O černé vodě

 

 

 

O černé vodě

 

 

 

 

         Tři dívky šly lesem a z květů trav pletly věnce. Hlasitě se smály a zpívaly si písně o štěstí a radosti. Větřík si pohrával s jejich kadeřemi a ony mu s potěchou nastavovaly tváře. Té chvíle pro ně nebylo chmur, nebylo smutku. Vzduch byl sytý novostí mládím a svěžestí, protože bylo jaro. I v srdcích dívek burácela tatáž ozvěna, protože byly mladé a dychtivé. Toužili mít všechno co si kdy přáli hned teď, anebo o tom aspoň moci nadále snít. Vždyť sny jim byly vším. Celé dny se jim honily hlavami a za nocí v nich probouzely touhu a žár, volající po uhašení. Ležela před nimi mnohá tajemství, která se jim zdála úžasná a  po rozluštění volající a ona ještě nemohly vědět, jak nebezpečná některá mohou být. Jejich životy byly jako zrovna upletené věnce z květin, voňavé, čerstvé, krásné a ani trochu seschlé. Věncům jejich životů stále snad zbýval čas, než začnou uvadat.

Dívky dokončily koruny z trav a nasadily si je na hlavu. Jedna dala věnec druhé a druhá svůj darovaný věnovala třetí. Pak se tomu společně zasmáli.

„To abychom si vzájemně nepřebíraly ženichy.  Žádná by neměla usilovat o toho, který chce jinou“ řekla druhá, jménem Barbora.

„Tak to ne! Já bych vám svého Ondřeje nikdy nedala.“ rozhodla se první, která se jmenovala Anna a jako jediná z nich měla mládence.

„Právě jsi mi ho přenechala.“ zasmála se druhá a ukázala na věnec na hlavě.

Anna jí začala ze žertu pronásledovat a brzo se obě válely v luční trávě, předstírajíc zápas.

„Ale Anno, tvůj věnec mám přeci já.“ namítla třetí, Doubravka. „Na, vezmi si ho zpět.“ Podávala jí ho se zjevným studem, že vůbec k takové rozmluvě došlo.

Anna poděkovala a chtěla si ho vzít brala zpátky, ale nakonec stejně věnec vložila dívce do vlasů a řekla: „Já vím Doubravčičko, že by sis ho nenechala. Jen si ho nechej, ať víš, že ti věřím.“

„Však co by.“  řekla druhá, Barbora: „Na nás s Doubravkou nečeká jen nějaký umouněný Ondra, ale nejméně sám knížecí syn.“

Pak spěchaly dál lesem a kdesi vysoko na větvi stromu kukala kukačka a ony počítaly kolik let jim ještě zbývá, chytaly barevné motýly, smějíce se lechtání křídel v zavřených dlaních, aby je pak vypouštěly do vzduchu, dívaje se za nimi, jak odlétají. Slastně přivíraly oči před sluncem, bylo jim opojně horko, zatímco chodidla měly příjemně studené a zvlhlé rosou, která se držela ve stínech.

Držely se za ruce a připomínaly tak věnec, který upletl sám život, tím, že je stvořil. Jako by bytí jedné bylo propojené s existencí druhé. Ale to jen proto, že život před nimi ještě neodhalil svou druhou tvář. Myslely, že jsou víc, než sestry a nástrahám záště a závisti se vysmívaly. Ale to jen proto, že jim dosud žádná nezkřížila cestu.

Nakonec, více než co jiného, dotančily zpátky do vsi, odkud pocházely a rozloučily se, každá se vracejíc do svého domova. Zítra bude také den a opět se uvidíme. A tak jako dnes se spolu sejdeme a budeme trávit čas společným sněním. A tak stále a stále – dokud se věnec nerozplete.

 

         Jaro se toho roku rozvinulo do krásného času. Příjemnějšího a krásnějšího, než si lidé vzpomínali, že kdy bylo. Bylo výjimečné. Vzduch byl prosycen vůněmi, jako aromatická květina. Lidé ho nasávali, toužíce se nasytit. S větrem přilétla chuť dálek a cizokrajných koření.

„To je moře, co je cítit ve vzduchu.“ říkali ti zcestovalí. A ti s fantazií se nechávali omamovat představou rozlehlosti a širokosti světa a vdechovaly tu vůni dobrodružství. Měli přitom pocit, že vlastně na tohle věčně čekali a že kvůli tomu stojí za to žít.

Také láska vířila vzduchem. V mladých se rodila, ve starších opět probouzela. Prý kouzlo jara je toho důvodem. A já bych přísahal, že čím krásnější jaro, tím jí je všude více. Možná si ji však pleteme s nadějí a radostí,  kterou nosíme v srdcích, když skončí dlouhé, smutné studené období.

Ať je to jak chce, když opadne šero zimy, vše co přežije chce znovu vypučet a vykvést. Začíná čas, kdy se mohou naplňovat touhy a sny.

I tři dívky ze sebe shodily těžkou peřinu mrazivé, zimní zádumčivosti a rozeběhly se, jako voda z tajícího sněhu, vstříc osudu.

 

         Po kraji se roznesla novinka, že Slavností jara se bude účastnit též syn místního rychtáře. Ta zpráva vzbudila velkou pozornost, zvláště u dívek a jejich rodičů, protože se mělo za to, že se bude poohlížet po případné nevěstě a bohatství jeho otce bylo v kraji pověstné. Nejedna matka si tehdy zavolala svou dceru k sobě, aby ji promluvila do duše. Otcové se s penězi vypravovali do města, aby zpátky přiváželi krásné látky, nebo rovnou celé šaty, boty, náhrdelníky, vyšívané šátky, prostě vše, co bylo potřeba, neboť Velký ples se blížil.

Ani žádná z dívek nebyla stupňujícího se shonu a třeštění ušetřena. Každá se chtěla na událost připravit co nejlépe. Některé kvůli svým chlapcům, nebo aby se v dobrém předvedli jejich rodinám, ale většina z nich myslela více, či méně na onoho zajímavého rychtářského mladíka.

„Prý se právě vrátil ze studií.“ Řekla Barbora, co slyšela od lidí: „ A je prý okouzlující, tvrdí to ty, co už ho viděli.“

„Taky aby nebyl, ještě nikdy jsem neviděla nikoho, kdo studoval univerzitu a žije ve velkém městě.“

„Co na tom? On třeba ještě nikdy neviděl někoho, kdo od narození žije v chaloupce na stráni. Člověk, jako člověk. Stejně ho prý ze studií vyrazili.“ Odvětila Anna.

„Ty tomu nerozumíš.“ Odsekla Barbora, „jsi zakoukaná do toho svého a nevidíš, že může být ještě něco jiného, než vesnička v našem údolí. Jen si představ, kolik světa musel spatřit, kolik lidí poznat. Jen si zkus představit, jaké by to bylo, kdyby si jednu z nás vybral a odvedl si ji s sebou do světa. To není jako ti křupani od nás, kteří tě vezmou nanejvýš tak na tancovačku do vedlejší vsi, nebo na trh do města.“

„Neurážej nikoho, ano?“ rozzlobila se Anna: „Žárlíš, že tě nikdo nechce, tak je to!“

„Ale není.“ Zasmála se Barbora, „Nezlob se Aničko, nemyslela jsem Ondru, však vím, že je tvůj. A ty moc dobře víš, že se u mě dveře s nápadníky netrhnou. Jenže jsem každého odmítla, ten pravý ještě nepřišel.“

„A co když je to tenhle, viď?“ vložila se do hovoru Doubravka. Barbora se začervenala, ale obě děvčata věděla, že pokud by si chtěl rychtářův syn vybrat nějakou nevěstu mohla by to s velkou pravděpodobností Bára být. Patřila mezi nejhezčí v okolí, každý mládenec po ní alespoň jednou zatoužil. Hodně bylo těch, kdo se jí dvořili, ale ona se jen smála jejich bláhovým nadějím. Nevysmívala se jim, vždyť sama dobře věděla, jaké to je toužit po něčem vzdáleném, takřka nedosažitelném. Nikomu nedávala plané naděje, nehrála si s jejich srdci a proto měla pověst chladné, odmítavé dívky.

