Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMír v duši
24. 07. 2006
0
0
1001
Autor
Mínox
Jeden večer s tibetskou hudbou. Napsáno roku 2005
Svítí svíce
Zní zpěv tibetských mnichů.
Rozeznívá obrovskou prostoru chrámu…
Zpěv tibetských mnichů…
Proniká stěnami,
odráží se od nich…
Odlož na chvíli své zvíře -
To nejsi ty.
Tělo leží vedle mne
A já vím, že To nejsem já
Kde tedy jsem,
Co jsem?
Jsem snad svá hlava?
Nééé…
Jsem jen malá jiskřička
Kdesi uvnitř sebe,
Malá jiskřička světla
V kleci.
Stávám se tou hudbou…
Rozplývám se…
Sedí buddha
A pod ním spousta lidí.
Vzhlíží k němu -
Malé střípky duší,
Ruší ho z meditace.
Jsou malí…
Jsou tak nicotní…
Se všemi svými strachy a starostmi.
Buddha na ně shlíží
V míru a klidu
A oni netuší
Že každý z nich má v sobě
Střípek Buddhy.
Tak opusť své malé strachy
A starosti.
Kolem je mír,
Hloubka prostoru a hudba.
Najednou nic nemá smysl
Všechny ty malé strachy
A každodenní starosti
Stali se náhle povrchní,
Nicotné
V hlubokém prostoru,
Klidu
A hudbě.
Hudba zní,
Rozplývá se a nese prostorem.
Kolik toho může
Lidská duše snést?
Kolik snese krásy,
Než se zase bude muset
Vrátit ke svým nicotným starostem?
A tak spěchám k papíru,
Abych mu předal alespoň střípek
A z toho střípku
I pár úlomků vám.
Mír v duši.
Zní zpěv tibetských mnichů.
Rozeznívá obrovskou prostoru chrámu…
Zpěv tibetských mnichů…
Proniká stěnami,
odráží se od nich…
Odlož na chvíli své zvíře -
To nejsi ty.
Tělo leží vedle mne
A já vím, že To nejsem já
Kde tedy jsem,
Co jsem?
Jsem snad svá hlava?
Nééé…
Jsem jen malá jiskřička
Kdesi uvnitř sebe,
Malá jiskřička světla
V kleci.
Stávám se tou hudbou…
Rozplývám se…
Sedí buddha
A pod ním spousta lidí.
Vzhlíží k němu -
Malé střípky duší,
Ruší ho z meditace.
Jsou malí…
Jsou tak nicotní…
Se všemi svými strachy a starostmi.
Buddha na ně shlíží
V míru a klidu
A oni netuší
Že každý z nich má v sobě
Střípek Buddhy.
Tak opusť své malé strachy
A starosti.
Kolem je mír,
Hloubka prostoru a hudba.
Najednou nic nemá smysl
Všechny ty malé strachy
A každodenní starosti
Stali se náhle povrchní,
Nicotné
V hlubokém prostoru,
Klidu
A hudbě.
Hudba zní,
Rozplývá se a nese prostorem.
Kolik toho může
Lidská duše snést?
Kolik snese krásy,
Než se zase bude muset
Vrátit ke svým nicotným starostem?
A tak spěchám k papíru,
Abych mu předal alespoň střípek
A z toho střípku
I pár úlomků vám.
Mír v duši.