Hora naděje

 

 

 

 

 

                           Hora naděje

  

                                                        -Pro Královnu deště--



Byli jako bratr a sestra. Byli jako dva stromy, jejichž kořeny a větve se vzájemně propletly. Byli jako dva výhonky jedné květiny. Měli dvě těla, ale přesto byli jedním člověkem. Patřili k sobě a nikdy o tom nepochybovali.

Jejich láska se vyvinula a přenesla z dětských let her a radostí do krásy mládí a dospívání. Trávili spolu každý den, každou volnou chvíli a nikdy je nenapadlo, že by tomu někdy mohlo být jinak.

Domy ve kterých žili, ležely vedle sebe, jejich rodiny byly odjakživa spřátelené a do kraje vrchů, luk bílých bříz a potoků přišly společně. Ve vzájemné pomoci vystavěly stranou od lidí dva krásné bílé domy na svazích nedaleko borového lesa. A stejně tak spolu zde začali žít.

Prvnímu páru se narodila dcerka a druhému nedlouho potom chlapec. Dívka byla plavá a drobná, chlapec měl vlasy tmavé a byl plný života.

Dalších dětí se manželé nedočkali, ale každý z rodičů si myslel, že má děti dvě, protože nečinili rozdílů mezi chlapcem a dívkou, mezi dítětem vlastním a sousedů.

Děti vyrůstaly ve svém světě krásy a kouzel tamního kraje. Lidi vídali jen málo a z těch co poznali, to byli jen ostatní chudí horalé z kopců co k nim přicházeli na návštěvu. Nevěděli co je to zlo a přetvářka. Jejich malá srdce bila radostí a štěstím nebylo v nich místo pro faleš.

Když jim bylo čtrnáct, zasnoubili se svým vlastním nevinným způsobem ne jedné louce v trávě po kolena.

Za svědka si přizvali Měsíc v úplňku, srnce, který vše sledoval z povzdálí a starou sovu, jež nad nimi přelétla a slib stvrdila svým zahoukáním.

A pak spolu kráčeli dokud nepřišel úsvit a ranní rosa jim nesmáčela bosé nohy, ptáci se neprobudili a zpěvem neohlásili nový den. Vyšlo slunce a jim se zdálo, že svítí jen pro ně a navždy bude. Šli ruku v ruce, dívka s rudým třpytem ve vlasech, nachytaným z vcházejícího slunce podobna lesnímu stvoření z dávných bájí a chlapec jako její ochránce, věčný průvodce. Co měli v tu chvíli společného s lidskými bytostmi?

Ač po tom velice toužili a byl to jejich sen, nebylo jim souzeno zůstat spolu v tom kraji klidu a míru. Utíkali před světem, snažili se mu vzdálit jako to jen šlo, ale on je stejně jednoho dne dostihl.

Když jim bylo šestnáct musel chlapec odejít. Čekala ho dlouhá cesta dolů, do měst v nížinách, kde se měl vyučit řemeslu.

„Jen rosa a vzduch vás neuživí.“ Říkali jejich rodičové a oni se nebránili, přesto, že jim pukalo srdce. Věděli že jejich lásku to nemůže zlomit a oni se zase sejdou. Všechno špatné je jen dočasné.

„Nermuť se můj milý.“ Šeptala dívka chlapci poslední noc co byli spolu, „nic nás nemůže rozdělit, pokud my sami nebudeme chtít, je to v našich srdcích.“

„Ale já budu pryč několik let! Co když se vrátím a ty už tu nebudeš?“ Namítal chlapec a věděl, že v takovém případě by všechna ta léta strávená bez ní neměla cenu. „Kde tě mám potom hledat?“

„Kde bych měla být jinde, než tady, ty můj blázínku?“ říkala dívka, ale její údiv a vyrovnanost byla jen hraná, aby uklidnila chlapce, jehož strach a smutek byl větší, než byla ona schopná unést. Brzo jí přemůžou slzy, věděla. Dřív, než se tak ale stalo pohlédla k noční obloze. Majestátnost nebe a množství hvězd, jež ji pokrývalo sevřelo jejich srdce pokorou.

„Vypadají krásně i hrůzostrašně zároveň. Jde z nich smrt i naděje. Pokud mě nenajdeš zde, pak už mě na zemi nehledej.“

Chlapec poslouchal ta studená slova, jež bodala a zraňovala jako jehly zajíždějící pod kůži. Dívka sklopila hlavu, jako kdyby tušila, že její slova mají dojít naplnění. Poté naposledy toho večera zvedla hlavu a dívala se statečně před sebe. Ukázala na velkou hvězdu zářící vysoko na západě.

„Vidíš ji? Je to jas lampy, která ti bude svítit na cestu a dovede tě ke mně. Tam nahoře na tebe budu čekat a nikdy nepřestanu dokud znovu nespatřím tvou tvář a nevtisknu ti polibek na rty, má lásko.“

Pak se zhroutila chlapci do náruče a rozplakala se. Ztratila tehdy moře slz a její oči od té doby až navždy zůstaly suché a neskápla z nich už ani jedna malá slaná kapka. Chlapce pevně svíral její třesoucí se tělo, dokud se nevyčerpala natolik, že jí přemohl spánek. On však neusnul, celou noc dívku bedlivě střežil. Pozoroval ji a vtiskával do paměti, aby nezapomněl. Zapamatoval si také která hvězda je ta, co mu má být majákem v temnotách pokud někdy dojde k nejhoršímu, i když věděl, že taková naděje je jen bláhovostí bláznů.

A tak třebaže prosil a zapřísahával slunce ať jim dá ještě chvíli čas a nevychází nastalo ráno a on toho dne odešel, aby se vrátil za dlouhých pět let.

Návrat do krajiny štěstí. Návrat, to sladké slovo plné radosti, tak veliké, že člověk necítí nic než bolest. Pokud někdo jednou opustí místo kde vyrostl a prožil léta štěstí navždy ho tak ztratí. Už nikdy ho nenalezne znova. Stejné a nezměněné zůstane pouze v jeho mysli. Vše ostatní ztratí význam a podobu, kterou mělo předtím. Velká hrušeň na zahradě za domem už nikdy nebude tím, čím byla dříve. Stane se z ní pouhý strom. Doba, kdy její rozložitou korunou šplhaly děti už není ničím jiným než vzpomínkou zasutou kdesi hluboko uvnitř lidského vědomí.

A kdo ví, jestli se to nakonec nestalo jen v hlavě toho kdo vzpomíná? Možná, že to je jen fantazie, dávné přání.

Znal jsem jednu prastarou studeň. Nikdo neviděl na její dno a já jsem do ní pokaždé vhodil kámen. Poslouchal jsem zda-li uslyším šplouchnutí na znamení toho, že uvnitř je voda. Nikdy se tak nestalo. Byla vyschlá na prach. Přesto jsem to pokaždé zkusil, jako by to bylo poprvé. Protože možná, že to pokaždé poprvé bylo.

Není snad každá vzpomínka, každý zážitek vždy nový a dosud neprožitý? Není těžké vyvrátit že se to, či ono nikdy nestalo. Je těžké dokázat, že k tomu skutečně došlo.

Chlapec stál na zarostlém dvorku a díval se před sebe na opuštěné, neudržované domy, jež neměly daleko do zřícení. Kdysi bývaly pevné a bílé, ale dnes? Chlapec marně lovil v paměti jejich dřívější podobu. Příběh, který se kdysi odehrával na zdejších stráních už zmizel. Nebyl zde nikdo, kdo by si ho pamatoval a mluvil o něm. Nebo ano?

Zoufale oběhl stavení, křičel a volal kohokoliv. Odpověděla mu jen ozvěna z lesa. Byl sám a vše co čekal, že nalezne existovalo už jen v jeho hlavě. Z příběhu šesti lidí co zde žili, zbyl už jen ten jeho.

Procházel ztichlými místnostmi obydlí a snažil se slyšet dávno utichlé zvuky. Ze skulin ve zdech ho tiše pozorovaly myši a nad hlavou se na pavučinách pohupovali staří, velcí pavouci divící se, kdo narušuje jejich klid. Chlapec se nadechl a jediné co ucítil byl prach, pachuť rozkladu a prázdnota, ale ani špetku tepla, jež rozdává život.

Vyšel před dům a svalil se do vysoké, nesečené trávy. Opřen o kmen třešně, jednoho z posledních živých stromů v zahradě složil hlavu do dlaní a rozplakal se.

Čekal několik dní, ale nikoho se nedočkal. Poté odešel vyhledat lidi z vrchů a údolí. Ale ke svému zděšení dále nacházel jen opuštěná a pustá stavení, Lidé se kamsi ztratili.

Až jednoho večera dorazil ke starému domu, kde mu na jeho zavolání odpověděl lidský hlas a ne jen průvan prohánějící se ve škvírách. Žil  tam úplně osaměle starý pastevec ovcí. Vyprávěl mu o tom, co se za těch pěl let co zde chlapec nebyl stalo. Že kraj postihla válka, hladomor a nemoci. O tom jak většinu obyvatel strádání zahubilo a o tom, že ti co přežili odešli za lepším životem, tam kde cítili naději. Chlapec se zeptal na obyvatele samoty na stráních, ale stařec o nic nevěděl nic.

Ráno se chlapec vrátil tam, kde myslel, že má domov. Nevěděl co dál. Ve vzteku běhal po lese a volal ztracené blízké.