Za to Doubravka byla jiná. Snad stejně hezká, možná ještě víc, ale bezprostřední, lehkomyslná. Srdce pro ni bylo list, do kterého se píše, aby se nezapomnělo. Její život byl jedním nekončícím rejem radosti a smíchu. Byla hodná, až to bolelo, živočišná, horkokrevná a to na ní bylo tím nejpřitažlivějším. Tancovat s ní, bylo jako držet v náručí vítr, spatřit ji prohánět se bosou v trávě, jako vidět lesní žínku a když se koupala v řece vystavujíc na odiv svou nahotu, jako pozorovat pstruha v peřeji.

Anna jim toto záviděla. Oproti nim byla šedá myš. Byla ráda za jejich přátelství a bylo až s podivem, že si s nimi tolik rozumí. Její život nebyl tolik naplněn sny.  Snila střídmě a taky tak žila. Připadalo jí, že už má všechno co chtít může a po něčem víc netoužila. Jen by ráda někdy okusila, jaké to je vznášet se nad zemí jako Doubravka, nebo mít tolik sebejistoty kolik má Barbora.

Tak tedy byla vděčná alespoň za to, že může být v jejich blízkosti a dělit se s nimi o radosti i starosti, které jim osud připravil. Sama sebe v porovnání s nimi považovala za nadbytečnou a ne tak dobrou. Jen málo tušila, kolik pro dívky znamená. Byla jejich vrbou, oporou, která nikdy nezklamala.

Nebyla schopna vidět nic z toho, jak moc ji mají obě rády, neboť mezi nimi tvořila předěl, prostředníka, bez něhož by jejich přátelství nebylo možné.

 

         Těch několik málo dnů, kterých zbývalo do vyvrcholení Slavností jara, Velkého plesu uteklo jako voda a dlouho očekávaný večer nastal. Takřka všichni lidé z údolí se tak, jako každý rok sešli, aby společně oslavili úplný konec zimy a návrat tepla. Návrat života do světa, který se takřka na pět měsíců ukryl pod plášť mrazu a sněhu. Návrat života do jejich srdcí. Jaká marnost. Znovu a znovu se budou takto radovat a veselit ti, kterým bylo dopřáno přežít zimu a zůstat na tomto světě – možná do další zimy, možná do dalšího jara, možná déle.

Musíme zapomenout na ty, kteří tu s námi již nejsou a začít znovu. Nemyslet na ty, kteří nás teprve opustí a příští rok už s námi nemusí na Velkém plese být. Ani my tu už nemusíme příště být. Teď tu ale jsme a tak užívejme, dokud můžeme. Začíná další jaro, čeká nás spousta práce i starostí, je dobře, že jsou okamžiky, kdy si tohle všechno uvědomujeme.

 

         Ples proběhl a skoro všem se zdál být tím nejkrásnějším, který kdy prožili. Druhého dne se chtěli tři dívky sejít, aby o všem pohovořily. Ale ve smluvenou dobu dorazila jen Barbora a Doubravka. Chvíli čekaly a když Anna nepřišla sami se vydaly někam se projít, protože za chůze se jim mluvilo nejlépe.

Šli, kam je nohy nesly, až se zastavily na místě, kterému lidé z okolí říkali Propast. Bylo to totiž místo ze tří stran obklíčené skalisky, takže do něho i ven vedla jen jedna cesta. A tam leželo odvěké jezírko, o němž bylo známo, že nemá dna. Nikdy se žádnému odvážlivci nepodařilo doplavat na jeho dno, a ti kteří ho přece jen dosáhli o tom už nikomu zprávu nepodali. Lidé vábení jeho tajemstvím se pokoušeli hloubku změřit, ale žádné lano nebylo tak dlouhé, aby jím dosáhli dna. A tak, když neuspějíce nedokázali prolomit záhadu obklopující ono tajemné místo obestřeli ho pověstmi a legendami, aby aspoň částečně ulevili své zvídavé a po odpovědích toužící mysli. Prý to kdysi byl vchod do pekla a jen díky tomu, že se časem zalil vodou, znemožnil tak bytostem zla k přístupu na tento svět. Ti střízlivější, ale dobrodružnější zase měli za to, že se kdesi v podzemí musí nacházet velká soustava jeskyní, ve kterých voda mizí. Nikdo nemohl zjistit pravdu, ale bylo lákavé přemýšlet o tom, jaká by mohla být.

Propast tak zůstávala tajemným místem, kterému se pověrčiví raději vyhýbali. Voda, jež nehybně stála v jezírku byla černá jako noc. Tak černá, že se do ní mohl člověk dívat a viděl se jako v zrcadle. A snad to byla ta hrůzu nahánějící temnota, která sem vedla kroky sebevrahů a těch, které už život omrzel. Stačilo jen vystoupat na skálu, zavřít oči, udělat krok vpřed a bylo po všem lidském trápení. Voda jako by věděla, koho do sebe přijala a už ho málokdy navrátila do hořejšího světa. Lidé oplakali mrtvého a čekali na jeho tělo, až vyplave. Mohli chodit každý den, třeba půl roku, jezírko už ho nevydalo. To v nich vyvolávalo děs: „Musel se zachytit do větví a kořenů do vody napadaných stromů.“ Říkali ti střízlivější a ti, kteří se tímto tvrzením chtěli utěšit. Druzí však tvrdili: „Ne, kdepak. Však víme, jak to bylo. Ponořili se až na dno a tam se jejich těl zmocnili pekelníci . Takový je přece osud sebevrahů.“

A byly i jiné pověsti vyprávějící o přízračném podvodním světě ztracených duší, který se v jezírku ukrývá. Proto bylo lepší se těmto vodám vyhnout a vůbec se jich raději nedotýkat, mohli byste ucítit, jak vám společně s chladem vody do těla proniká i chlad mnohem horší, takový, který nepochází z nadzemního světa. A na hladině prý je čas od času možné sledovat hrůzné obrazy. Reje těl, která na dně Propasti leží.

Propast byla místem starým, tak starým, že tu byla v dobách, kdy ještě nebylo žádných lidí. Byla něčím, co je zcela mimo čas, vnímatelný lidmi. A bude ještě dlouho po nich. Nepotřebovala být obestřena žádnou pověstí, natož záhadou vytvořenou člověkem. Sama o sobě byla tak tajemná, jako celý svět, jako vesmír sám.

Dívky došly ke břehu a sedly si na kraj. Shlížely pod sebe  a pozorovaly své odrazy na vodní hladině. Viděly se naprosto jasně. Sem chodily často – toto bylo jejich zrcadlo. Ne to malé, které měly doma a kde sotva viděly své tváře, ale obrovské, nádherné, jakého nebylo na žádném zámku.

Dvě překrásné postavy se zrcadlily na vodě a nad nimi jako k dokreslení pozadí toho skvělého obrazu koruny bříz a vrb. Prastaré smuteční vrby, kdopak vás sem vysázel? Snad někdo, kdo sem chodil oplakávat svého milého, který skončil na tvém dně,  přehluboké jezero.

Doubravka pozorovala v zrcadle hladiny sebe, radujíce se tím pohledem, a Barbora také sledovala Doubravku. I ona byla uchvácena její krásou. Tak svěží, tak křehká, tak nadpřirozená. Je jiná, než kterákoliv dívka v údolí. Není divu, že nikdo neodolá. Ani on. Rychtářův syn.

A přece jsem to byla já, z které na plese nemohl nejdříve spustit oči. Než přišla Doubravka. Pak jakoby ho kouzlem omámila na mě zapomněl. A přece jsem to byla já první za kterou přišel žádat o tanec. Chtěl mě, toužil po mě. Cítila jsem to v žáru jeho dechu. Mohl se do mě zamilovat. Miloval by mě, nebýt Doubravky.

Přišla pozdě, tak jako vždy. Nikdy nikam nespěchá, nic jí neuteče. Celá jsem zářila nadšením, když jsem k ní přiběhla, abych se pochlubila.

„To je on?“ řekla ona jenom. „Není škaredý, dovolíš mi s ním jeden tanec?“

„Přece ještě není můj. Jdi a pak mi řekni, co si o něm myslíš.“

Nic zlého jsem netušila, jak bych mohla? Doubravka je moje přítelkyně. Nebo už není? Byla vůbec někdy mou přítelkyní?

