Ánečoto naruby znovu tudíž opakovaně

Tak nám zase napadl sníh. Krásně černé vločky, všechny horké a všechny stejně pravidelné. Co se dá dělat, po létě musí zákonitě přijít jaro, tak jako každý rok. A proč by měl být právě tento výjimečný?

Nažloutlé výhonky rostlin se proderou k zářícímu Měsíci, aby získaly tolik potřebný chlad. Zvířata se probudí z letního spánku a, aby doplnila chybějící energii, začnou se poohlížet po něčem, čím by se nechala sníst.

Zavane vítr a ze stromů na zem spadají slepičí vejce. Jedno z nich se nárazem rozbije a vypadne z něj švestková pecka, která začne hlasitě pípat a pobíhat po okolí.

Rampouchy na měsíčním světle roztají a uvolněná voda se postupně dostane přes řeky a potoky až k pramenům, kde se nakonec vnoří do chladivě temného podzemí.

Potom se opět oteplí. Přiženou se mraky, které se při dešti naplní vodou a které se poté spokojeně rozplynou. Blesky zazní nad tichou krajinou a hromy prozáří jasnou oblohu. Při bouřkách se díky lomu tmy přes kapičky vody objeví nádherná černobílá duha.

Mám moc rád tohle roční období…