„ Kde jsi dívko? Měla jsi čekat. Kam jsi odešla?“

Pak se vyčerpaně zhroutil ke kořenům letitého dubu a usnul.

Když se probral byla už hluboká noc. Ležel na zádech, jeho oči si pomalu přivykaly a on zjistil, že hledí na oblohu plnou hvězd.

„Kam jsi odešla má milá?“ zeptal se nahlas sám sebe.

Jeho hlas vyplašil jež byla ukrytá ve větvích nad ním. Možná, že to byl ta samá co jim svědčila při jejich zasnoubení. Vznesla se a zašustila křídly. Temný ptačí obrys rýsující se proti obloze dvakrát zakroužil, než odletěl do noci. Chlapcovi oči ale zůstaly utkvělé na místě, kde naposledy tvora spatřil. Jak tak hleděl do hvězd vybavovala se mu stará vzpomínka. Příběh jedné dávné noci, který nemohl nikdy zapomenout. Srdce se mu počalo rozpalovat novou nadějí. A byla to jedna malá hvězdička plápolající na západě co v něm zažehlo oheň.

„Nemám co ztratit. Nemám kam jít a nic mi nepatří, pokud jsem tratil tebe, má dívko.

Veď mě hvězdo. Buď mi majákem v moři beznaděje. Buď mi plamenem ,co nenechá mé srdce umrznout a já k tobě vystoupám a vezmu si poklad, který pro mě uchováváš!“

Pronesl to možná trochu nepřítomně a s ne docela vyčištěnými smysly, ale o to víc odhodlaně. A tak vykročil.

 

     Člověk je celý život na cestě a pokud jde, tak žije. Zastavit se je hodně nebezpečná věc. A i když má pochybnosti o tom jestli kráčí správně. Vždyť co je důležitější? Cíl, nebo způsob, jak k němu dojdeme? Zřejmě cesta, kterou si vybereme. Jenže cesta bez cíle postrádá smysl.

Chlapec šel a šel, až za sebou nechal rodnou vrchovinu, sešel do nížiny a zase vystoupal do hor. Překročil mnoho potoků a řek, ale nezdál se být o nic blíž cíli, než když vyšel.

Cestoval hlavně v noci, aby si nespletl směr. Tehdy mohl pozorovat hvězdy a kochat se nadějí, jež mu přinášely. Až se stalo, že se mu svit Měsíce a hvězd stal příjemnějším, než samotné slunce. Tak hluboký byl žal, jenž v sobě nesl, že žádná radost ho nemohla zmírnit.

Jak bledla jeho kůže, tak rostla jeho posedlost znovu spatřit svou dívku. Skutečný svět, jenž ho kdysi dostihl a chytil se mu začal vzdalovat. Vyškubl se mu a kráčel svou vlastní cestou.

„Musím se vznést ke hvězdám.“ Mumlal v horečkách,  co se ho během cesty zmocnily. Putoval bez přestání ve větru, dešti, vedru. Spal málo a jedl ještě méně. Snad žádná věc ho nemohla zastavit a horečky postupně přešly. Před žhavým sluncem ho ochránil stín lesa, dešťové mraky se roztrhaly a vítr i s nimi odletěl kamsi do dálek.

Jednoho dne rázoval cestou mezi zelenými, svěžími loukami, když mu nad hlavou prošuměla jakási velká křídla. Zahleděl se do oblohy a užasl. Vznášel se tam muž, ne nepodobný ptáku. Měl široká křídla a tak jako to dělají ptáci když plachtí, tak je i on držel rozpjaté a nechal se nadnášet vzduchem. Několikrát se nechal nadnést poryvem větru, máchl křídly a zmizel za okrajem nejbližšího kopce.

„Člověk, který létá!“ vyhrkl chlapec. Nevěděl, jak vysoko na nebo jsou hvězdy, ale napadlo ho, že někdo, kdo má křídla by jich mohl dosáhnout. Nesmí si nechat toho člověka zmizet! Rozběhl se do míst, kde se mu létavec ztratil.

Tráva ho pleskala do lýtek a horký vzduch způsobil, že rychle ztrácel síly, ale když vyběhl na vršek spatřil v dálce před sebou vzdalující se křídla. Nikdy ho nedohoním! Jsem jen chodec po zemi, kdežto on vládne vzduchem.

Už byl skoro smířen s tím, že ztratí svou šanci, když si všiml, že muž začíná kroužit a ve spirálách se snášet k zemi. Trvalo to jistou chvíli, než se ztratil mezi stromy v dálce, ale chlapec si dobře zapamatoval místo, kde se tomu přibližně stalo. A tak se na chvíli vychýlil ze svého směru, rozhodnutý vyhledat onoho člověka za každou cenu.

Místo, kde létající muž žil se nacházelo v hlubokých lesích, které rostly na svazích strmých skalnatých kopců. Bydlel se svými sluhy ve velkém domě, jenž patřil celý jen jemu. Lidé v tom kraji ho znali jen jako zvláštního podivína a měli ho za pomatence. Vždyť kdo věděl, co se dělo za zdmi jeho starého rodového sídla? Občas lidé přinášeli podivné zvěsti a nebylo málo těch, kdo spatřili na letním nebi podivné létající stvoření, o jakém nikdy neslyšeli a neuměli si představit, že by vůbec mohlo existovat, jak mizí směrem ke skalám.

Někteří měli za to, že spatřili ďábla, jiní že to je nějaký obludný živočich z cizích krajů, kterého sem nechal majitel domu přivézt a on mu uprchl. Ty co nic neviděli takovým řečem vesměs vůbec nevěřili, ale přesto v nich podivínská osoba vzbuzovala respekt.

Pán domu byl totiž osobou velice zlou, zabýval se černou magií a nikdo si před ním nemohl být jist. Pokud se někdo dal k němu do služby musel složit přísahu mlčenlivosti a tu až do konce života dodržovat. Ale bylo jen málo těch co kdy odešli, vybíral si vesměs samé zlé a zkažené lidi a málokomu dovolil opustit jeho sídlo.

„Kdo jsi a proč sem přicházíš?“ Zeptali se zamračení sluhové chlapce, když otevřeli na jeho zaklepání. Sledovali ho s ostříží pozorností skrze své zamračené, nevlídné tváře.

„Dovedl mě sem člověk s křídli, kterého jsem viděl na obloze.“ Řekl chlapec. Jeho slova zněla odhodlaně a pevně, ale jeho mysl kolísala. Tohle vůbec nebyli dobří lidé, věděl a bál se, že se mu může dostat rázného vyprovození. Někde za domem zuřivě štěkali velcí, divocí psi.

„Tady nikdo takový nežije! Co to je za hloupost?“ utrhl se na něj jeden ze sluhů. „Řekni co chceš, nebo se kliď!“

„Sháním službu prosím.“ To bylo jediné, na co se chlapec zmohl. Tento dům skrývá záhadu. On do ní krátce pohlédl, ale to bylo vše. Věděl jistě, že se mu nic nezdálo, toho kdo umí létat musí hledat zde. A pokud mu tito lidé nechtějí onu záhadu zjevit, pak ji musí přijít na kloub sám.

Tak se stalo, že vstoupil do služby na tom nejprapodivnějším místě, kam by čekal, že se kdy dostane. Staral se s ještě několika čeledíny o stáje a hospodářská stavení. Byla to namáhavá a únavná práce, přesto však se mu zdála docela obyčejná a proto nechápal, když si ho dal jednoho dne pán domu zavolat a poručil mu složit slib mlčenlivosti pod ztrátou vlastního života.

Pán domu byl velký a mocný muž s hustými, kroucenými vousy, který nikdy o ničem nepochyboval. S chlapcem se nebavil, nepovažoval ho za toho hodného. Jen ho důrazně varoval, před ukvapeností a přílišnou zvědavostí. Chlapec měl už, už na jazyku otázku týkající se létajícího muže, ale včas si to rozmyslel a zůstal mlčet. Pohled do brunátné mužovi tváře by zbavil odvahy i mnohem statečnějšího člověka, než byl chlapec.

Tajemství zůstávalo dál skryto, ale že tu je, o tom chlapec nepochyboval. Proč by se tu jinak dělali takové tajnosti?

 

Jednoho dne, když vyklízeli rozsáhlé sklepy domu dostal se chlapec poprvé ke dveřím o kterých dosud neměl ani potuchy. Byly zabudované do masivní kamenné stěny chodby a na první pohled to vypadalo, že zde je jen malý výklenek. Když se ale přistoupilo blíž bylo poznat že tam jsou těžké dveře ze starého namořeného dřeva a pevné ocelové kování.

„Nikdy jsem si jich nevšiml“, napadlo chlapce:„kam asi vedou?“

Chtěl vzít za kliku a otevřít je, ale byly zamčené. Zamrzelo ho to. Co když právě tam se nalézá to co hledá? Přiložil ke dveřím ucho a snažil se uslyšet nějaký zvuk, který by se skrze ně ozýval, ale ticho bylo to jediné. Na poslední chvíli stačil couvnout, protože se zpoza rohu vynořil sluha, jenž měl správu sklepa na starosti.

„Jdi pryč od těch dveří chlapče!“ obořil se na něj. „Tam nemáš co pohledávat.“

„Co je za nimi?“ nenechal se chlapec a vyzvídal, ale bylo to marné. Z muže už nic nevytáhl, jen ho ještě víc rozčílil, což ho utvrdilo v tom, že se za nimi skrývá něco důležitého.