On její nabídku přijal. Tancoval s ní a od té doby už s žádnou jinou dívkou na plese. Už si mě ani nevšiml, přestala jsem pro něj existovat.

„Nechej mě přece Doubravko ještě si s ním zatancovat.“ prosila jsem ji. „Pověz mu, že čekám, že slíbil pro mě přijít.“

„Ale Barunko. Neboj se přece.“

Jenže když přišel k nám, vzal Doubravku za ruku a odtáhl ji k sobě a na mě vůbec nepohlédl. Jako kdybych tam nebyla. Proč? Co je na mě horšího, než na ní?

Cítila, jak v ní narůstá hněv. Skoro vyhrkla nahlas: „Oč jsem horší, než ty?“ Vždyť já ho miluji!

„Co máš v plánu teď?“ zeptala se. „On je do tebe celý blázen. Projíždí na koni vesnicí a hledá tě. Zřejmě jsi to jediné, na co myslí.“

„Co by? Já ho nechci. Ale je to hezké, co dělá, nemyslíš?“

„To se mu budeš vyhýbat?“

„Ale!“ zasmála se Doubravka. „To víš, že nebudu. Trochu si s ním pohraji, vždyť je jaro, mám chuť dělat bláznivé věci. Je hezký . . .“

„Je krásný!“ Přerušila ji Barbora.

„ . . . to ano, ale je to hejsek. Co s ním?“ uzavřela Doubravka a řekla to nezúčastněným tónem, dávajícím najevo, že on pro ni nic neznamená.

V té chvílí vztek rostoucí uvnitř druhé dívky dostoupil vrcholu.

„Proč ty, které na něm vůbec nezáleží máš být tou, co si vybere?“ vykřikla a Doubravka se polekala. Najednou chtěla být někde pryč, ale zůstala nehybná a dívala se dál na obraz na hladině. Viděla, jak se Barbora pro něco sklání k zemi, bere to do ruky a mocně se napřahuje. Její velké modré oči spatřily v černé tůni svou smrt. Barbořina ruka slétla jako blesk a kámen v ní sevřený Doubravce rozbil hlavu.

Dívka nevykřikla, nic nevyrušilo hluboké ticho rokliny. Jen slaboučký sten unikl společně s posledním výdechem z umírajících z úst. Několik kapek krve skáplo do vody. Tam se rozteklo do všech stran a rozpustilo se. Doubravka dál seděla, jakoby se nic nestalo, jen hrozná zimnice s ní třásla, jako bouře s proutkem. Pak se jí svezla hlava k prsům a celá se sesula k zemi. Prsty se zabořily do mechu v marné snaze udržet se tak ve světě živých. Nakonec i ony povolily a Doubravka už nebyla. Jen její tělo tu leželo a vypadalo to tak nevině, pokojně, jako kdyby spala.

„Co jsem to udělala? Je mrtvá!“ Zhrozila se Barbora. Rázem odhodila zkrvavený kámen, ale i její ruka byla poskvrněna a ona se jí štítila stejně tak.

Pak třásla Doubravkou a volala ji jménem. Nakonec vyčerpaně klesla na bezvládné tělo a  plakala. Slzy tekly a kropily Doubravku, ale  nebyla to živá voda, jen slané kapky bezmocnosti a lítosti.

„Co jsem to jen udělala? Nechtěla jsem. Nechtěla. Odpusť.“ Lkala Barbora. „Proč jsi ale byla taková? Proč?“

Už se smrákalo, když se konečně uklidnila natolik, že byla schopná vstát. Stála nad mrtvolou a těžce dýchala. Co teď? Má jít a přiznat se?  Co by tím zachránila? A co by jí čekalo? Trest!

V žádnou milost doufat nemůže. Pokud se přizná, je ztracená.

Co zbývá, než zločin dokonat. Zatížila dívčinu mrtvolu kameny a svrhla ji do tůně. Černé vody jezírka se rozevřely a tělo mezi sebe vlídně přijaly. Jen chvilinku bylo vidět, jak klesá ke dnu bledá rozmazaná šmouha tváře, než zmizela docela. Rozčeřené vlnky se uklidnily a hladina opět stála nehybně a připomínala zrcadlo, jako by  před chvílí k ničemu nedošlo. Voda si ji vezme, jako tolik jiných předtím a nikdo nic nepozná, nikdo se nic nedozví, utěšovala se.

„Sbohem Doubravčičko. Věř mi, že pokud bych mohla, vrátila bych to všechno. Ale nejde to, už ne . . .“

Otočila se a uprchla z onoho místa. Utíkala, co ji síly stačily a když doběhla domů, naštěstí cestou nikoho nepotkajíc, zhroutila se na postel a proplakala noc. Teprve ráno si ji našel spánek a vysvobodil ji na krátký čas z utrpení, které si sama připravila.

Když se jí přišli zhrození rodičové Doubravky ptát, jestli neví, kde jejich dcera je, nikdo by nedokázal říci, je-li Barbora vystrašená starostmi o kamarádku, nebo jestli ji netíží něco jiného. Řekla, že nic neví. Naposledy prý viděla Doubravku jít směrem k lesu, ale nešla s ní a netuší, kam šla. Tak to pak řekla Anně i každému, kdo se jí zeptal. A strašně ráda by tomu věřila.

Jenže nemohla a nešlo ani žít, tak jako dřív. Všechno jí Doubravku připomínalo. Ona tam sice již nebyla, ale to, co po ní zůstalo ano. Vzpomínka na ní ležela v trávě, když šla loukami, tak přestala vycházet ven. Slyšela její smích, když zpívali ptáci v zahradě, tak zavírala okna. Cítila její vůni v čerstvě natrhaných květinách a tak o ně ztratila zájem. Když si ji konečně počátkem léta odvedl rychtářův syn, jako svou ženu k sobě, do velkého domu ve městě, šla ještě raději, než by kdy předtím myslela. Dříve se bála, že pro ni bude těžké odejít z domova a zanechat tu vše, co pro ni znamenalo svět. Ale teď na nic nečekala, opustila údolí a už se do něj nikdy víc nevrátila.

 

         V těch časech žil na stráních kopců obestírajících údolí jeden pasáček ovcí. Byl to ten nejnuznější lidský tvor, jakého si snad lze představit. Nic nevěděl, neuměl číst, ani psát, jen počítat, aby mohl každý večer zkontrolovat jestli jsou ovce všechny. Nezajímal se o to, co se děje ve vesnici. Lidí se spíš bál, protože pro ně byl jen zdrojem posměšků a zábavy. Děvčata si z něho utahovala a kluci z  vesnice ho nejednou chytili, pár mu jich naložili, nebo ho vykoupali v rybníce a smáli se jeho strachu, když se snažil neutopit. Vždyť ani plavat neuměl.

Jediný ke komu měl důvěru byla, kromě jeho stejně nuzných druhů, hlídacích psů, jedna stará babka kořenářka, žijící na samotě nad údolím. Ta stará žena jako jedna z mála znala jeho rodiče a snad proto se k němu chovala lépe, než ostatní. Ovčáček obyčejně bydlel v salaši s ovcemi, ale když uhodily mrazy, nebo bylo obzvlášť nevlPídno, zvala ho k sobě  domů, aby tam přečkal nejhorší. Také mu nosila jídlo a šaty na přilepšenou. Od statkáře, pro kterého pasáček pracoval dostával totiž pouze stravu a sem tam nějaký kus nepotřebného hadru, aby se měl do čeho odít. Staré ženě, která sama věděla, jaké to je být sám a pro druhé být jen babicí, nebo ježibabou, ho bylo líto, ale mohla mu toho nabídnout jen málo.

Lidé si mysleli, že je pasáček bláznem. Někdy ho zastihli, jak si povídá se psy, nebo s ovcemi, jako s lidmi. Vzbuzovalo to v nich veselí a rádi pak pasáčka počastovali nějakým svým vtipem, jinak si ho nevšímali. Nikdo na něj nepomyslel, když napadl sníh, málokdo přemýšlel, jak přežije zimu a když nastaly Slavnosti jara, nebyl žádný, který by pro něj přišel, ať se jde veselit s nimi. „Však jemu je mezi svými ovcemi dobře.“ říkávali.

