Krysař

 

 

   Sedí tu na kraji pšeničného pole tak sama. Jen myšlenky jí neopustily. Trochu se bojí večera. Ale možná to nebude tak hrozné. Musí být statečná. Už nechce nikomu ublížit. Kvůli ní se tolik lidí trápí. Snad jí sudičky do vínku namíchaly něco špatně. Ne. Nebude si tyhle chvíle kazit. Měla by si je užít, aby z ní opadla ta zvláštní nervozita.

   Zhluboka se nadechne nasládlého vzduchu, kterého bylo kolem plno. Srdce jí stále hlasitě bušilo. Byla ale pevně rozhodnuta. Nic nechtěla měnit. Pomalu vstala a rozhlédla se kolem. Bude jí to tu tak moc chybět. Zpěv ptáčků, vánek, který by si pohrával s jejími vlasy. Slunce, které jí vždy probouzelo do nového dne. Musí to ale udělat. Už se rozloučila i se svým nejbližším, s Jeffem. Ano Jeff. Ten jí nikdy nesoudil. Vždy jí byl nablízku a nikdy nechtěl na nic odpověď. Byl jediný komu věřila.

   Pomalu přešla na starou kamennou cestu. Šla pomalu. Nikam nespěchala. Vždyť slunce se teprve začínalo choulit do růžových peřinek. Bylo jí příjemně. Svoboda, kterou tak dlouho hledala, se rýsovala kam jen dohlédla. Sluneční paprsky dopadaly na její jemně opálenou pokožku a hřály jí.

    Cesta ubíhala celkem rychle. Občas, když si to uvědomila jí to až vystrašilo. V hlavě jí zněla písnička z dětství, kterou jí broukával tatínek. Pamatovala si ho stále dobře. Jakoby tu s ní byl ještě dnes. Jeho vůně, hrubé ruce jimiž jí vždy dokázal zahřát, přívětivé oči.. Nikdy nezapomněla, jak jí vyprávěl pohádky. Nebyly jako všechny ostatní co se vypráví dětem. Sám je vymýšlel jen pro ni. Pro svou malou holčičku. Jednoho dne jí však opustil na vždy. Byla ještě malá ale dobře si uvědomovala, co se stalo. Že se nikdy nevrátí.

   Chápala své poslání. Nebylo zlé, ale přinášelo lidem jen smutek. Nevybrala si ho, bylo jí určeno. Na druhé straně lidem ale pomáhala od bolesti.

   Zastavila se. Byla na místě. Jezero. Vypadalo tak opuštěně, zrovna jako ona. Sama pro sebe se usmála a blížila se k němu stále víc. Pokračovala do vody. Byla vyhřátá sluncem. Hlavou se jí mihla myšlenka, kdo pro ní asi přijde? Smočila se i bílá košile, která do té doby zůstala nedotčena vodou. Nesnažila se zadržovat dech. Šla jen stále dál. Ve vodě byla už po krk. Podívala se na zapadající slunce, zavřela oči a udělala další krok. Byla již celá pod vodou. Kyslík jí pomalu začínal docházet. Byla v klidu. Nic jí nemohlo zastavit.

    Před očima se jí začaly zjevovat vzpomínky, které jí k tomuhle přiměly. Déšť byl její přítel. Očistil duši před tím, než odplula. Jeff. Její poslední vzpomínka se rozplynula a ona se propadala do nekonečné tmy. Nikde nebyl její konec ani začátek. Už nic necítila.

   V tom jí vzal někdo za ruku. ,Už bylo na čase.‘ Řekla si. ,Je po všem.‘ Zmýlila se. Nebyl to anděl smrti nýbrž chlapec. Vytáhl jí na břeh a snažil se jí oživit. Trvalo chvíli než se dívka probrala opět k životu. Když procitla, pocítila prudkou bolest v hlavě. Nevěděla proč tomu tak je. Měla přeci odplout, tak proč taková bolest?

   Otevřela ztěžka oči. Chlapec u ní klečel celý promočený. Když viděl, že se jí víčka konečně zvedla, usmál se směrem k ní. Nechápal proč to udělala, ale na nic se neptal. ,Co to udělal?! Já už nechci přinášet bolest. Nechci být andělem smrti.‘ Zesmutněla. Do očí se jí draly těžké slzy zklamání.