Od té doby je sledoval a sledoval i onoho sluhu. Zjistil, že do nich sluha každý den několikrát vchází. Pokaždé dovnitř nese něco zabaleného. Chlapec měl pocit, že to je jídlo a pití. Že by sklepení ukrývalo nějakého vězně? Není to onen létající muž, kterého viděl prvého dne?

Tajně se toulal domem a přemýšlel, kde se to ocitl. Tajemství, jež ho sem přivedlo je zřejmě mnohem silnější, než čekal a on příliš slabý na to, aby ho dokázal rozluštit. Pocit beznaděje na něj dosedl jako velký temný pavouk na svou oběť. Cítil se jako omotaný silnou lepkavou pavučinou, jež mu drtila plíce.

Šedivý, smutný dům na něj doléhal celou svou tíží. Cítil strach, jenž se všude okolo něj linul a ticho, které ho před ním nemohlo uchránit. Každý den potkával nevšímavé obyvatele tohoto domu a zíral do jejich prázdných očí, jako by skrze ně ani neviděli. Neměl zde přátele, nikoho s kým by mohl promluvit. Ztrácí zde čas, uvědomil si. Jenže odejít nemohl, byl vázán smlouvou, že odslouží nejméně jeden rok. Proč se do takovéhoto bláznovství pouštěl?

Při svých tajných pochůzkách jednou našel točité schodiště, jež ho dovedlo na střechu domu. Bylo to jedno z mála míst, kde přehlédl vysoké stromy a viděl aspoň trochu okolo sebe. I tak byl ale výhled omezený, protože údolí ze všech stran kolem dokola obestíraly převysoké hnědé a bílé skály. Chlapec žasl nad jejich mohutností a výškou. Některé byly jako jehly, úzké a špičaté, jiné rozložité, ostré a zubaté jako cimbuří nějakých strašlivých hradeb vystavěných obry. Ale takřka všechny byly nepřístupné a nedobytné. Nenašla se lidská duše, která by je byla schopna pokořit. Ze země jejich vrcholků nemohl dosáhnout žádný člověk. Jen orli, jejichž právoplatné království to bylo se mohli pyšnit, že kdy stanuli na jejich špicích. Orli, ale i jeden člověk, jediný na celém světě.

Chlapec ho spatřil jednoho jitra, když seděl na střeše a pozoroval jak blednou hvězdy a do údolí se začínají vlévat ostré paprsky ranního slunce. Najednou se od vrcholku věže odpoutal velký stín a vznesl se na oblohu. Chlapec vyskočil, byl to on! Ta samá křídla, to šustění, které už jednou slyšel. Pozoroval sebejistý let neznámé postavy a znovu ho hřálo u srdce. Jaká to byla krása! Vznášet se jako pták, kroužit, plachtit a letět si kam se mu zachce.

Ptačí muž zahřímal křídli, vystoupal vysoko k vrcholkům skal a zmizel mezi nimi. Chlapec neměl v tu chvíli noc na práci a tak čekal, jestli se onen člověk objeví zpátky. Trvalo to více než hodinu, po světě se už rozlévalo čiré denní světlo, slunce hřálo, skuteční ptáci rozechvívali vzduch svým zpěvem a údolím vál jemný studený vítr ze západu. Muž tentokrát přiletěl z druhé strany a tak ho chlapec skoro přehlédl. Stejně jako předtím se přiblížil k věži, obkroužil ji a dosedl na balkón nalézající se takřka na samém jejím vrcholu. Pak zmizel ve vnitřku věže.

Půl tajemství bylo prozrazeno. Chlapce se zmocnilo tak velké vzrušení, že mu dalo práci ukrývat svou nedočkavost před slídivými zraky ostatních sluhů. Od té doby každé ráno, které mohl vysedával na střeše domu a hleděl k věži. A z ní se pokud zrovna nepršelo, nesněžilo, nebo nevál silný vítr vynořovala postava muže s křídli, aby vzlétla a zmizela mezi skalními jehlany. Chlapec si všiml, že zpátky nosí letec na břichu přivázaný uzlík a většinou je plný něčeho, pro co zřejmě onen muž létá.

Chlapci také vrtalo hlavou, proč je ten člověk ukrytý ve věži a nikde jinde se nepohybuje. Jakou podivnou službu to pánovi odvádí?

Věděl, že pouhým pozorováním ze střechy nic nezjistí, musí něco podniknout. Jeho srdce bylo příliš naplněné a přetékající zoufalstvím, jež ho přivedlo do těchto míst, že se rozhodl, že nemá co ztratit. A tak jednoho rána vylezl na střechu jen, aby se ujistil, že muž skutečně odletěl a poté se vydal do velké věže. Dosud v ní nikdy nebyl, znal jen schodiště, které do ní vedlo. Tím se opatrně vydal vzhůru. Překvapilo ho, že nenarazil na živou duši, ale byl za to nesmírně rád. Začínal se bát těch kamenných výrazů ve tvářích němých sluhů.

Jeden stupeň po druhém kráčel výš a výš po spirále schodiště. Skoro nedýchal, jak se snažil být potichu a opatrný. Jen lehce se dotýkal neomítnutých zdí, lpěla na nich plíseň a vlhkost. Pokaždé když míjel okénko přitiskl se co nejblíže k vnitřní straně schodiště, aby ho nikdo z venku nemohl spatřit.

Konečně dosáhl odpočívadla. Na něm se nacházely dveře vedoucí do tajemné komnaty. Schodiště pokračovalo už jen kousek výš na ochoz věže. Chlapec přistoupil ke dveřím, chvíli poslouchal, zda-li je za nimi skutečně prázdno, jak očekával a pak se chystal stisknout kliku a vejít, když se mu zrovna pod nos na pavučině snesl jako dlaň velký, chlupatý pavouk a zasyčel na něj: „Kam jdeššš?“

Chlapec se vyděsil a couvl zpět. Zdálo se mu to? Nebo ten pavouk skutečně promluvil?

„Sem nemůžžeššš. Vrať ssse.“ Pavoučí hlas zněl tiše, ale varovně. Kusadla se mu pohybovala sem a tam a šla z nich skutečně hrůza. Jenže chlapec nemínil couvnout, teď už ne. Sundal si botu a jediným mrštným úderem odrazil pavouka, jenž odletěl někam do temných rohů chodby a už se neukázal. Pak chlapec otevřel dveře a vstoupil do místnosti.

 

     Byla to celkem velká komnata, zařízená tak, aby v ní mohl přebývat jeden člověk: postel, stůl, židle a několik truhel na věci. Vedli z ní další dveře ústící na balkon, odkud onen člověk vzlétával. Chlapec se zahleděl do rohu místnosti kde se nalézala velká nádherně vyřezávaná dřevěná truhla. Zaujala jej natolik, že opatrně nadzvedl její víko a užasl. Byla téměř plná zářivých drahokamů. Plály všemi barvami světa, jako by to byly samotné hvězdy pochytané mužem při jeho ranních letech. Chlapec zůstal strnulý v úžasu, toto byl hotový poklad. Nebylo divu, že v domě panoval tak přísný řád.

Poté prohlédl zbytek místnosti. Na stole ležela otevřená kniha a několik archů papíru na které kdosi tuží psal. Chlapec jen letmo přečetl pár prvních vět:

Ach má milá, další den utekl bez tebe. Čas letí a my ho musíme prožívat odděleně, i když jsme od sebe tak blízko. Blízko a přece tak daleko! Vždyť kde jsi?  . . . kdy skončí tahle trýzeň?

Zaujala ho ta slova plná citů. Ten kdo přebývá v téhle věži není šťastný, uvědomil si chlapec. A rozhodně má jen málo společného s pánem domu a jeho netečnými sluhy. Sedl si na židli a v zadumání čekal, až zvenku uslyší známé šustění křídel.

Když létavec přiletěl a vstoupil zůstal zmateně hledět na postavu před sebou. Těžko říci, kdo z nich byl více vyděšený, jestli on, nebo chlapec, který teprve teď zjistil že křídla, která má mladý muž stojící před ním na zádech nejsou opravdová, ale uměle vyrobená.

„Přišel jsi pro dary skal?“ zeptal se ho mladík. „Pak jdeš brzy, truhla ještě není zcela plná. Jdi, vyřiď to svému pánovi a mě nech být, pokud pro mě nemáš něco jiného.“

„Neposlal mě sem pán.“ Řekl chlapec. „Přišel jsem sám, abych vás poznal. Dlouho vás už pozoruji a hledám.

„A co mi chceš? Chceš taky abych ti přinesl drahokam, nebo jsi mě přišel pomučit a říci mi, jak moc mě má snoubenka postrádá.“ V mužových slovech byl cítit narůstající hněv.

„Ne.“ Chlapec by zmatený a na chvíli ho přemohl stud. Jaké má vůbec právo obtěžovat toho člověka svými záležitostmi, když on má očividně svého trápení víc, než dost.

„Nevím nic o vaší snoubence. Chtěl bych se naučit létat..“ Řekl prosebně.

Muž na něj dlouho hleděl, poslouchal a v duchu přemítal o tom kým ten chlapec opravdu je a proč za ním přišel. Když mu chlapec řekl, vše co věděl stále ještě stál s křídli na zádech a ni neříkal. Teprve po chvíli sňal perutě za zad a uložil je do rohu místnosti. Zdálo se, že uvěřil a oddychl si.