A pasáčkovi mezi nimi opravdu dobře bylo. Tak dobře, jak jen člověku, jakým je on, být může. V noci lehával na slámě, přikrytý starou kožešinou, psi se mu choulili u boků a hřáli ho svými těly. Vedle v chlévě spávali ovce. Bezstarostně a pokojně, protože měli svého pasáčka. A on stejně tak, protože se cítil důležitý a ne bezvýznamný, jak si o něm všichni myslí. Má přece na starosti tolik živých tvorů! Je to víc hlav, než je lidí v údolí. Jen on za ně má zodpovědnost. Stará se o ně, nenechá jim ublížit a oni ho za to mají rádi. Tolik tvorů na něho spoléhá. Kdo z lidí ve vesnici tohle může  říct?

Tak si žil prostě a neměně a vlastně ani nevěděl, jestli má za to být rád, nebo ne. Možná by tomu tak bylo do konce jeho dní, kdyby jednou při pastvě nezjistil, že mu schází jedna ovce. Bylo to jedno z jehňat, ještě nezkušených a nenaučených, jak se zařídit ve stádu.

„Co jste dělali kamarádi?“ Obrátil se na své psy, ale ti o ničem nevěděli. Jen dál mávali ocasy a vyplazovali jazyky.

„To jste mi ty malé špatně hlídali. Copak pro vás bylo důležitější? Nějaký zajíc na poli? Co se dá dělat. Tak teď svou chybu hezky napravte a já se po ní půjdu podívat.“

Dal psům rozkazy, jednoho si vzal, jako stopaře a vyrazili. Pes brzo stopu chytil a tak se jim šlo lehčeji, když věděli, kde hledat.

„Kampak jsi to zaběhla?“ Ptal se pasáček sám sebe, protože stopa je vedla do míst, kam obyčejně ani on nechodíval. Les tam byl hustý a starý. Oběhli zákrut svahu a před nimi se otevřelo ústí nějaké rokle.

„Ale vždyť tohle je přece Propast.“ Řekl pasáček a trochu mu zatrnulo. Moc se mu tam chodit nechtělo, nebylo to dobré místo. Jenže někde tam je jeho ovce a dokud ji neobjeví a nepřivede zpátky ke stádu nebude mít klid v duši. Zavolal na psa a oba vešli do skal. Prošli krátkou vstupní soutěsku a stanuli uvnitř Propasti přímo před jezírkem. Hledaná ovce se právě chtěla napojit vodou.

„Tak jsme tě našli.“ Ulevilo se pasáčkovi.

Přistoupil k ní, jemně ji uchopil za hřbet a odtáhl od srázu břehu. „Tady ne, ty malá tulačko. Napiješ se u koryta.“

Už se chtěl otočit a odejít, když si všiml ve vodě podivného záblesku, jako by se v ní něco hýbalo. Že by ryba? napadlo ho. Plácl ovci přes zadek, aby odběhla dál a sám se naklonil k hladině hledajíc to, co ho tak zaujalo. Chvíli nic neviděl, jen temnotu vody a říkal si, že tady přece nemůže nic žít, muselo se mu zdát, když se v hlubině opět něco zalesklo. Pak znova a k pasáčkově úžasu se to začalo přibližovat k hladině. Bylo to světlé, bledé a on zpočátku nedokázal rozpoznat, co by to mohlo být. Pak vytřeštil oči a zapotácel se. Na těle mu vyrazil pot. Pocítil strach.

„Co to je, u všech všudy?“

Bylo štíhlé dívčí tělo, to už teď mohl rozpoznat naprosto jasně. Doplavalo téměř až k hladině a nepatrný kousek od ní se zastavila, jako by před ní bylo silné sklo.

Užaslý pasáček nebyl schopen žádného činu. Ve vodě, pod ním se vznášela nějaká dívka a byla krásná jako letní ráno v kopcích. Nikdy neviděl mezi lidmi krásnější bytost a teď je od ní jen nadosah. Stačilo by vztáhnout ruku a dotknout se jí. Jenže, kdo to vlastně je? Utopená!

Hrůzou s sebou trhl. Šálí ho zrak, nebo vidí opravdového ducha? Měl by být opatrný. Otočil se na psa a zjistil, že ten je schoulený u paty skály a nervózně kňučí.

„Takže nejsem sám, kdo to vidí.“ uvědomil si.

Dívka se ve vodě pohybovala sem a tam, spíše se vznášela, než plavala, prosebně se na člověka dívala ale jinak nic. Čím déle na ni pasáček hleděl, okouzlen její krásou, tím méně se bál. Bylo to něco úžasného. Dívka ležela ve vodě naznak a pozorovala ho svýma jasnýma očima, které vůbec nevypadaly vyhasle a mrtvě. Spíš naopak, jakoby k němu chtěly promluvit a něco mu povědět, když ústa nemohou. Vztahovala k pasáčkovi svou ruku a on měl chuť udělat to samé a dotknout se jí. Bylo to tak lákavé, ale i hrozné zároveň. Ona je přece mrtvá. Nebo je to snad nějaká vodní víla, či se mu to všechno jen zdá?

Ale byl horký den, na zátylku ho lechtal stékající pot, slyšel zpívat ptáky v korunách stromů, kousek od něho seděl a čekal jeho pes, opodál přešlapovala pasoucí se ovce. To všechno bylo skutečné, nemohl to tedy být sen. Tak co to je za kouzlo, které se ho zmocnilo.

Srdce mu prudce bušilo. Viděl, že dívčina dlaň je jen kousíček od hladiny a vypadalo to, že čeká. Pomalu se začal přibližovat i svou rukou. Ve své prostotě nevnímal strach, tak jako většina ostatních lidí. Většinu nocí prospal venku pod širým nebem, nebo v salaši, za nepatrnou zdí, jenž byla jedinou překážkou oddělující ho od okolního světa. Nebál se noci, ani tmy, ani zvuků, jež vydává noční les. Byla mu přisouzena prostota a proto cítil strach jen jak mu to dovolovala. Nepřemýšlel o nadpřirozenu, nebál se strašidel. Stíny pro něj byly něčím, s čím se setkávat je naprosto běžné a nevyhýbal se jim. Znal lesy, louky i jejich obyvatele, z těch mít strach nemusel. Ať už je potkal ve dne, nebo za tmy. Ten, komu se raději vyhýbal byli lidé. Jedině z nich cítil nejistotu a obavy. Od většiny z nich se nikdy nedočkal ničeho dobrého. Byl důvod mít z nich strach. O jezírku v Propasti nic nevěděl, dívku v něm spatřenou také neznal. Jen věděl, že ho láká a vábí. A on její vábení přijal.

Zlehka se dotkl hladiny. Voda se rozčeřila vlnkami a obraz se rozvlnil. Ponořil celou svou dlaň, ale nic se nestalo. Tam, kde by se měl dotknout dívky nic hmatatelného nebylo. Vyndal tedy ruku a když se voda opět uklidnila spatřil, že tam dívka je a stále na něj hledí. Jenom teď už nějak jinak, tak zvláštně smutně, jakoby se dozvěděla něco strašného. Chvíli tak oba zůstali, civíce jeden na druhého a pak se začala dívka pozvolna ponořovat do hlubiny. Nic neudělala, ani se nepohnula, jen tak jak byla, ležící na zádech mizela ve tmě, až se ztratila docela.

Pasáček ještě dlouhou chvíli seděl na břehu a díval se do vody. Toužil znovu obraz přivolat, jenže nevěděl jak. Když konečně procitl z poblouznění zjistil, že se dívá do hladiny sám na sebe. Zvedl se, vzal jehně do náruče, pískl na psa a společně odešli. Z paměti mu ale obraz dívky nezmizel, a ať byl kdekoliv, ať dělal cokoliv, stále na ni musel myslet.

Od té doby už nikdy neměl klid. Jeho starý život byl pryč. V noci nemohl spát, na prsou mu ležela jakási neznámá tíha, hrozící rozmačkat ho. Ve dne, místo aby sledoval stádo seděl celé hodiny na mezi v trávě s očima nepřítomně upřenýma do jednoho místa, nebo ležel na zádech a pozoroval plovoucí oblaka. Bylo mu, jako kdyby něco ztratil.