   Rozkašlala se. Musela ze sebe dostat tu vodu ven, i když nechtěla. Chlapec jí přikryl svou bundou, kterou si sundal než za ní vlezl do vody. ,,Proč jsi to udělal?“ zeptala se ho s pláčem. ,,Nemohl jsem Tě tam nechat. To bych si nikdy neodpustil.“ Odpověděl jí. ,,Takže kvůli svému svědomí? Aby se Ti dobře spalo? To jsi opravdu neměl. Nechtěla jsem to. Jinak bych to přeci neudělala. Ale o tom jsi samozřejmě nepřemýšlel.“ V jeho tváři se rýsovaly obavy. ,,Ne. To opravdu ne. Neměl jsem na to čas. A vím, že bych mé rozhodnutí nic nezměnilo. Takže by to bylo zbytečné o tom přemýšlet.“ Hlavu měla jako střep. Nedokázala se soustředit na jeho slova. Pokusila se vstát. Nechtěla tam s ním být. Nechtěla být s nikým, jen sama. Zatočil se s ní celý svět a ona padala zpět k zemi. Stačil jí však včas zachytit. To už ale nevěděla. Upadla do bezvědomí. Vzal ji do náručí a odnášel pryč.

   Probudila se zachumlaná až po uši ve vyhřáté posteli. Nevěděla jak se tam ocitla nebo kde to vlastně byla. Ani se nad tím nesnažila přemýšlet. Byla příliš vysílená na to, aby opět uvažovala o věcech, které jí tak tížily. Nechtěla aby to takhle dopadlo. Posadila se na posteli a prohlížela si pokoj. Žaluziemi prosvítaly sluneční paprsky a rozprostíraly se na zdech. Pokoj byl zbarven do oranžova slunečním svitem.

   Ze zasněné nálady jí vytrhl žaludek, který žalostně zakručel hlady. Uvědomila si, že se jí svírá až bolestně. Rozhlédla se kolem aby našla své oblečení. Nikde ho neviděla. Na židli u postele však leželi džíny a nějaké tričko. Nezbylo jí nic jiného než si obléci to. Kalhoty z ní sice trochu sklouzly ale pomohla si páskem. Vlasy si prohrábla rukou a nechala jim volnost. Pokaždé si dělaly co chtěly a den, který pro ni právě začínal nebyl nijak odlišný.  

   Opatrně otevřela dveře a vešla do útulné chodbičky. Na stěnách vysely zarámované fotky. Všichni na nich vypadali tak šťastně a spokojeně až jí to dojalo. Vzpomněla si totiž na svůj životní příběh a do očí se jí málem vedraly slzy. Udržela je, protože se tam právě objevil chlapec, který jí zachránil. Už odmalička věřila na osud. Nikdy nepochybovala o tom, co se stalo. Všechno mělo přeci své důvody. Tak i jeho záchrana něco znamenala. Nechtěla to udělat znova, jen se ještě nesmířila s tím, co jí teď mělo čekat. Věděla, co se stane, když její plán nevyjde. Nepočítala však s tím, že se to doopravdy může stát. Bála se toho, co mělo přijít ale snažila se být v klidu.

   ,,Ahoj. Ty už jsi vzhůru?“ pozdravil jí chlapec. Kývla. Nebyla schopná slova. Na to byla příliš vystrašená. Podívala se mu do očí. Byly laskavé a mladé, ale přesto z nich vycítila, že už jí někdy pozorovaly. Měla strach co bude dál. Potřebovala utišit bolest, kterou v sobě nosila. Přiblížila se k němu a objala ho. To ho velmi překvapilo. Nečekal nic podobného a tak chvíli nevěděl jak má reagovat. Přitiskla se k němu víc. Konečně její objetí opětoval. V jeho objetí bylo tak bezpečno. Nic jí nehrozilo. Ničeho se nebála. Tohle přesně potřebovala. Potřebovala to už velmi dlouho. To bylo jediné po čem každý večer, když usínala sama toužila. Objetí.