„Nevím jak bych ti mohl pomoci, chlapče.“ Řekl. „Ale můžu ti povědět svůj příběh a třeba ty můžeš pomoci mě.“

Pak vyprávěl o tom jak byl ve své zemi velkým a uznávaným konstruktérem. Stavěl mosty a vysoké domy pro svého krále, navrhoval vynálezy a nové věci vylepšující staré. Byl slavným, bohatým, zasnoubený s krásnou mladou dívkou a nic mu nechybělo. Přebývala jen touha udělat něco velkého, sestrojit vynález, který by změnil svět a jemu zajistil věčnou nesmrtelnost. Dlouho jen tápal a ztrácel čas přemýšlením nad stroji a věcmi, které byly k ničemu, nic ho neinspirovalo.

Až ho jednoho dne vyhledal jakýsi cizinec se svým doprovodem a nabídl mu pohádkové bohatství, když vymyslí, jak by se mohl člověk vznést do vzduchu a létat jako pták. Tehdy ho posedla inspirace a nápad, tak silný, že se pustil do práce a neodtrhl se od ní dokud nebylo vše hotovo. Trvalo to téměř půl roku, odložil i svou svatbu, ale výsledek stál za to. Stvořil křídla, jež umožňovala lidem létat.

Vzpomínal na časy, kdy plachtil vzduchem na domy jeho města a lidé vybíhali ze svých domovů, aby se mu obdivovali. Jediný problém byl v tom, že jediný kdo uměl křídla ovládat byl jen on sám. Jen on se dokázal vznést do oblak a plout vzduchem jako pták. Všechny pokusy naučit někoho jiného stejné dovednosti skončili ne-li tragediemi, tak fiaskem.

A tak po něm onen cizinec začal požadovat, aby s ním odjel do jeho domoviny, že se mu bohatě odvděčí. Jenže on odmítl. Nechtěl opustit domov a svou budoucí ženu, místa, která měl rád a kde chtěl žít i nadále. Tehdy se s ním cizinec rozloučil ne přátelsky, ale vlídně. Ovšem o dva dny později se jeho snoubena ztratila. Hledali ji kde mohli, ale marně. Propadl strašnému zoufalství, ve chvíli přišel o vše co měl a on si uvědomil, že ne bohatství a všechny vynálezy, ale jeho dívka je tím jediným opravdovým pokladem, který vlastní.

O týden později, když mladý vynálezce už jen ležel na posteli a jediné co si přál bylo, aby rychle přišla smrt, se u dveří jeho domu objevil posel. Byl to jeden z členů cizincova doprovodu, ten nejpoťouchlejší a nejúlisnější.

„Můj pán vám vzkazuje, že pokud chcete ještě někdy spatřit svou snoubenku, máte se ihned vypravit a následovat mě do jeho země.“ Řekl mu tehdy a ani nemrkl, když se mladík napřahoval, aby mu rozbil hlavu. Věděl, že to neudělá. Natolik byl moudrý a natolik byla jeho láska velká, že věděl, že mu nezbude nic jiného, než poslechnout.

A tak se tajně sebral a následoval onoho vyslance až sem do starého domu v údolí. Zde ho uvrhli do věže a dali mu úkol: musí s pomocí svých křídel létat a zkoumat vrcholky skal, kde se nacházejí malé jeskyně, v nichž jsou ukryty vzácné krystaly drahokamů. Jeho povinností je sbírat ty kameny a hromadit je. Teprve až jich nasbírá plnou truhlu, bude volný a znovu se setká se svou dívkou. Dříve ne, i kdyby to trvalo sto let.

„Nemám tušení, kde ji mohou ukrývat, ale musí to být někde v tomto domě. Jenže mám strach cokoliv podniknout, aby ji neublížili.“ Ukončil muž své vyprávění.

„Ty by si mi však mohl pomoci. Můžeš se pohybovat po domě. Najdi mou milou, řekni mi, kde je a já tě na naučím létat.“ Navrhl mu muž, ale vzápětí se zarazil. „Možná, že tě létat nenaučím. Víš, po těch letech, kterými jsem prošel jsem zjistil, že ne každý může se může vznést do vzduchu jako pták. Někomu to není souzeno a  kdyby sebevíc chtěl, nedokáže to.“

Přistoupil k oknu a zahleděl se ven. Po tváři mu začali stékat slzy a ač se snažil, aby je chlapec neviděl nebylo mu to nic platné.

„Můj úděl tady nikdy neskončí. Ve skalách je mnohem víc drahokamů, než kolik by se vešlo do desítky truhel. Mohl bych takhle létat a hledat celý život.“ Posteskl si muž.

„Třeba pán splní svůj slib a propustí vás.“ Řekl chlapec, aby muži zvedl odvahu.

„Ne, ten kdo chce celou truhlu, bude chtít víc. Nikdy ho ta chuť nepřejde. Tak to postě v lidském životě chodí. Každý touží po takovém soustu, jaké jen může urvat.

Ani nevíš kolikrát jsem měl chuť přestat plachtit a nasměrovat svůj let do skály před sebou. Nebo jen tak se zřítit k zemi. Pak by můj život skončil rychleji a bezbolestněji, než tento, který vedu.“

„Udělám pro vás co budu moci a třeba se mi podaří nalézt vaši snoubenku. Musíte věřit.“ Sám těm slovům příliš nevěřil, ale co? Vždyť to bylo to jediné co oba měli.

Nakonec tedy muže opustil a seběhl po schodech z věže dolů. Tam se ho chopilo několik silných neúprosných rukou, sevřelo ho tak, že nemohl klást odpor a odvedlo k pánovi domu. Ten seděl jako vždy v čele svého velkého hodovního stolu a tvářil se nadmíru sveřepě. Na desce stolu před ním stál onen velký pavouk, kterého chlapec smetl botou a jakmile ho spatřil zasyčel: „To je on, sssslídil.“

Poté promluvil pán:„Tak ty jsi zapomněl na slib, co jsi mi složil? Sám sobě sis ublížil, mě z ničeho neviň. Ale dřív, než tě po právu potrestám mi řekni vše, co ses dozvěděl.“

Chlapec byl nejprve příliš vyděšený, než aby se zmohl na slovíčko. Pak ale pochopil, že mu nic jiného nezbývá, než začít mluvit.

„Můj pane mluvil jsem s oním mužem a on se mi svěřil. Má strach, že nedokáže truhlu drahokamy naplnit, protože je to na něj příliš náročné. Jeskyně, ke kterým musí leží opravdu moc vysoko, aby se k nim dostal pomocí těchto obyčejných křídel. Chtěl by si sestrojit nové, díky kterým by se mohl vznést dál a dosáhnout vrcholků i těch nejvyšších skal. To je jeho přání, protože věří ve vaši milosrdnost můj pane.“

Ale v očích pána domu žádná milosrdnost nebyla a ani chlapec v nich žádnou neviděl. Byla tam jen touha, žádostivost a lačnost. A také nemilosrdnost a i tu si chlapec uvědomoval. Náhle mu bylo jasné, kdo je ukrytý za těžkými dveřmi ve sklepení. Jak jednoduché, jeden ve věži, druhý ve sklepení.

Pocítil náhlou lítost k těm dvěma ubohým lidským tvorům a touhu pomoci jim.

„Získal ke mně můj pane důvěru. Rád budu dál soužit vaší milosti a podávat ji zprávy o tom jak si letec stojí.“ Nevěděl, kde se v něm ta odvaha vzala, ale klidně tu lež rád pronesl. Toho dne chlapec poprvé vážně zalhal.

Pán se zamračil, vypadal jako by měl každou chvíli začít metat blesky, ale nakonec v něm jeho hamižnost zvítězila a přikývl. Tak se stalo, že chlapec mohl chodit muže navštěvovat kdykoliv k tomu měl příležitost a nikdo proti tomu nemohl nic namítat.

„Musíte sestrojit velká křídla, taková, která by unesla víc, než jednoho člověka a vynesla ho výš, než obyčejná.“ Poručil mu jménem pána.

Mladý vynálezce nejprve složil hlavu do dlaní a vzdychl, ale když se smířil se svou beznadějnou pozicí vstal a dal se do práce. Několik dní jenom seděl a kreslil nákresy. Poté si nechal donést vše potřebné a pán mu s radostí vyhověl. Pracoval mnoho večerů a nocí, než se hrbatý zvedl a s potěšením si oddychl, dílo bylo hotové.

„Ještě je vyzkoušet.“ Navrhl mu chlapec.

„Fungují, nemusím na nich nic zkoušet.“ Odsekl mu ale vynálezce. „Teď chci jedině spát. Ztratil jsem tolik dnů, kdy jsem mohl sbírat krystaly.“

„Ale sám jste říkal, že by jste mohl nasbírat deset truhel a stejně by vám to nebylo nic platné.“ Řekl chlapec. „Raději se dobře vyspěte, čeká vás možná dlouhý let.“

Pak chtěl, aby mu muž vysvětlil, jak se s křídli létá, ale nebyli mu souzeno se to dozvědět. Toho večera si pán domu muže povolal k sobě, nechal si nasadit stará křídla a vysvětlovat si princip jejich práce. Stále víc a víc v něm hlodala myšlenka, že on sám by se mohl vznést k nebesům. Vynálezce ji v něm vytušil a rád ho v ní podporoval, mohla by to být naděje. Nasadil mu stará křídla a na poli za domem se ho snažil naučit vznést se. Po několik neúspěšných pokusech, které pána rozlítili téměř k nepříčetnosti se mu nakonec podařilo přeplachtit celou louku. Tehdy pán vítězoslavně zajásal - umí létat, svede to samé, co ten před ním. I on je vyvolený!