Nakonec to nevydržel a jednoho večera opat přiběhl do Propasti. Klekl k jezírku a hledal. Čekal a nespouštěl zraky z černých vod. A ona připlula. Vše se opakovalo, vzájemné se pozorování, smutný pohled dívky, pasáčkův dychtivý dech. Touha dotknout se.

Tak se stalo, že pasáček začal k jezírku chodit takřka každodenně. Najednou se necítil tak osamělý. Dívka byla tak krásná, jaká nádhera ji každý den vídat. A uvnitř se mu z té tíhy, kterou cítil nejprve zrodilo něco nového, nepoznaného, ale krásného. Slunce najednou svítilo a hřálo dvakrát tolik. Připadalo mu, že jen pro něj. V tu chvíli byl opravdu bláznem, když seděl na kraji jezírka a promlouval k přeludu ukrývajícím se v jeho vodách. Povídal si s ní a nic na světě ho nemohlo přesvědčit, že její oči mu neodpovídají.

 

         Ne pro všechny toho léta svítilo slunce. Anna zůstala bez sama. Její přítelkyně ji opustily a ona nedokázala říci proč. Doubravka zmizela kamsi a už ji nikdo nespatřil. Šeptalo se cosi o tom, že tůň Propasti si zase vyžádala svou oběť, ale tomu Anna uvěřit nechtěla. Doubravka sama by si život nevzala a nedokázala si představit někoho, kdo by jí mohl ublížit. Trpěla pro svou ztracenou kamarádku a spíš ji připadalo, že ona sama někam odešla, zatímco ony dvě zůstaly v jejich rodném údolí. Vždyť máloco jí zde ještě připadalo tak krásné, jako bývalo.

„Kdyby tu aspoň byla Barbora.“ Vzdychala.

Jenže ta odjela do města, vdát se, a s ní se ani nepřišla rozloučit. Proč? Copak na mě mohla jen tak zapomenout?

Když tedy Anna zůstala jediná, i ona se rozhodla a provdala se za svého Ondřeje. Dříve váhala, ještě se jí nechtělo, ale teď, když přišla o jediné pouto, které ji drželo svobodnou, uviděla, že nemá cenu dál čekat. Tak se konala svatba a poté se Anna přestěhovala ke svému muži do chaloupky na stráni nad údolím.

Čekala chudinka, že se vše změní a nebude se cítit tak osamělá. A také ano, jenže to trvalo, jako všechno krásné, jenom nedlouho. Potím musel Ondřej za prací a stávalo se, že Annu nechával doma dlouhé dny samotnou.

Starala se o dům, zahradu, vařila, spravovala oblečení, když měla chuť tak si četla, nebo šla do lesa, ale to všechno bylo málo, pokud nebyl nikdo s kým by mohla prohodit slova. Někdy sešla dolů, do vesnice k rodičům, aby jí bylo lépe. Avšak poznala, že její domov už leží jinde a zde je jen na návštěvě. Připadala si opuštěná.

„Až ušetříme víc peněz, najdu si jinou práci a budu s tebou zůstávat častěji.“ Sliboval jí Ondřej.

A když ani to nepomáhalo, těšil Annu představou na děti, které spolu jednou budou mít. S těmi by pak už nikdy nebyla sama. Jenže kdy se jich dočká? Vše vypadalo tak vzdálené.

Jednou sešla do vesnice a donesly se k ní novinky o Barboře. Prý žije ve městě v krásném kamenném domě, nosí bohaté šaty a nemusí pracovat, protože k tomu má sloužící. Lidi jí uctivě oslovují a uklánějí se jí. Nikdo z vesnice by jí už asi nepoznal, změnila se. Ale přes to všechno není šťastná. Ze syna rychtáře, jakkoliv vypadal vznešeně se vyklubal pijan, hrubián a hospodský povaleč. Ke své ženě se chová moc špatně a to spolu jsou jen pár měsíců.

Annu ta zpráva ranila: „Takže ani Barbora se nedočkala štěstí? Splnil se jí sen, na který tak nedočkavě čekala a přece . . . Jaká smůla nás to provází? Ráda bych jí viděla a zjistila, je-li to vážně pravda.“

S tou myšlenkou pak usínala i vstávala. Jakmile začaly ve městě trhy, vypravila se s nadějí, že se jí podaří přítelkyni spatřit.

Nebylo těžké nalézt dům, ve kterém měla Barbora žít. Ležel přímo na náměstí a byl to ten zdaleka nejvýstavnější a jeden z největších. Horší bylo vyčkat, zda-li někdy paní domu vyjde, protože zabouchat na dveře se Anna neodvážila. Obličej na těžkém klepadle se na ní šklebil a vypadalo, že se jí za tu slabost posmívá.

Přece jenom pro ni město bylo něco neobvyklého a neznámého. Tak tedy stála poblíž vchodu a doufala, že bude mít štěstí a i Bára se půjde podívat na trh. Přešlapovala tam notnou dobu, ale umínila si, že vydrží až do večera a pak to teprve vzdá, když se dveře konečně otevřely. Z nitra domu vyšla paní v šatech, jaké nosili jen bohatí měšťané a Anna zprvu ani nepoznala, že to je Barbora. Zato ona toho, kdo na ni čekal nepřehlédla. Vypadalo, jakoby se zapotácela. Vypadala překvapená, ale vůbec ne potěšená.

„Ty? Co tady děláš?“ Zeptala se tak chladně, až Anna couvla.

„Přišla jsem za tebou. Chtěla jsem tě navštívit, dlouho jsme se neviděli.“

„A scházela jsem ti? Jen proto, že tam s tebou není Doubravka, jinak by jsi nepřišla. Nikomu nescházím, nikdo za mnou nechodí.“

Její slova studila jako led a Anna si uvědomila, že to co se říká je jistě pravda. Barbora, ač ve městě, byla opuštěnější, než ona ve stráních nad údolím. Stačil jediný pohled, aby poznala, jak moc se její kamarádka změnila. Kdysi plné a veselé líce teď byly propadlé a celá dívka se vůbec ztrácela v těžkých brokátových šatech. Pleť měla bledou od nedostatku slunečního svitu a rty pokud nemluvila zůstávaly sevřené, až to vypadalo, že je drží u sebe křeč. Očima těkala sem a tam a Anna by přísahala, že pozoruje jestli ji někdo nesleduje.

Všimla si, jak se Anna po těch slovech zarazila. „Tak ty jsi za mnou přišla? Kdybys věděla, nepřišla bys“ Říkala si v duchu. „Vždycky jsi z nás tří byla nejlepší. Měla bych ti být vděčná, že chceš prolomit moji samotu, ale nejsem. Strašně mi ji připomínáš. Tak moc mi ji připomínáš. Ani nevíš, jak jsi mne svou návštěvou zarmoutila. Teď se mi to všechno vrátí. Bude to jako na začátku.

Nechci už nikoho tam od vás vidět. Vy nevíte, co se stalo. A taky se to nikdy nedozvíte. Ale v každém z vás jakoby byl kousek Doubravky. Nechte mne o samotě! Vy nevíte s čím musím žít!“

O čem si povídali dále si Anna poté pamatovala jen stěží. Nemohla si pomoci, ale byla ráda, když se s ní Bára rozloučila a rychle zmizela v davu na náměstí. V Anně z toho všeho zůstal pocit, že se musí každou chvílí rozplakat. To nebyl rozhovor s přítelkyní, kterou delší dobu neviděla. Vždyť to bylo stejné, jako kdyby mluvila s úplně cizím člověkem, s někým, kdo o ní vůbec nemá zájem. Co se to děje? Doubravka je pryč, a teď je dokonce pryč i Barbora. To, co spolu kdysi prožívali se už nevrátí. Je sama.

Sama byla a sama odešla z města pryč. Ani jednou se neohlédla, nebylo proč. Jen se upínala ke kopcům před sebou, kde leží chaloupka a její budoucnost. Věnec seschl, zetlel a rozpadl se.

   

         Anna se vrátila domů a nezbylo ji, než žít, tak jak to šlo. Jenže se nedokázala zbavit vědomí samoty. Mohla se stokrát snažit zabavit se sebevíc, zahltit se prací, aby jí čas utekl, než se Ondřej vrátí domů, ale bylo to málo platné, společnost jí scházela. Kdyby tak aspoň byl někdo o koho by se mohla starat.

