Tajemná kytara kapitola 1.

Kapitola první Podivuhodná píseň Španělsko, Barcelona, rok 1755 V Barceloně, krásném, malebném, španělském městě, tehdy ještě uchráněném od dnešního smogového kouře, neboť v době tohoto příběhu hlavní úlohu dopravních prostředků měli koně, ve velikém domě žila jedna velmi bohatá španělská rodina. Rodiče, kteří měli vysoké postavení a hory peněz, měli jen jednu jedinou dceru jménem Elisabet de Bernalio. Včera právě dosáhla významného bodu ve svém životě, plnoletosti. Její otec, vysoký statný muž s tvrdými rysy ve tváři se jmenoval Alberto, byl hlavou rodiny a na těchto právech mu velmi záleželo. Její matka, věčně nemocná a slabá žena jménem Klára, poslední dobou stále postonávala a nevstávala z postele. Rodiče ji stále v poslední době nutili,, aby chodila na nejrůznější plesy, přehlídky a večírky. Měla tam tančit v nejlepších šatech a ukazovat se tam ve vší své kráse. Zkrátka si žili jako v ráji, neboť na každém rohu měli alespoň tři sluhy. Její otec byl pyšný muž, ale Elisabet tuhle vlastnost úplně nezdědila. Byla ještě svobodná, ale otec se jí už po nějakém muži začínal ohlížet. Mimo takovéto bohaté rodiny ale ve Španělsku byli i takoví, kteří si na skromné živobytí vydělávali zpěvem a hraním na kytaru, flétnu a jiné nástroje. Elisabetin otec takovou lůzou z duše pohrdal a učil Elisabet stejnému, ale ta už si chtěla žít svůj vlastní život, alespoň částečně. Elisabet byla zrovna u své mámy a rozebíraly to stále omílané téma, koho si má Elisabet vzít za muže, respektive, koho jí otec vybere. Náhle byly ze svého rozhovoru vyrušeny, neboť do místnosti přišel sám otec Elisabet a hrubým, strohým hlasem, pravil: „Oblékni se, učeš se, no prostě se připrav a za hodinu budeš vítat hosty, tvé nápadníky. Dnes se bude konat večírek, tam budeš tančit v nejlepších šatech, ostatně jako obvykle a jednoho z nich si tam prostě vybereš. A neopovažuj se něco namítat!“ Pak se její otec vzdálil a Elisabet tam překvapeně stála, neschopná pohybu. Už se jí to začínalo protivit, protože se tyhle akce pořádaly až moc často. Její matka jí jen řekla: „No tak, poslechni otce.“ Elisabet věděla, že kdyby si zahrávala s otcovou trpělivostí, že by to pro ni asi šeredně skončilo. Matku poslechla, jak my říkáme, z musu a vyšla z místnosti, aby se šla připravit na nenáviděný večírek. Služky ji učesaly, oblékly do krásných šatů a byly dokončeny všechny přípravy. Ještě zbývalo půl hodiny, do začátku večírku. Služky z jejího pokoje odešly a Elisabet osaměla. Náhle se Elisabet pozorně zaposlouchala a šla blíž k oknu, které si otevřela, aby lépe slyšela. „Ach, je to hudba nebo je to jen poryv větru?“ Elisabet tahle slova vyšla z úst skoro nevědomky. Naklonila se blíž, ale, ale vítr to nebyl, už to ví jistě. Odkudsi z dálky slyší, jen matně, ale přece, jakousi prapodivnou píseň. A dokonce, ach, zdroj té hudby se pomalounku blížil. Slyšela, ještě bohužel neviděla, hlas, ach ten krásný hlas ji okouzloval, nějakého osamělého zpěváka. Hlas na muže až překvapivě vysoký, jindy hluboký a ten muž, jak se jí zdálo hrál tak krásně na kytaru. Ach ta kytara, ten hlas, ji okouzloval. Zapomněla na čas, jen poslouchala tu blížící se žalostnou přežalostnou píseň. V té podivuhodné písni, plné čehosi, čemu Elisabet nerozuměla, se zpívalo o lásce a nevýslovném smutku. Elisabet ta píseň žalu probodávala duši. Zaposlouchaná do toho zvláštního textu se nemohla odtrhnout od okna, ale ještě stále nikoho neviděla. Tváře jí napětím plály a chvěla se na celém těle. A pak! Pak ho uviděla, jak se choulí, asi chladem, neboť noci a dny