 

     Chlapec měl plán. Tušil jak mladému páru pomoci na svobodu a chtěl se ho pokusit uskutečnit stůj co stůj. Byl to brzkého letního rána, kdy se mu podařilo odcizit zodpovědnému sluhovi klíče od místností ve sklepeních. Sestupoval chodbami níž a níž a neodvažoval se ani škrtnout sirkou, aby aspoň trochu viděl na cestu před sebou. Teprve na nejspodnějším stupni sklepení, když si byl úplně jistý rozžal jednu louči. Pomalu se blížil k tajným dveřím. Byly stejně tajemné, jako onoho prvního dne, kdy je spatřil.

Nebylo těžké nalézt klíč, který do nich patřil a odemknout je. Stačilo jen do nich zatlačit trochu větší silou a ony se bez většího hluku otevřely. Za nimi se rozprostírala další dlouhá chodba, pak schody dolů, do ještě nižšího patra, než o kterém si chlapec myslel, že je poslední. A na jeho úplném konci bylo několik uzamčených místností. Malými kukátky se dalo nahlédnout dovnitř a chlapec zjistil, že v každé je v každé je uzamčený nějaký zajatec. Nevěděl, proč tomu tak je, ale bylo mu jasné, že právem zde tito lidé asi nejsou.

Ve skutečnosti stačilo málo a byl by následoval jejich osud. Byli to sluhové, jež se z nějakého důvodu pánovi znelíbili, nebo se zprotivili jeho rozkazům a zde měli být zavřeni dokud nezešílí a nestanou se neškodnými blázny, kterým nikdo jejich povídačky neuvěří.

Na úplném konci chodby byla jedna prostornější cela a když nahlédl chlapec do ní spatřil uvnitř na dřevěném křesle sedět krásnou mladou ženu se zlatými vlasy. Světlo dovnitř padalo dlouhým průduchem, sloužícím jako okno a proud světla který koupal dívku stříbrem z ní dělal takřka neskutečnou bytost. Chlapci se až tajil dech.

Dívka byla tak krásná, jak byl její milý chytrý a zručný. Musela být tak dobrá, jak byl její věznitel zlý a neúprosný.

Chlapec vstoupil, zmámen tou nádherou se lehce uklonil na pozdrav a pronesl k překvapené dívce: „Tvůj snoubenec, který nikdy nezapomněl na tebe stále čeká. Pojď prosím za mnou a já tě k němu dovedu.“

Natáhl k ní ruku, aby se ho chytla, protože věděl, že půjdou po tmě, když tu uslyšel cupitání drobných nožek po podlaze. Trhl hlavou, aby zjistil příčinu toho zvuku a spatřil jak přes místnost směrem ven utíká velký pavouk, takový jakého už jednou viděl.

Rychle se k němu vrhl. Skopl ho z cesty až pavouk odletěl do rohu a narazil do zdi. Tam zůstal stát s přelámanými hnáty.

„SSStejně je pozzzdě.“ Stihl ještě výsměšně zasyčet, dřív než ho chlapec zašlápl botou.

A bylo. Nejméně dva další pavouci v tu chvíli opustili své skrýše v temných místech rohů místností a zmizeli v chodbě.

„Musíme jít dokud je čas!“ Vykřikl chlapec. „Moc nám ho nezbývá.“

 

     Krátké, ale o to víc dojímavé bylo shledání těch dvou. Vrhli se k sobě tak, jak jen mohou lidé co mysleli, že už se nikdy více nespatří toho, koho milují. Oba plakali štěstím, v tu chvíli jim bylo snad vše jedno. Jen chlapec slyšel blížící se dunění nohou na schodech.

„Rychle, leťte! Za chvíli jsou  tady!“

Muž stál v mžiku na balkóně a na sobě měl svá velká, nová křídla. Svou milou si k sobě přivinul a připoutal řemenem a když se ozvaly první rány na dveře ještě naposledy se otočil k chlapci: „A co bude s tebou? Nemůžeme tě vzít s sebou. Vezmi si má stará křídla a leť as námi, zkus to!.“ Napadlo ho.

„Ne, pochopil jsem, že mi to není souzeno. Jsem člověk, ne pták a tak tomu má být. Jen někdo má to štěstí, ale žádná křídla na světě mě stejně k mé milované hvězdě nedonesou. Jděte, buďte šťastní a o mě se nestarejte.“

V té chvíli se dveře prolomili, dovnitř vtrhli sluhové a za nimi hned samotný pán domu. A v té samé chvíli mladý vynálezce roztáhl křídla a odrazil se do prázdna. Na chvíli se zdálo, že jsou příliš těžcí a zřítí se, ale velká křídla zašustila, nabrala vzduch a vynesla je výš, než byla věž a pak dál, než se k ni mohli dostat kletby, jež za nimi vrhal rozběsněný pán domu, který právě pochopil, že se nechal oklamat.

Nevšímal si chlapce, který se strachy krčil v koutě, jen stál opřený o zábradlí balkonu a pozoroval jak mu prchají ti, kteří měli být jeho vězni do konce svých dní. Ne, nesmí o ně přijít! Skály skrývají mnohá další tajemství a poklady a kdo se k nim vznese, aby je pro něj získal?

Všiml si taky, že dva jsou i na tak velká křídla dost těžká zátěž a že se letec vzdaluje příliš pomalu, na to, aby unikl dalšímu, kdyby ho pronásledoval. Jeho vztek mu zatemnil rozum, cítil se uražený a podvedený a jeho touhu po pomstě nemohlo nic zastavit.

„Rychle hlupáci!“ vykřikl. „Nesmějí mi uniknout.“

Vyštěkl rozkazy a nechal si na záda připevnit stará křídla, která tu zůstala. Pamatoval si velice dobře, co ho vynálezce učil, vyskočil na balkon, odrazil se a rozepjal křídla v jenom velkém máchnutí. Vznesl se tak lehce, jako ten, kdo s křídli létal mnohokrát před ním. Zmocnilo se ho nepopsatelné vzrušení a radost, neuniknou mu. A i když už je zřejmě na nic nepotřebuje, když létat svede sám, stejně jim jejich útěk nedopřeje.

Máchal křídli jak mohl a brzy se počal k dvojici blížit. Sluhové i chlapec na věži stáli jako zkoprnělí, nemohouce uvěřit svým očím. Přece nedělali vše nadarmo, takhle to nesmí skončit, zoufal chlapec.

I mladý pár si všiml, že není na obloze sám. Muž se snažil, seč mohl, ale proti mnohem lehčímu pronásledovateli neměli šanci.

Pán domu je dohnal. Letěl vysoko nad nimi a vrhl se na ně jako orel na svou kořist. Na poslední chvíli, než by se srazili vykroužil půlkruh a nohama vší silou udeřil mladíka do zad. Dívčin výkřik byl slyšet až na věži. Mladík jen stačil vyrovnat let, když na ně pán domu udeřil podruhé. Tentokrát mnohem silněji. Mocný náraz, když s sebou křídla trhla mladému letci málem vykloubil paže. Chvíli se řítili k zemi, ale ještě to zvládl a bojoval dál o svou svobodu.

Pán se smál tvrdým hlasitým smíchem, který vítr roznášel po údolí a ti ze služebnictva, kteří o ničem nevěděli a pracovali na svých denních úkolech se zastavovali a nastavovali uši větru, aby zjistili co to s ním přichází.

Mladému muži valem docházely síly. Bylo jasné, že už se dlouho ve vzduchu neudrží. Buď přistanou, nebo se zřítí. Pán domu se na ně řítil potřetí, tentokrát s velkou a smrtící silou. A v okamžiku jeho triumfu ho fortuna opustila. Stalo se, jak řekl chlapec, ne každému je souzeno podobat se ptákům. Křídla na jeho rukou náhle zapraskala a proud vzduchu je roztrhl na cáry. Zlý muž se už nesmál, ale křičel strašlivým předsmrtelným řevem, když se jeho tělo řítilo v ohromném pádu vstříc zemi. Pak zmizelo v jedné z mnoha roklí tamních skal.

Stejně jako oba mladí lidé. Jejich let se uklidnil, pluly pokojně pryč. Ztratili se mezi kamennými  věžemi a nikdo z té podivné domácnosti, kterou tamní dům měl o nich už nikdy neslyšel. Možná že se když si odpočali odletěli daleko na jih, kde byl jejich domov. Nebo odešli úplně někam jinam. Jisté je jenom jedno, z lidské paměti vymizeli a s nimi i tajemství, jež si chtěl člověk odjakživa podmanit.

 

     Kouzlo, jež obestíralo starý dům bylo zlomeno. Cely se otevřely a ti jež věznily z nich vyšli znovu na svět. Na obličejích mnohých sluhů se po dlouhé době znovu objevil smích a úleva. Jen ti nejzavilejší, kteří pánovi sloužili dlouho se ztratili někam pryč, rozkradli takřka celý poklad a pokud se při jeho rozdělování nepozabíjeli, možná že si svého bohatství nerušeně užívají někde daleko a budují další temné domy plné smutku.