   V tu chvíli by nedokázala popsat své pocity. Byly smíšené. Nakonec jí strach přemohl. Neudělala by nic, co by neměla předem promyšleno. Tak i předtím než se rozhodla tak jak se rozhodla, zjistila si vše o tom, co se může stát když to nevyjde. Bylo toho hodně. Ale nejhorší byl osud, který naplňoval Krysař. Bála se ho natolik, že už žádné noci pořádně nespala. Nemohla spát v noci. Za tmy svolával Krysař zatracené duše. Tou ona už teď byla. Nemohla zpátky. Jediné co bylo v jejich silách, bylo oddálit a odolávat sladké písni. Kdykoli byla sama, slyšela jeho volání. Píseň, kterou hrál nešlo nijak ignorovat. Byla silná, tak moc až pronikala do dívčinina podvědomí. Vrývala se jí pod kůži a bodala u srdce. Nechápala proč měla tolik trpět. Bylo to tak a ona to nemohla změnit.

   Kladla si stále tu samou otázku. Bylo správné, že jí chlapec zachránil? Dá se tomu vlastně říci záchrana?! Ne. Spíše utrpení. Ale na druhou stranu to byl on, kdo jí ve dne v noci utěšoval a chránil.

   Každým dnem píseň nabývala na síle. Dívku to ničilo. Ta představa, že když písni uvěří a půjde za tak lahodnými tóny, bude na konci cesty čekat zatracení. Věčné tančení v pekelném utrpení a bolesti.

   Skoro nic nejedla. Jediné co jí dávalo sílu, byl chlapec. Nevěděla, kdo by jí mohl zbavit Krysaře. Naděje však byla. Vždy nějaká existovala. Stačilo jen naslouchat a porozumět. Jen kdyby na chvíli tóny Krysařovi píšťalky utichly. Mohla by naslouchat hlasům, které potřebovala slyšet.

   Bála se zavřít oči. Kdyby usnula, Krysař by jí našel hned. Věděl, kde se schovávají spící duše. Naslouchaly mu. Byly naprosto v jeho moci.

   Nebylo jiného řešení, jak mu uniknouti. Stačilo jediné. Jediný dotek. Bylo zvláštní, jak jediný člověk může ovlivnit tolik neznáma aniž by si to uvědomil.

   Zachránila by jí smrt. Smrt z cizího přičinění. Úmyslné zabití. Jen nebyl nikdo, kdo by to byl udělal. Věděla, že takového člověka nenajde. Čekala už příliš dlouho. Dohánělo jí to k těm nejhorším myšlenkám. Napadal jí jediný člověk, který by jí mohl pomoci. Onen chlapec.

    Nevěděla, jak ho má požádat o svou smrt. Ostatně dlužil jí to. Jednoho dne na něj vznesla tu těžkou přetěžkou prosbu. Prosila ho o pomoc. Vysvětlila mu vše. Vše co se jí honilo hlavou od onoho dne. Chápal jí ale neměl to srdce. Nemohl. Tedy spíše mohl ale nechtěl. Odmítl. Tíha, která v tu chvíli spadla na její hruď se nedá ničím popsat.

   Odešla. Neměla mu to za zlé. Chápala moc dobře jeho rozhodnutí. Přeci to ale vše způsobil on. Měl by jí tedy pomoci. Nechtěla již déle čekat. Buď nechá svou duši Krysařovi nebo jí on zabije. Přála si smrt. Občas je těžké pochopit ostatní životy, ale když něco ten druhý, dělá má pro to vždy důvod. Byla rozhodnuta.

   Chlapec se probudil do černé tmy. V jeho pokoji byla zapálen svíčka. Hořela pomalu a klidně. Nevěděl, kdo jí zapálil. Mihotavé světlo odhalovalo dílo noci. Na zemi vedle postele ležela dívka. Viditelně nedýchala. Spala tvrdým spánkem. Na chlapcových rukou byla čerstvá krev. Ano. Patřila dívce. Pomohl jí.

   Její poslední slova se ještě stále nesla pokojem. ,,Děkuji.“ Nemohl uvěřit tomu co se stalo. V jeho očích byl smutek a veliký zmatek. Po jemné tváři mu stékaly čisté slzy plné odpuštění, které dopadaly těžce na tělo dívky. To on dával nový život. Andělé jsou. On byl jedním z nich. Slzy, plné bolesti, daly dívce nový život. Nedával svou důležitost na tomto světě nijak znát.

   Pokojem se nesl naprostý klid. Černé vlasy se leskly v tlumeném světle. Bylo to to poslední co spatřila než se zavřely dveře, které jí dělily od nového začátku..