byly nezvykle chladné, v trávě jakýsi muž se skloněnou hlavou, takže mu do tváře neviděla, ale ten hlas, na ten nezapomene. Viděla, jak má před sebou kytaru, jejíž struny tak krásně hrají pod hbitými a dlouhými prsty bez jediné ozdoby na nich. Když ji muž uviděl, otočil se a zmizel v křoví a Elisabet ho už ani neviděla ani neslyšela. Zuřila sama na sebe, že to způsobila. Pak se ale s hrůzou podívala na velké bicí hodiny, které visely na stěně a zjistila, že má už pět minut zpoždění. A na to měla doplatit, neboť náhle v otevřených dveřích stál její otec, rozlícen a pobouřen na nejvyšší míru. Ona se k němu pokorně přibližovala, ale on ji uchopil, táhl dolů po schodech a pravil: „Kde u všech čertů jsi? To se stalo naposledy, rozumíš? Hosté už čekají, jestli se to stane ještě jednou, tak tě vyhodím z domova a pak si hledej živobytí, kde chceš. Rychle!“ Elisabet se po této strašné otcově řeči lekla tak, že chvíli nebyla schopná ani pořádně jít ani dýchat, ale vzpamatovala se a mlčela. Pak přišli do sálu, Elisabet si musela stoupnout na to nenáviděné místo, pódium a musela podle hudby tančit. Všichni se jí obdivovali, ale ona se na tanec nemohla soustředit. Místo taneční hudby jí v uších zněla ta zvláštní píseň a viděla toho muže stojícího v trávě. Byla duchem nepřítomná, neviděla, neslyšela. Dokonce se ještě pohybovala do taktu, i když hudba skončila. A s hrůzou zjistila, že se pohybuje do taktu té smutné písně. A když pak opět zazněl začátek druhé skladby, už opět se vzpamatovala a byla duchem v sále. Už ji pár mužů požádalo o tanec, sice s nimi tančila, ale v duchu si představovala, jaké by to asi bylo krásné, kdyby mohla tak tančit s tím tajemným mužem. Po hostině a večírku, na němž si muže nevybrala, se všichni odebrali do svých domovů a Elisabetin otec je zval na příští týden na druhý večírek a ples. Elisabet byla opět v pokoji sama. Slyšela, jak se zřejmě nějaký opilý Španěl vracel domů, protože zpíval cosi nesrozumitelného a vykřikoval sprostá slova, dokonce ty nejhrubší nadávky. Elisabet se hnusem otřásla, ale pak jí opět v mysli vytanul obraz onoho zpěváka. Nemohla spát a asi ve dvě hodiny vyšla na terasu, aby se osvěžila čerstvým větříkem, který studeně foukal. A pak! Zdá se jí to? Ne, ne, to je on, byl tam, zase tak schoulený v trávě onen muž, ale už nehrál, jen tiše zpíval. Elisabet samou radostí poskočilo srdce a poslouchala jeho zvláštní, mužný, nešťastný, ale i temperamentní hlas. Jeho kytara ale odpočívala. Když ji uviděl, že se na něho dívá, na okamžik se jejich oči setkaly, poprvé mu Elisabet pohlédla do tváře. Když vstal, viděla, že je to muž, tak střední postavy, v jednoduchém šatě, byl bosý, měl oholenou a velmi smutnou tvář. Jeho dříve ohnivé, ale nyní smutné hnědé oči se na ni upíraly s takovým smutkem. Měl dlouhé, černé kudrnaté vlasy. Na ruce měl jakýsi primitivní náramek, takový, jaké dělají indiáni a na krku měl jakýsi tajemný váček na šňůrce, který ale neotvíral. Elisabet jím byla okouzlena, ale neodvážila se na něho promluvit, protože se bála, že by zase odešel, jen si hleděli jeden druhému do očí, jako by se chtěli poznat. Elisabet nevydržela jeho pohled a sklopila zrak. Po Španělově tváři přešel jen sotva znatelný úsměv. A pak si muž opět sedl a začal hrát, už bez zpěvu, jen na kytaru. Chvíli hrál přesmutné tóny, potom hrál tak po Španělsku. Elisabet tam stála jako z kamene, jen svýma očima téměř hltala toho zvláštního přitažlivého muže. Byl mladý, mohl mít něco kolem pětadvacítky. Pak, když začalo svítat, se opět Španěl, ten záhadný muž, záhadně vytratil jako před tím.