Ostatní se rozešli do světa, stejně jako chlapec, který pokračoval ve své cestě, tam kam ho jeho hvězda vedla.

Byla to opět dlouhá a osamělá pouť, ale chlapec se snažil nezoufat si. Vždyť on sám není výjimka, není jediným kdo se souží. Musí v sobě najít sílu, tak jako ji nalézají druzí.

Dávno opustil kraj drahokamových skal. Teď šel podle jedné nevelké řeky. Neznal její jméno a ani mu nepřipadalo důležité. Byla to prostě řeka a pokud ji chlapec nějak nazýval tak Krásná, nebo Nádherná, protože taková byla. V jejích čistých vodách přes peřeje skákali pstruzi, v děrách u břehů se ukrývali úhoři a ledňáčci lovili v hejnech dalších drobných malých rybek.

Řeka se chlapci stala balzámem na duši. Po strachu jež prožil nedávno ho uklidňoval její tichý, neměnný zvuk vody poskakující přes kameny a vývraty. Byla jeho čarovnou společnicí, utěšitelkou. Poslouchal co si povídají větve vrb a byly to zajímavé příběhy o jakých ještě nikdy předtím neslyšel. Voda šla s ním, provázela ho a on měl pocit, že neputuje sám.

Z kůry vyrobil malou loďku a poslal ji po proudu. Celý den, nebo noc, podle toho kdy putoval ji sledoval a neztratil z očí. A pak, když ulehal ke spánku ji vždy vylovil, aby mu neodplula. Bylo teplo, klid a mír a jemu se zdál po dlouhé době svět krásný. I když osamělý. Svět lidí mě odvrhl, zdálo se mu. Co mi zbývá jiného, než hvězdy řeka?

Přesto všechno, když to říkal necítil žádnou zášť, ani trpkost, jen mír v srdci. Takhle to asi má být, dřív, než se znovu sejdu se svou milou, tak to má být. A jeho oči se zavíraly a on usínal a netrápil se, bylo poledne, slunce ho šimralo na nose, nohy si chladil ve vodě a řeka ho po nich něžně hladila.

Přišel ale den a on stanul na místě, kde se řeka stáčela k jihu a dál jeho směr nenásledovala. Byl smutný a skleslý.

„Tak i ty mě opouštíš má věrná společnice? Ne, nebudu se trápit. Dala si mi mnoho krásného a možná zůstat s tebou zahojila by se má duše docela.“ Šeptal jí, jako by před ním stála živá dívka. Zavřel oči a ona tam před ním opravdu stála. Byla celá nahá, zakrytá jen věncem z kvítí a po kolena dlouhými světlými vlasy.

„Zůstaň se mnou, neodcházej.“ Špitla mu do ucha a chlapec se otřásl slastí, jež mu ta slova přinášela. „Budu tě hýčkat, starat se o tebe. Dovedu tě k lidem, kde najdeš nový domov.“

„Jak by to bylo krásné“ říkal si chlapec. „Jak by to bylo krásné mít znovu domov.“

Dívka se k němu přiblížila a něžně ho políbila. Chlapci přeběhl po těle mráz, jak sladce její polibek chutnal. Sladký jako lesní jahody a chladivý jako říční voda.

Otevřel oči a byl opět sám. Vítr, který  si pohrával s jeho vlasy byl cítit mořem a dálkou jíž prošel. Chlapec naposledy po jejím proudu pustil loďku a díval se za ní dokud nezmizela za zákrutou. Pak řece zamával a vyrazil na západ vstříc svému osudu.

 

     Kraj, kterým procházel teď už nebyl tak vstřícný a mírumilovný. Čas od času mu směr přetnula hluboká rokle, musel slézat a pak zase šplhat do strmých svahů, nebo prostě přírodní překážku obejít. Zdálo se mu, že na zemi leží nějaká tíha, jako by kráčel po nezhojených jizvách. Občas bylo možno v dálce před spatřit dýmat kouř z nějakých velkých požárů. I vzduch byl cítit něčím podivným. Toužil po tom mít u sebe zase řeku a pokojný kraj šustivé trávy.

Málokdy potkal nějakého člověka, míjel opuštěná a rozbitá stavení. Některá byla shořelá a on přemýšlel, jestli požáry co vídá s tímto souvisí. U cest se povalovaly mršiny uhynulých zvířat, o které se nikdo z neznámého důvodu nestaral. Začínal si uvědomovat odkud se ve vzduchu bere ten zápach.

Událostí, která ho opravdu mocně rozrušila bylo potkání kolony lidí s vozy, na kterých si vezli všechen svůj majetek, který mohli pobrat. V nemytých tvářích měli vepsaný děs a utrpení. Ženy v náručí, nebo za ruce za sebou táhly děti ve špinavých hadrech. Muži šli se zatnutými zuby, jak v sobě dusili hněv.

„Co se to děje?“ ptal se zděšeně.

„Co by se dělo? Utíkáme před válkou, co myslíš? Odpovídali mu. „A ty jestli máš aspoň trochu rozumu se hned obrátíš a vrátíš se odkud jsi přišel.“

Ale chlapec nechtěl couvnout. Jakkoliv se i jeho zmocňoval strach, který se všude po kraji šířil, rozhodl se, že bude ve své cestě pokračovat. Ukryl se pod větvemi lesa a putoval tak, aby ho nikdo neviděl. Dával pozor na cesty jež přetínal,  ale potkával jen utrápené lidi, utíkající před neštěstím, nikoho, koho by se měl bát. Přesto ale strach cítil. Zdálo se mu, že samotný les, kterým prochází ho pozoruje a sleduje. Dosedal na něj podivný stísněný pocit, jako by se chystalo k něčemu hroznému a on byl uprostřed toho všeho a nemohl se nikam ukrýt, nikam schovat před tou vlnou co hrozí všechno spláchnout. Lesem se nesla nenávist, zášť a hněv, cítil ji.

A pak jedné noci, když putoval za svitem své hvězdy se ho náhle z temnoty lesa chopily čísi ruce a pevně ho chytly, spoutaly a odvedly pryč. Táhly ho dlouho a ač chlapec nekladl žádný odpor, přesto se k němu chovaly hrubě drsně. Když konečně vyšli na paseku v lese měsíční svit ozářil tváře čtyř mužů, jenž chlapce zajali. Měli na sobě uniformy, bylo jisté, že to jsou vojáci a vedou ho ke svým velitelům.

Nešli dlouho, když se před nimi les opět otevřel a chlapec hleděl do velkého širokého údolí pod sebou, kde namačkány na sobě stálo tisíce stanů vojenského ležení osvícených dalšími tisíci ohni. Sešli dolů a na samém kraji tábora ho předali důstojníkovi, který měl onu část ležení na starosti a popsali mu, jak k chlapci přišli.

Důstojník se na chlapce nedůvěřivě podíval, změřil si ho od hlavy k patě a pak řekl: „Rozkaz, jež vydal Veliký Vojevůdce je jasný, každého zajatého špeha nejprve odvést k samému Velikému. Teprve pak se rozhodne, co s ním.“

A tak se s doprovodem a zajatcem vydali do středu tábora, kde se nacházel velitelský stan.

„Zdá se pane, že jsme dostali jednoho jejich zvěda.“ Řekl důstojník a uklonil se před Velikým Vojevůdcem. Veliký Vojevůdce byl malý tlustý člověk, kulatých tváří a bohorovného vzhledu.

„Jak víte, že se jedná o zvěda?“ otázal se, aniž vzhlédl od svého stolu plně prostřeného pochutinami všeho druhu. Jednou rukou obíral kuřecí kost a v druhé držel lžíci, kterou nabíral střídavě krokety, nebo zmrzlinu. Čas od času mastnou rukou uchopil pohár s vínem a mocně se napil až mu rudé víno přetékalo po hrdle jako krev. Seděl na bohatě plněných polštářích a poduškách, stan vytápěla velká kamna a na druhé straně v příšeří stála ukrytá vojenská kapela a potichu vyhrávala skladby oslavující světlo a den.

Důstojník se nadechl a odpověděl na otázku: „Pozorovali jsme ho již delší dobu a choval se velice podezřele. Ve dne spí a putuje jen v noci. Blížil se k nám, jako by ho sem něco lákalo. Zřejmě vyzvědět o našem ležení co nejvíce. Kdo jiný, než špeh by se mohl ubírat cestou přímo do záhuby?“

Veliký Vojevůdce na sobě nedal znát sebemenší známku zaujetí, usrkl si vína, mávl rukou a řekl: „je smutné, že naši nepřátelé už využívají i nedospělé děti. Odveďte ho a popravte.“ Dál se celou věcí nehodlal zabývat.

„Ale já nejsem zvěd, přísahám!“ vykřikl ve strašlivém úleku chlapec. Vždy´t nikdy svou cestu nedokončí. Pokud mu tito neuvěří a nepustí ho na svobodu! Strach ho roztřásl, kolena se mu podlomila a on padl před Velikým Vojevůdcem a prosil ho o slitování.

„nemám s vaší válkou nic společného. Nikdy jsem o ní ani neslyšel. Tam, kde jsem vyrůstal se jen málokdy dostaly zprávy o tom co se děje v dalekém světě.“

Veliký Vojevůdce se k němu poprvé obrátil. Chtěl mávnout rukou a tak dát důstojníkovi příkaz, aby ho zbavili toho individua, ale pak se na chlapce zahleděl a uvědomil si, že se vlastně hrozně nudí. Už moc dlouho stáli na jednom místě a on několik dní nevytáhl paty ze svého stanu. Udílel rozkazy, ale nepovídal si s nikým, toužil po tom slyšet nějakého člověka, jak na něj mluví.

