Opít se

Krátká povídka o úniku ze světa rozumu, s otázkou jaká muže být asi smrt. Místy jsou poetický keci a troška symbolismu. Doufám,že se bude povídka líbit a když ne, váš problém!

Prolog:

Všechno je neskonale v pohodě, ale přesto mám se chut opít a nikdy nevystřízlivět.

Od pondělí, kdy jsem udělal maturitu jsem se nedostal ke psaní a přitom víc námětů k napsání článku se nikdy neobjevilo. Jenže ted zrovna sedím, civím do skla monitoru a nevím o čem psát. Připadá mi, že můj život je scvrklý do kostky, jenže já nejsem uvnitř kostky, ale mimo ní a snažím se dostat dovnitř všemi možnými způsoby, nedaří se. Kostka se scvrkává tím rychleji, čím více se snažím dostat dovnitř. Žiju život mezi kostkou mího života a koulí, která mě těsně obklopuje a nenechá mě žít jinak než ve stresu. Chci pryč a nevím, jak z toho. Chci změny, ale změny se nenechají změnit, zůstanou stejnými, jsou nepoddajné, nenechají se ovlivnit, chtějí ovládat a žádná změna nikdy nenastane. Nejistota je ta změna, nejistota, co bude dál. Vržen do života plného zkušeností a světa postaveného na zaběhnutých principech bez vlastních znalostí, jak v něm chodit a s kým? Chybí mi kuráž, chybí mi cit a přitom bych špetku moudrosti chtěl mít, vlastnit ji a poprat se životem a nejen s klávesnicí, opít se a střízlivět do nekonečna bez kocoviny po probuzení, utíkat městem, ulící bez oken, lesem bez stromů plného listí a kyslíku, plavat pouští až k Everestu…. Chtěl bych se opít.

Vstanu od komplu a vypnu internet, pujdu se projít a ukrást někde, někomu trochu energie, bude mi líp. Někomu hůř. Po cestě se zastavím nahoře na kopci, podívám se na město a na malicherné životy všech lidí uvnitř kostky, usměji se pohrdavým úsměvem , budu si myslit, že jsem něco víc a o dům dál se posune mé bytí, o kus blíž, kde bude mi líp. Spatřím tunel a uvnitř tmu, kde světlo se začne probouzet k věčnému životu, avšak cesta bude ještě dlouhá. Nejprv musím projít kolem těch, kteří se k vysněnému cíly nikdy nedostali, kteří žili život pro svůj sen a ten nikdy nepřišel, na konci jim cvaklo, že to byla jenom hra a výhra nikdy nepřišla, přiznat si prohru je zdrcující fakt, proto s blbou náladou vydechli naposled. Infantilní, někdy až puerilní se jim život zdál, proto nikdy nedokázali nalézt a přiblížit svůj ideál. Na hoře na kopci jsem, vidím dolů osum bodů a šest stěn, nade mnou jen kulatá blána, za kterou kulový je, seru na to stejně mě všechno poblije! Musím být rychlejší a ve střehu být, k tunelu cesta trpká být. Kopu všude kolem a utíkám rychle pryč, tu kostku už nikdy nechci spatřit víc. Kameny se valí mi pod botami, jako varování mi šeptají: "Nevyhraješ, smiř se s tím." Nevěřím a utíkám rychleji dolů na vrchol všech splněných nadějí, zachvílu tam budu, jen nezavřít dveře před odjezdem vlaku. Ještě kousek a bránu mám na dosah, vrata tunelu se otvírají, stojím na hranici svýho psaní, tam dál už jen bílá tma je, nekonečno s absolutnem se míchá v nepokoje. Stojím čelem a se strachem vyrovnaným, ohlížím se zpět za rameno, kde život v reverz běží, vidím to všechno, jak běžím z kopce jak vypínám kompl, píšu tento žvást, jak jdu domů s radostí a euforijí v mozku, jak maturitu včera jsem dal, jak uběhly čtyři roky střední školy, jak základka je už pryč, od mateřské školky držím klíč, jak rodiče ze mne mají radost, jak přicházím na tento svět a zabijácký kyslík mi v plicích odpočítává čas, běží mi hodiny, život začal a na konci je smrt. Vracím pohled do bílé tmy, ohlížím se na druhou stranu, kde vidím svoji budoucnost, jak první ženu mám a dětí kolem hafo je, jak promoce mi do života vstupuje a titul jméno mé zkrášluje, jak dovolenou v Karibiku užívám , jak severní a jižní pól dobývám, jak jachtou obeplouvám svět, jak do Guinessovy knih vstupuji, jak dědečkem se stávám a nádherný stáří prožívám, vnuci pod nohami se motají a já noviny čtu, říkám si kam se poděl ten datum posraný, kdy bylo mi o padesát míň a starosti teprt chtěl jsem mít. Hlava se vrací opět zpět dívá se přímo do tmy, a rozum neví kam má jít, o krok vpřed či zpět? A zas je to tady, ta vize to je ten sen, který se nikdy nesplní a zůstane mým soukromím bestcelerem, nechci čekat, nebudu čekat, jestli se to splní, ty kameny měli pravdu, nikdy nevyhraji. Nebudu čekat na smrt a slzy v očích mít, že život nebyl takový jaký jsem ho chtěl mít, jedno je zda prohraji včil nebo za století potom, vyhraje každý, kdo na to mám, kdo čekat nechce a se strachem se popere. Už jen jeden krok, do věčnosti vstříc a sny jsou pryč, jeden dlouhý sen budu žít bez probuzení a střízlivění mít. Kolem jsou slova a věty, hrozný hluk, ničemu nerozumím, šílený puch. Vykročit pravou, či levou, to snad je jedno, hlavně, aby to bylo s verbou. Raděj se snožmo odrazím, nechci žít, už aby to bylo všechno pryč. Tři dva jedna ted! Letím, vnáším se dolů do nebes. Život odchází a mně je krásně, endorfín všude je, věčné zatracení za chvíli nastane, nepřemýšlím co bude pak, hlavně, že krásně mi je ted, potom už nikdy nebude…………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………….. .

A pak tu bude oprýskaný nápis stát a na něm živý budou číst: Zde umřela neznám osoba.Vzdejme ji hold, co by chtěla víc?