Jednoho rána, které slibovalo horký den a když už Ondřej byl pryč, si všimla, že na louku sousedící s jejich pozemkem přivedl pasáček své stádo ovcí. Znala tu smích i lítost vyvolávající postavičku. Několikrát, když ještě s děvčaty chodívali po lesích, ho potkali. Tehdy z něho měli tak trochu strach, i když se mu smáli.

„No vida, aspoň dnes nebudu tak sama.“ Pomyslela si a najednou se jí i jednotvárné bučení ovcí zdálo být příjemnou hudbou. Radostně vnímala, jak se štěkot psů odráží od stěny lesa a vrací se s ozvěnou zpátky přes louky. Pak začal pasáček hrát na svou píšťalku a jí bylo, jako by se vrátila do dětských let. Nikdy si neuvědomila, jak málo stačí k tomu, aby byl člověk spokojený.

Záhy přišel čas oběda, ona měla upečeno pro sebe i manžela a postesklo se jí, protože věděla, že Ondřej přijde až večer. Vzala tedy tác, na něj položila talíře s jídlem a k tomu džber piva, co měli schované ve sklepě a odnesla to všechno na louku k pasáčkovi, poklidně podřimujícímu ve stínu stromu.

Jakmile pasáček spatřil k němu se blížící dívku vyskočil, protože se obával, že se něčeho dopustil. Snad se mu nezatoulaly ovce a nespořádaly někomu zahrádku!

Jenže místo nadávek a hromování, které by spíš čekal k němu dívka promluvila mile a přívětivě. A světe div se, nabídla mu oběd. Stál tam, neschopný vypravit ze sebe slovo, nemohoucí pochopit, co se to stalo. Co to je zas za hloupý žert? Odkryje víko kryjící tác a vyskočí na něho ropucha, nebo tam bude něco jiného, co ho poleká a ostatní, z úkrytu vše sledující, rozesměje. Ale, když ona mluví tak hezky, nic na ní se nezdá být falešné a on cítil, že mu přece jenom v žaludku hraje nejméně celý orchestr.

Anně to stálo trochu přemlouvání, než se pasáček usadil a ona mu mohla položit oběd k nohám do trávy. Pak se na něj pěkně usmála a se slovy, že se pro nádobí staví později odešla, aby ho její přítomnost zbytečně neuváděla do rozpaků. A když tak pak učinila bylo všechno jídlo pryč a vítal ji spokojený pohled pasáčkův. Také jeho nemotorná a koktavá slova díků. Prohodila s ním pár vět, ale věděla, že všechno chce čas a nechtěla ho trápit, vždyť chudák z toho byl celý vyděšený. Vrátila se tedy do své chaloupky a toho dne až do chvíle, kdy ulehla ke spánku se nepřestala usmívat.

 

         Pasáček byl jako v mrákotách. Že by se na něj konečně začalo usmívat štěstí? Od toho dne, dokud pásl ovce na louce u chaloupky, mu tamní paní pravidelně nosívala k obědu jídlo a on se pokaždé toho okamžiku nemohl dočkat. I když později musel své stádo převést jinam jeho setkání s Annou nepřestávala. Občas, když se jí chtělo za ním zašla, nebo ona za ní a kromě toho, že mu dávala obědy si s ním také povídala. Zjistila sice, že není moc věcí, o kterých by se spolu mohli bavit, ale i tak byla vděčná za těch pár slov, která mohla s někým prohodit. Čím víc pasáčka poznávala, tím víc jí ho bylo líto. Vzpomínala, že dříve o něm přemýšlela stejně, jako ostatní lidé, ale za těch pár týdnů se k němu začala chovat úplně jinak. Ondřej se jejímu novému přátelství smál a jí to mrzelo. Najednou jí bylo pasáčka hrozně líto, vždyť jeho samota se nedá s její ani srovnat. On nemá vůbec nikoho.

Ale to se pletla. Pasáček měl svou jezerní lásku, svůj přelud ukrývající se ve vodách bezedné tůně. Chodil za ní neustále, třeba dvakrát denně a měl pocit, že se jí nemůže nikdy nabažit. I když nemluvila, i když se jí nemohl dotknout. Stále víc a víc ho to k ní lákalo. Už mnohokrát měl nutkání svléknout se a skočit do vody za ní. Jenže zatím ho ovládal strach, větší, než touha. Pasáček neuměl plavat a černé vody se bál. Někdy vil jako zvíře, když už nemohl unést své zoufalství, dívajíc se na krásnou dívku a toužíc být s ní, aspoň chvilku, zlomek vteřiny, jen co by mohl na ní položit svou ruku a cítit tak její tělo. Připadal si, jako pes uvázaný na řetězu. Nic ho nepoutalo, kolem sebe měl volný prostor, podoben ptáku, a přece před ním stály mříže.

 

         Mezitím léto postupně mizelo v nenávratnu a dny se opět počaly krátit. Podzim je jako na první pohled neviditelný přelom. Vzduch poznenáhlu chladne, ale nádherná babí léta vnucují dojem, že krása, do níž se oděl svět nikdy neskončí. Jak by to mohlo všechno zmizet, cožpak to tak nemůže zůstat navždy? Jenže stačí tak málo, ne několik týdnů, ale jen dní a všechna ta barevnost listí a vůně zrajícího ovoce se rozmočí a deštích, které se snesou na zem, jakmile těžké mraky na dlouhou dobu zastřou modrou oblohu. Jakoby se zatáhla opona za představením a diváci stále seděli v hledišti, protože nemohou uvěřit, že ta krásná hra už skončila.

Úroda byla postupně uklizena, pole zbrázdily jizvy, jež do nich vetnuly pluhy oráčů, vítr skučel po strništích. Vše utichalo a lidé se sešli, aby se spolu naposledy poveselili, než přijde zima a uzavře je v jejich domovech. Přišel čas Podzimních slavností sklizně.

Tak jako Jarní i tyto uzavíraly jednu etapu roku a otvíraly novou. Jenže tu smutnější. A proto se i oslavy lišily. Lidé skládali dík za dar úrody a ještě před tím, než je zima sevře ve svých okovech, potřebovali spolu zapít půlrok své práce. Navlékali se do nejrůznějších masek a za nimi před světem ukrývajíc svá pravá já a odkládajíc stud, oddávali se šílenému reji, který by bez všech těch maškar nebyl možný.

I Anna s Ondřejem se chystali konečně sejít dolů do údolí a pobavit se s ostatními lidmi. Dlouho se na to těšili. Od té doby už budou spolu stále. Blížící se zima se náhle nezdála být tak krutou.

V poledne před očekávaným večerem Anna jako obvykle zanesla pasáčkovi pasoucímu nedaleko jejich chaloupky oběd. Stála tam tak u něj a dívala se jak si s chutí dává do nosu a v tu chvíli jí něco napadlo.

„Proč bys nemohl jít dnes večer s námi?“ Zeptala s ho.

„Na maškarní ples? Ale kde? To přece není pro mě. Co bych tam dělal?“

„No přece to, co ostatní, tancoval a bavil se. Pojď a pokud se ti to tam nebude líbit, můžeš si přece jen dát pivo a odejít pryč.“

Pasáček dlouho seděl zadumaně a přemýšlel o té nabídce. Nikdy ho nikdo na nic takového nepozval, až dnes. Velice si Annu oblíbil a nechtěl se jí dotknout odmítnutím, když mu sama nabídla ať jde s nimi. Jen to, že bude moci jít s ní pro něj mnoho znamenalo, lidé se mu spíš vyhýbali, než by ho zvali k sobě. Ale stále nebyl rozhodnut.

„Neboj se přece. Půjčím ti šaty a udělám škrabošku na obličej, takže tě třeba ani nikdo nepozná.“ Řekla mu.

To ho nakonec uklidnilo a tak přikývl. Anna se zaradovala. Už dlouho přemýšlela, čím by nebohému pasáčkovi mohla udělat radost a tohle se jí zdálo být jako nejlepší možná věc. Vzala nádobí a rozběhla se domů, aby všechno stihla připravit.