„Povídej mi tedy tvůj příběh. Řekni mi ho a já se rozhodnu jak s tebou naložím.“

A tak tam chlapec klečel a vyprávěl o tom, proč a z jakého důvodu putuje za hvězdami. Veliký Vojevůdce seděl na svých polštářích, pohodlně se opíral a občas zádumčivě přivřel oči.

„Tak ty chceš dosáhnout hvězd?“ zeptal se, když chlapec skončil a zůstal klečet se svěšenou hlavou.

„Ne hvězd. Jen té jediné, za kterou jdu a ke které patřím.“

„Ale to by přece chtěl každý!“ zasmál se Vojevůdce. „A jakou máš jistotu, že tahle hvězda je ta pravá? A kdo ti zaručí, že když za ní půjdeš nalezneš, to co hledáš?“ vysmíval se mu Vojevůdce až se mu břich natřásal.

„Víš, jak moc jsou hvězdy obyčejným smrtelníkům nepřístupné? Ti se k nim nedostanou. A už vůbec ne pěšky.

Poslyš, povím ti něco. Zjistil jsem, že máme společné přání. I já toužím po tom, dostat se ke hvězdám, dotknout se jich a zářit s nimi až na věky věků, dokud se svět nerozpadne a nepřijde soudný den.“

Oči mu žhnuly sobeckou touhou, vášní a ještě čímsi dalším – nenávistí k těm, co se mu postaví do cesty. Masité prsty se zadíraly do dřeva opěradel křesla.

„Ale způsobem, jakým chceš ty, se tam nikdy nedostaneš. Ne sám, ne v tichosti. Celý svět, všichni lidé musejí vidět kam kráčíš a jak. Cesta ke hvězdám vede skrze slavobrány ve městech, skrz průvody lidí provolávajících ti slávu a doprovází ho nadšení tvých vojáků, kteří tvou velikost šíří na ostřích svých bodáků.

Ano, cesta ke hvězdám vede i skrz bitevní pláně poseté pobitými nepřáteli. Provází ji hrdost z vítězství.“

„A taky bolest a žal nevinných.“ Řekl náhle chlapec, protože si vybavil průvody uprchlíků a zpustošené vesnice, které cestou míjel. Smutné oči dětí, zoufalé oči matek a nenávistí a pomstychtivostí sršící zraky mužů. A najednou se ho zmocnila zlá předtucha.

„Vaše cesta je špatná. Nevede ke hvězdám, ale jen do vlastní záhuby. Možná sám budete mít pocit, že stoupáte nahoru, ale ve skutečnosti už jste dávno klesl a padáte.“ Vyhrkl ze sebe.

Důstojník s sebou trhl, ale s Velikým Vojevůdcem to ani nehnulo.

„Jsi jen hlupák a hlupákem zůstaneš. Odveďte ho a vykonejte rozsudek. Zbavte ho těla, třeba se jeho lehká duše vznese až k té hvězdě po které touží. Ale dost možná, že ji taky hned rozfouká vítr.

Já se chlapče, na rozdíl od tebe nahoru nechám vynést.“ Zasmál se a poslal je ze stanu ven

Důstojník ho vedl táborem a chlapci tekly po tvářích slzy. Takhle to přece nesmí skončit!

„Víš, kdy jsem měl pocit, že se dotýkám hvězd?“ promluvil náhle důstojník. „Byla to chvíle, kdy jsem poprvé v náručí držel své dítě, svého právě narozeného syna. Seděl jsem na posteli vedle své ženy, tál jsem láskou k ní a nemyslel na nic jiného, než na to, jak jsem šťastný. Pokud tohle někdy zažiješ, pak dosáhneš hvězd.“ Odvrátil se, aby chlapec neviděl, jak se mu orosily oči.

„Jak bych to mohl zažít? Vedete mě na popravu. A vůbec, stejně to nemělo smysl, kdo ví, kde je mojí dívce konec?“

Muž se jenom pousmál. Šli dál skrz vojenské ležení přeplněné tvrdými sveřepými muži. Na první pohled nelítostnými a bezcitnými, na druhý stejně zlomenými jako byl důstojník, jenž chlapce vedl.

K chlapcově velkému překvapení prošli celým táborem až na kraj lesa. Tam zastavili. Zde tedy končí pouť, sbohem má dívko, zalkal chlapec.

Ale muž mu sundal pouta a pravil: „Jdi, běž si kam chceš. Za svým přeludem, snem, nebo jak to nazýváš. Utíkej a dávej si příště větší pozor na lidi.“

Chlapec nemohl uvěřit, tomu co slyšel, chtěl tomu muži poděkovat, ale nevypadlo z něj ani slovo.

Důstojník se otočil a vracel do tábora. V té chvíli si chlapec vzpomněl na zlou předtuchu, kterou měl a na to, co slyšel šeptat les, když jím sám procházel.

„Buďte opatrný! Brzo dojde k něčemu zlému. Vojevůdce nestoupá k nebesům, jak si myslí, ale propadá se do bahna. Nenásledujte ho prosím, nebo vás stáhne s sebou. Jděte za slunce a za vaší ženou, která na vás čeká!“

Důstojník se jen ušklíbl, zamával, ale nezastavil se. Už se ani neohlédl.

 

     Chlapec pokračoval v cestě, kterou mu vytkla hvězda zářící na obloze. Putoval rychle, protože ho neopouštěl strach a špatný pocit z blízké budoucnosti. Ale už se neřítil vpřed svéhlavě a neopatrně. Dával pozor co se okolo něj děje. Naučil se naslouchat lesu a jeho tajemné řeči. Věděl, kdy si stromy jen tiše pobrukují a šumí tráva, to mu nic nehrozilo. V takových chvílích se mohl cítit bezpečně. Ale občas noc ožila vzrušeným dechem z blízkosti neznámého nebezpečí. Tehdy chlapec zpozorněl a stával s nanejvýš opatrným.

A jedné noci, třetí den od doby, co opustil tábor, když se pohyboval vysoko v horách, jeho předtucha ožila. Náhle se zastavil, protože věděl, že nedaleko od něj se odehrává cosi strašného.

Větve vysoko v korunách stromů rozhoupal vítr, kmeny zavrzaly a znělo to jako nářek. Pak se okolo chlapce prohnala smrt. Zamrazilo ho, když na těle ucítil její chladivý dotyk. Ale nezastavila se u něj, přišla si pro jiné. Proletěla okolo něj jako splašený orkán a pádila dolů z kopce do údolí pod horami. Tam dopadla jako lavina, rozprskla se do všech stran a jako ohromná vlna se valila údolím dolů na louky a pláně.

Chlapec vyběhl a vyšplhal na vršek mohutné skály a tam ozářen měsícem strnul. Velká část jižního horizontu žhnula a hořela rudou září. Věděl co se tam nachází, ale netušil co se tam děje.

Pak k němu vítr donesl zvuky veliké bitvy. Uslyšel hromobití děl a rachot bezpočtu výstřelů z pušek. Pochopil, že hodina Velkého Vojevůdce nastala, ležení bylo napadeno útočníky a ta záře že patří ohňům a plamenům, které požírají stany, vozy, stromy, trávu, koně i lidi. Když vítr zesílil, jakoby se k němu doneslo i sténaní raněných a umírajících mužů.

Už rozuměl, čím to byl nabit les a okolní kraj. Byla to zloba, jež rostla a sílila, až se stala tak velkou a smrtící, že vybuchla a nyní hubila vše, co jí stálo v cestě. Bylo to rozhořčení a vztek zdejších lidí, kteří si zde žili své životy v míru a pokoji, než přišel Veliký Vojevůdce se svou armádou, aby pokořil svět.

Chlapce se třásl, byla mu zima a bál se. Jeho srdce bylo plné lásky, ale zem hluboko pod jeho nohama žhnula nenávistí. Byl sám, bezradný, bezmocný a zbytečný. Nemohl dělat nic. Jen se dívat a plakat za všechny dnes ztracené životy.

Tolik lidí bude zítra ráno scházet na tomto světě. Pro tolik žen se dneškem zastaví svět, protože jejich milovaní se už nevrátí z tažení. Možná, že se najde někdo, kdo uroní slzu i za Velikého Vojevůdce.

Noc kolem něj se proměnila, už nebyla tichá a klidná a už vůbec prázdná jako před chvílí. Naplnila se jekotem a kvílením.

Chlapec překvapeně vzhlédl. Z toho, co spatřil ho ovládlo zděšení. Kolem něj všude ve vzduchu a nad vrcholy hor se odehrával děsivý rej. Jako malé obláčky kouře, všude okolo něj poletovaly duše mrtvých. Beztvará oblaka a mlhoviny, jen občas vytvořivší obličeje zabitých. Jejich ryk a jek kradl rozum a doháněl k šílenství. Možná že průzračný vzduch hor dával vzniknout tomu, že síla, která opouštěla lidská těla nabývala podob svých bývalých majitelů a ještě, než se definitivně rozplynula v atmosféře, anebo, než dospěla do jiných vrstev světa ze sebe strašným způsobem vydala všechnu bolest, jenž zahubila jejich tělesné schránky a je vypudila a odvrhla pryč, vstříc vesmíru.

