k čertu celou tu dobu byla,
princezno s hvězdokupou pod šaty,
když mi krev hejna černých kolibříků pila
kde jsi byla když jsem byl tlačen do chodníku, zatížen odbdrženými šach maty,
kdejsi byla hvězdo má, když vprostřed tmy a bouře stál jsem na palubě
a najednou mi nikdo nevěřil, kde si byla když první viking pustil veslo,
kde si byla když obětovali moji víru černý bohům,
kde jsi byla když vyměnili víru v světlo co nepřicházelo za jemněší tmu..
vysán kolibříky, rozdrcen tíhou oněch šachmatů,
bez v-tebe-víry dožil jsem se až dneška,
abych uslyšel výstřel, abych viděl že jsi vážně přesně tak hezká,
jak jsem myslel..
co Ti tak dlouho trvalo,
a přišlas aspoň na stálo..?“
vím že je hloupé se na to ptát, tak mě aspoň drž,
svírej mě ať vím, že až ochabnu že mě nepustíš,
pevněji, princezno, ať si to aspoň myslím..
nevyšlo to, já vím, ale teď mám svou krátkou chvílí,
nejradši by mi zatlačili víčka a pro jistotu je ještě zalepili,
tak mě nepouštěj, zatím tu můžem jako plameny v ohništi -sami v sobě- plát,
ne, přece teď nemůžu jít spát,
to by nebylo vůbec fér,
tak dokud můžeš tak mě ber,
ber mě dokuď je tma ještě krotká
ber zas a znova mě zpět z náručí spánku,
vím, mám už na kahánku..
vím že už zbývá jen málo
“Strašně rád bych Tě někdy ještě jednou potkal..“
.
.
.
tak se mi to zase jenom zdálo.
žádné bytí co se poprvé žije,
žádné salvy, žádné prapory a citové amnestie
žádný druhý plamen s nímž bych mohl plát,
v ranní hodinách byl hrdinými milicemi zmařen podlý pokus o převrat
1 názor
"...tak se mi to zase jenom zdálo.
žádné bytí co se poprvé žije,
žádné salvy, žádné prapory a citové amnestie
žádný druhý plamen s nímž bych mohl plát,
v ranní hodinách byl hrdinými milicemi zmařen podlý pokus o převrat..."
T.
Jarmila Moosová Kuřitková
19. 07. 2006
Motiv "ůst" se tam opakuje na můj vkus příliš mnohokrát za sebou. A ten konec se mi nelíbí :-).
Jinak to bylo moc krásné a musím přiznat že jsi mi zase jednou hnul srdcem(a žlučí za to zakončení)...
Léto má přece jen kladný vliv na tvojí tvorbu... ;-)
hm, když jsem to četla napoprvý, zdálo se mi to moc dlouhý a ukeckaný...už nezdá...líbí se mi to... *