 

         Maškarní ples. Jaká to podivuhodná událost! Lidé odhazují šaty střídmého rozumu, aby se navlékli do úboru šaška. Kde je pak hranice mezi šílenstvím a zdravým vědomím, mezi tím, co je skutečné a co jen opravdovost předstírá? Vše se zdá být rozestřeno, jako vidění u opilého. A kdo je střízlivý a kdo opilý? Jak to poznat, když všichni mluví stejně a přitom se jim nohy motají?

„Buďme dnes večer všichni opilí!“ Křičí hlasy.

„Buďme dnes večer všichni šťastní!“ volají jiné.

„Copak nestačí, že jenom jsme?“ Ptají se duše těch opravdu šťastných.

Všichni se baví a ti, kteří ne, ti se k zábavě propíjejí. I pasáček se smál, když stál opřený o zeď, v ruce korbel piva a sledoval rej tanečníků. Byli mezi nimi jeho přátelé, Anna s Ondřejem. On ji držel v objetí a protáčel se s ní, až ona výskala radostí i strachem. Chvíli i on s Annou tancoval, ale nešlo mu to a tak mu ji zase přebral Ondřej. Nezlobil se proto. Jemu stačilo to málo, čeho se mu dostalo.

Pasáček dopíjel už několikátý korbel a připadal si spokojený. Nebyl na pití zvyklý a tak mu rychle stoupalo do hlavy. Cítil, že se mu hlava začíná mírně motat, ale jen se nad tím ušklíbl. Jen tam tak stál u zdi a poslouchal muziku, jak hraje. Možná, že to bylo vůbec poprvé v jeho životě, kdy ji slyšel hrát. Ale protože tam stál tak dlouho sám, neunikl zvědavým pohledům místních mladíků. Zřejmě ho nejprve v šatech a masce nepoznali a přemýšleli, kdo to je. Stačilo ale málo, jeho obvyklá chůze a nešikovné vystupování, aby jim došlo, kdo to zavítal na jejich slavnost.

„To tu ale máme hosta!“ Zavolali na něj se smíchem. „A kdepak nechal svou milou? Každý tu má svou tanečnici, jen on tu postává sám.“

Pasáček nebyl schopen odpovědět. Dostali ho do rozpaků a i když to asi zpočátku nemysleli špatně, jen chtěli vědět, co z vykoktá, co z něj vypadne, aby se tomu zasmáli, jeho váhání a neschopnost obrany je ještě více vyprovokovala.

„Co že se ptáš?“ Řekl jeden u mladíků. „Copak sis všiml, že by tu s ním byla nějaká ovce? Nejspíš mu všechny daly košem a tak musel přijít sám.“

„Kdepak náš Ovčák, chtěl bych vidět tu, která by se do něj zakoukala. I když v té masce je docela fešák.“

Pasáček se cítil uražen. Snad to bylo díky pivům, které vypil, že se do něj vlila odvaha. To přece nebyla pravda, že by o něj žádná ani pohledem nezavadila.

„Ale já mám svou milou, už od jara. A kdyby jste ji viděli, spadla by vám brada!“ Křikl na ně.

„A kdepak ji máš? Proč jsi nám ji nepřivedl ukázat?“

Pasáček váhal. Do takového rozhovoru se pouštět nechtěl. Ale dráždila ho jejich škodolibost. Chtěl je umlčet a mít pokoj.

„Nemůže za mnou přijít.“ Řekl tiše.

„To jistě, když je jenom v tvých snech.“

„Ne, je v černé vodě Propasti. Je tam a nemůže ven. Už se nikdy nedostane ven.“

Teprve teď si uvědomil celou pravdu. Nikdy si nebudou blíž, než byli doposud. Ona je tam, ve svém světě a on zde, v tomto. Neodděluje ho od ní jen nějaká pouhá mříž z obyčejného kovu, ale celá neprostupná hradba nadpřirozena, od jejíž brány on klíče nemá. Vrávoravě se otočil a chtěl odtamtud odejít, ale někdo ho chytl za rameno a trhl s ním, až ho otočil k sobě.

„Co jsi to řekl?“ Křikl mu do ucha, jakýsi rudý obličej. „Kde že je a kdo?Mluv!“

Když zaskočený pasáček dlouho váhal, křikl na něj opět a on chudák musel povědět, co věděl.

„V jezírku v propasti.“ Zmateně se kolem sebe rozhlédl, ale spatřil jen několik obstoupivších ho postav. Dívali se na něj tvrdě a neprosně.

„Kdo?“ Zařvali na něj.

Zhruba, jak to jen uměl nejlépe, jim dívku popsal, i když se mu motal jazyk, jak byl opilý a vystrašený.

„Dejte mi pokoj, stejně nic nechápete.“ Vytrhl se jim a jediné po čem toužil byl klid jeho salaše. Udělal ale jen pár kroků a uslyšel z mnoha úst slova, která ho zmrazila.

„On ji zabil.“

„Slyšeli jste co říkal? Přece víte o kom mluvil.“

„Popsal ji přesně, je to ona.“

„A přiznal se, že se to stalo na jaře.“

„Kdo jiný se potuluje po kopcích a měl by k tomu větší příležitost?“

 „Tak to tedy bylo.“

Pasáček se otočil zpět. Už na něj nehleděly směšné a veselé masky maškar, ale zlobou a hněvem dštící tlamy jakýchsi nestvůr.

„Za tohle budeš viset Ovčáku.“

„Ale ještě před tím dostaneš, co si zasloužíš.“

Pasáček se jim podíval do očí a viděl v nich touhu po pomstě, po kruté na nic se neptající odplatě. Nechápal, co se to děje.

„Co po mě chcete?“

Jeho slova zněla slabě, bezvýrazně, ztraceně, tak jako byl on sám. Točil se s ním svět, ale přece jenom byl schopen uskočit před rukama po něm se sápajícíma a vyběhnout ven. Utíkal, jak jen mu to pitím zmožené tělo dovolovalo a nezastavoval se, neboť za sebou slyšel hlasy svých pronásledovatelů. Vběhl do lesa, stoupal do kopců a oni za ním.

 

         Anna si až poté všimla, že se s pasáčkem něco děje. Když to zjistila, bylo už pozdě. Pasáček byl pryč a v patách měl ty, kteří na něm chtěli vykonat spravedlnost. Zeptala se prvního, koho chytila, co se stalo.

„Ovčák se tak opil, až se přiznal, že zavraždil Doubravku. Hodil ji do Propasti.“ Řekl kdosi.

„To přece není možné.“ Prosebným pohledem našla Ondřeje, ale ten jí nedokázal poskytnout žádnou útěchu.

„Na svoji obhajobu neřekl ani slovo, jen se sebral a utekl, cožpak ho to neusvědčuje?“ Řekl někdo jiný a Anně bylo do pláče. Vrhla se Ondřejovi do náruče a tiskla se k němu tak, že i on se podivoval, kde se v ní bere tolik síly. Cítil, jak se její tělo škube pláčem a tak rád by jí pomohl, jen kdyby věděl jak.

„Musíme ho najít. Když s ním budu mluvit poví mě pravdu.“ Řekla nakonec. „Nevěřím, že to udělal. Musí to být omyl.“

„Ale kde ho hledat? Les je velký a oni mu nedají pokoj, dokud ho nedostanou.“

„Musíme jít za nimi a pokusit se je zadržet dřív, než se něco stane. Řeknu jim, že pokud je vinen, přivedu ho.“

Chtěl jí říci, že to nemá smysl, že je nebudou poslouchat, ale místo toho se jí jen podíval do očí a zavrtěl hlavou: „Co když je přece jenom . . .“

Nenechala ho dopovědět. Dál už se na nic neptal, chytil ji za ruku a společně vyběhli vstříc konci té noci, ať už měl být jakýkoliv. Jejich masky zůstaly odhozené ležet na podlaze.

 

         Noc ožila uštvaným dechem a křikem mnoha hlasů. Někde vpředu běžela kořist a v závěsů za ní přesila lovců. Dupot desítek párů nohou rozechvíval zemi. Praskot větví, drcených chodidly bot se temnou krajinou nesl podoben výstřelům ze zbraní. Psi hlídající ovčákovo stádo zbystřili a nastražili uši a vůbec se jim to nelíbilo. Někde nedaleko se něco děje a kde je náš pán? Měl by tu být s námi. Opustil nás, to se ještě nestalo. Zaštěkali a doufali, že jim odpoví jeho hlas. Ale nic se nestalo. Jen probuzené ovce začaly vyděšeně bečet. Psi vyběhli před salaš, hleděli do noci a poslouchali. Jejich zraky neklidně těkaly sem a tam, snažíce zachytit aspoň něco málo a přijít tomu hluku na kloub. Pak se jich zmocnila tíseň a jejich kňučení znělo skoro, jakoby říkali: pane, vrať se k nám.

Pasáček běžel, kam ho nohy nesly. Nedíval se napravo, nalevo, neotáčel se. Věděl, že za ním stále jsou a náskok, který před nimi má není velký.

„Co to ti lidé říkali?“ Honilo se mu přitom hlavou. „Že jsem někoho zabil. Tu dívku.“

Ale to je přece nesmysl. Vždyť ji miluje, cožpak jim to neřekl? Jenže to je nezajímalo. Podle nich je vrah.“

Už to pouhé slovo v jeho slabé mysli vyvolávalo vlny hrůzy. Nedokázal si představit, že by někdo mohl vzít život druhému. Viděl zabíjet ovce, ano. Ale to bylo něco jiného. Aby člověk zabil člověka . . . ne, to přece ne. Běžel dál a čím víc se cítil unavený a vyčerpaný, tím větší beznaděj a strach ho zachvacoval.

Co to říkali? Že bude viset. Že ho pověsí! Proč? A před tím že ho zbijí. Proč?

Po tvářích mu stékaly slzy, až skoro neviděl na cestu. Kam se podít? Na salaš nemůže, tam ho najdou. Tak kam? Není záchrany.

Najednou cítil, že mu noha uvízla v nějaké díře. Škublo to s ním, když se náhle uprostřed skoku zastavil a zřítil na zem. Nohou mu projela ostrá bolest. Vytrhl chodidlo z díry a snažil se znovu postavit. S obtížemi to šlo. Jenže bolest byla příliš velká na to, aby mohl běžet dál stejnou rychlostí. A tak brzy slyšel hlasy pronásledovatelů blíž a blíž.

„Už nemohu. Nemohu.“ Vydechl a zjistil, že stojí kousek od srázu. Půda pod nohama zde končila, lámala se a dál padala strmou skalní stěnou dolů. Stál na okraji Propasti. Pochopil, že je v pasti. S bolestí došel na okraj srázu a pohlédl dolů. Hladina jezírka se pod ním rozprostírala jako velká, temná skvrna. Kde se ukrýt?

Pak ho to napadlo – v Propasti samotné. Schová se u ní, u dívky, v černé vodě. Alespoň do rána. A bude s ní. Ona jediná o něj stojí. Pro ostatní lidi nemá cenu. Snad možná pro tu ženu z chaloupky, ale ta má svého manžela.

Ze stínů za jeho zády se počaly vynořovat podivné postavy, nepodobné ničemu, co kdy, ať už v noci, nebo ve dne, chodilo po tomto lese. Většina už bez škrabošek a masek, přesto však stále ve svých kostýmech vypadaly jako výjevy z nočních můr. Pasáček se třásl po celém těle a zdálo se mu, že na něj postavy cení obrovské tesáky a ohánějí se drápy, hotovy ho na místě roztrhat a sežrat. Mluvili k němu lidskými hlasy, ale on je nevnímal. Jediné, co slyšel byl řev a vytí nestvůr horších, než si kdy mohl ve své představivosti vybavit. Když už od něho byly jen na pár kroků, když už skoro cítil odporný pach z jejich chřtánů a oni po něm natahovali své pařáty, když se jejich řev proměnil ve vítězoslavný smích, otočil se k nim zády, odrazil se a skočil.

 

         Lidé stáli na břehu jezírka a dívali se do jeho vod, jakoby v nich, teď ke konci noci, mohli něco vidět. Málokdo z nich byl schopen něco říci, většina jen mlčela. Někteří v rukách mačkali čepice, nebo své masky, několik z nich plakalo. Mnozí cítili strašný pocit viny a ve všech hlodal červ pochybností. Kdo se teď dozví, jak to vlastně doopravdy bylo?

Pasáčka si vzala hlubina, stejně tak jako mnoho před ním, stejně tak, jako Doubravku. Možná, proto, že se jeho tělo roztříštilo už během pádu o skály, možná proto, že neuměl plavat, ale na hladině se už neobjevil. Jediný člověk, který možná mohl říci, jak vše doopravdy bylo, zmizel.

Tehdy do rokle dorazila Anna s Ondřejem. Rychle pochopila, co se stalo.

„Tak už jste spokojení? Cítíte se lepší a spravedliví?“ Vykřikla na lidi. Ale ti od ní odvraceli tváře, protože se cítili všechno, jen ne spokojení. Výčitky svědomí se navždy usadily v jejich hlavách.

Anna klekla k vodě a plakala, nechávajíc své slzy, aby stékaly a padaly do vody.

„Možná, že to doopravdy udělal on a pak by to byla svého druhu spravedlnost, nemyslíš?“ Zeptal se jí Ondřej a položil jí ruku na rameno. Také on se zahleděl na hladinu a náhle vykřikl: „Podívejte, co to je támhle za světlo?“

Lidé se podívali kam ukazoval a opravdu, něco tam skrz vodu probleskovalo. Přistoupili blíž a strach se v nich prolínal se zvědavostí. Bylo to, jako by se dívali do zrcadla, jenže neviděli sebe, ale něco úplně jiného. Na hladině, kterou nečeřila jediná vlnka, se začaly objevovat podivné obrazy.

Nejprve se objevil obraz místa a každý poznal, že to je zde, na kraji jezírka. Bylo tam prázdno, ale najednou se hladina začeřila a když byla znovu klidná viděli, že na břehu sedí dvě dívky. Vydechli překvapením – byla to Doubravka s Barborou. Seděly vedle sebe a povídaly si, smály se. Nic neobvyklého.

Pak se jejich hovor změnil, podle toho, co mohli poznat, už nebyl tak veselý, dívky mluvily méně. Nakonec se Barbora sehnula a zvedla něco ze země. Viděli, jak se její ruka napřahuje k ráně a . . .

Anna vykřikla a zapotácela se. Už neměla sílu cokoliv říci, jen se přivinula ke svému muži a trpce sledovala vše do konce.

. . . Nakonec Barbora vhodila tělo do vody a uprchla. Na hladině zůstal stejný obraz, jako na začátku, tiché lesní zákoutí, bez lidí. Pak se voda rozvlnila, jako by do ní někdo pustil kámen a vlnky vše smazaly. Zůstala jen černá voda  v ní se matně odrážející tváře lidí.

Tak se to tedy stalo, zněl všem v uších. Nejraději by si je zacpali, aby nic neslyšeli, raději by nikdy nic takového, jako před chvílí neviděli.

„Dnešní noc nebyla dobrá.“ Řekl jeden z nich a začal odcházet. Ostatní přikývli a beze slova ho následovali. Věděli pravdu, ale nic tím změnit nemohou. Ani dojít spravedlnosti. Na nebohém pasáčkovi by ji vykonat mohli, ale ženu rychtářova syna k soudu dohnat nemohou, když kouzlo na hladině jezírka je jejich jediným důkazem. Postavy patřící na maškarní ples pomalu mizely ve stínech skal. Nakonec odešel i Ondřej, nesoucí v náručí svou milovanou ženu, Annu.

 

         Potom, co všichni odešli, vše utichlo a nic už nepřipomínalo, že by se tu kdy něco stalo, připluly z nitra jezírka k hladině dvě postavy. Chvíli hleděly nahoru na hvězdy, pak spolu ve vodě dováděly a skotačily. A poté se zdálo, že si spolu držíce se za ruce, dlouho a dlouho povídaly. Mladý muž a dívka.

Ale když se blížilo ráno, vrátily se zpět do hlubin černé tůně. Do míst, kam odcházejí nešťastní lidé, aby se nabažili toho, čeho se jim ve venkovním světě nedostalo.

 

---