Možná, že se ten bolestivý kvil poznenáhlu měnil v uvolňující sten, protože na zemi nechávali s tělem i všechnu tu tíhu, co je tak drtila a bránila jim odpoutat se a vylétnout.

Nedaleko chlapcova obličeje proletěla jedna z duší. Poznal v ní obtloustlou grimasu Velikého Vojevůdce. Ve své smrti byla ještě hrůznější a hrůzostrašnější, než zaživa.

Hrůza a odpor chlapcem třásla, ale mohl to být jen obyčejný strach, co donutil jeho nohy rozeběhnout se dolů ze svahu a utíkat dál a dál, dokud si byl jistý, že ho žádná z duší nepronásleduje a že ani žádná není na dohled, nebo na doslech. Obklopila ho opět pouze tichá černočerná noc.

 

     Jeho hvězda ho vedla dál na západ. Přešel hory a místo nich se všude jako mnohokrát předtím táhla jen úrodná nížina, posetá loukami a lužními lesy. Potkával lidi a vesměs to byli samí dobří lidé, ani chudí, ani bohatí, ale málokdy tací, kteří by odmítli pomoci, dát mu něco k jídlu a napít. Někdy se dočkal i noclehu.

Jednu onemocněl a nějaký čas strávil u starých manželů, kteří žili osamoceně ve svém domě. Sami už na všechno nestačili a tak dům pozvolna chátral. Proto nebylo neočekávané, když mu stařec nabídl, ať u nich zůstane na čas žít a stará se o domácnost.

Chlapec měl ty lidi rád, zamyslel se a před očima mu vytanul obraz sebe samého majícího domov, zázemí a novou rodinu. Vzpomněl si, co mu tehdy šeptala řeka a znělo to opět vábně, krásně, neskutečně lákavě. Ale ta bolest v srdci! Ta by ho nenechala spát a být klidným.

„Nemohu.“ Řekl jim. „Cíl mojí cesty leží daleko přede mnou a já musím pokračovat až do konce, ať už bude jakýkoliv.“

Pak jim vše vyprávěl, o svém putování, o své bolesti a ztrátě. Staříčkové se na něj dívali smutně a zklamaně.

„Nikdy jsme neměli děti, ačkoliv jsme si to vždy moc přáli. Zapomeň na hvězdu co drží v moci tvé srdce a sám se staň naší hvězdou. Hledáš ztraceného člověka a sám jsi se přitom ztratil.

Jaká bláhovost, věřit tomu, že se můžeš dostat tam, kam živí nemají přístup. Zůstaň raději tady a vykonej dobré věci pro dobré lidi a uvidíš, že jednoho dne se ti do srdce vrátí radost a znovu pocítíš štěstí. Máš totiž velké srdce a nevěřím, že bije jen pro jednoho jediného člověka.“

A protože to byla pravda a do chlapcova srdce by se skutečně vešel celý širý svět a protože, chlapec cítil smutek a samotu těchto dvou starých duší a proto, že byl unavený a zoufalý a nechtěl nikoho zklamat, zůstal a žil s nimi.

Stal se jejich synem a na krátký čas opravdu, jakoby se zbavil touhy a bolesti, která ho dohnala až sem.

„Možná, že už dál ani jít nemám a tohle je cíl mé cesty.“ Říkal si v duchu a strašně moc si tomu přál věřit. Jenže když se podíval v noci na oblohu, tak jeho hvězda zářila a blikala daleko a vysoko nad západním horizontem a on jakoby slyšel jak ho volá a láká k sobě. Prosila ho, toužila po něm a on si rukama zakrýval uši, aby nic neslyšel a pevně tiskl víčka k sobě, aby nic neviděl, ale nebylo mu to nic platné a pokaždé se v něm něco rvalo a trhalo ho na kusy a on pak v posteli plakal bolestí a steskem dokud neusnul vyčerpáním.

Snažil se s tím bojovat a východisko hledal v práci. Činil se a opravil na domě co mohl, ale útěchu mu to přineslo vždy jen na chvíli. A oba staří manželé to viděli a mrzelo je to.

Chlapec už mnohokrát přemýšlel o tom, že se staříkům omluví, že nedokáže být tím za koho ho chtějí mít a odejde. Jenže věděl, že by jim to zlomilo srdce. Zvykli si na něj a dávali mu tolik lásky, kolik ještě byli schopni.

Chlapec si uvědomil, že se opět a tentokrát dobrovolně nechal uvěznit. Stal se zajatcem své dobroty lítosti a ta pouta, co ho držela byla mocnější, než ta, která mu nechal nasadit Vojevůdce.

Tak přišel podzim a zima. Vítr přinesl sníh a mráz, tma ovládla den a slunce, jako by se ztratilo. Ani hvězdy nebývaly moc často vidět. Dům zafoukala vánice a s ním i všechnu volnost. Ale chlapci se tím pádem ulevilo, protože věděl, že by stejně nikam nemohl, i kdyby ho jeho touha přemohla.

Zima se vlády nevzdávala lehce, ale nakonec se stejně musela klidit z cesty. A když jaro pokročilo, země se zazelenala a zdálo se, že všechno bude zase jako dřív, stalo se, že se stařenka těžce roznemohla a onemocněla. A pak jednoho večera zavřela oči a ráno je už neotevřela. Odešla tiše. Její duše vzlétla jako pták z kelce, která už pro něj byla příliš těsná a přes jejíž mřížované stěny se musel tak dlouho dívat ven. Tehdy nezemřela jen ona, ale celý dům zmlkl a už se více neprobral.

„Jak budeme žít v takovém tichu?“ napadlo chlapce.

Dny, jenž přišli poté byly jako bez konce. Pro starce už slunce nesvítilo a sotva si všiml, že je jaro v plném proudu, stromy v zahradě kvetou bíle a modře a že se z dalekých krajů stěhovaví ptáci a každé ráno probouzejí svět svým zpěvem. Stařík skoro přestal mluvit a na chlapce dosedla veliká tíseň. Pochopil, že jeho účast zde pominula. Mohl by být volný a pokračovat ve své cestě, kdyby měl to svědomí nechat stařečka jeho samotě. A hvězda tak lákala!

Ale jednoho krásného jarního dne starý muž přišel a promluvil k němu. Hovořil rozvážně, pomalu a bylo na něm vidět, že si řeč dlouho připravoval a že pro něj není lehké ji přednést.

Mluvil o samotě a svém stáří. O tom, že pro něj už skončily dny, kdy se ráno probouzel s nadějí na krásný den, ale že on, chlapec má ještě vše před sebou a pokud na zemi není nikdo kdo by jej mohl učinit šťastným, tak ať následuje svou naději třeba až ke hvězdám.

Chlapec pochopil a ucítil, že mu spadl balvan ze srdce. Byl zase volný. Jeho okovy pukly a odpadly. Sice ke starému muži cítil lítost a měl ho i rád, ale pochopil, že se jejich společná cesta životem rozchází. Nevyháněl ho, naopak stařec mu nabízel ať zůstane, jak dlouho bude chtít, chce-li. Ale věděl, že tohle chlapec nechce, proto mu dával svobodu volby. A chlapec se rozhodl.

Tak se rozloučili a den na to už chlapce jeho nohy nesly dál na západ, někam do míst v modré dálavě, kde tušil, že se k zemi sklání jeho hvězda. Teď už necestoval nalehko a bez prostředků, ale řádně obut, ošacen a zabezpečen. Stařec mu do ruky vtiskl vak s penězi a chlapec to bohatství chtě, nechtě přijmout. Byly to celoživotní úspory obou starých manželů, kteří je chovali v bláhové naději, že je jednoho dne budou moci darovat svým potomkům.

Navíc od muže dostal spoustu cenných rad. Mimo jiné mu řekl: „Jestli půjdeš stále na západ, daleko se už nedostaneš. Země tam končí a za ní je jenom nekonečné moře. Široširý oceán, o kterém nikdo neví, má-li vůbec druhý břeh.

Většina lidí si myslí, že jím končí svět a kdesi v dáli, že se jeho vody řítí přes okraje světa.

Já nevím, protože jsem nikdy neviděl ani samotné moře, ale věřím, že se jednou najde někdo, kdo zjistí, jaká je pravda.“

Pak se k chlapci obrátil a zadíval se na něj svýma moudrýma očima, které jakoby pamatovaly samo jaro světa.

„Ale vytrvej a jdi za svou nadějí. To je to jediné, co nám zbývá. Ani já jsem nikdy nepřestal doufat, že budu mít jednoho dne syna. A visíš? Můj sen se mi splnil. Ty jsi můj syn a má naděje. Naděje, že jsem přeci jen nežil nadarmo.

Jdi, doufej a neztrácej víru. Sbohem chlapče!“

Poté se odvrátil a až do své smrti už nepromluvil s žádným člověkem. Jeho jediným společníkem se mu staly jeho vzpomínky, ve kterých ožívali lidé, dávno odešlí a znovu se odehrávaly události dávno pominuté..

 

     Jak stařec řekl, tak se i stalo. Netrvalo dlouho a chlapce skutečně dorazil k pobřeží nekonečných vod. Stál na útesu, pod nohama mu duněl příboj a vlny s rámusem se tříštící o skaliska, a on s úžasem hleděl před sebe na tu nedozírnou plochu. Nikdy nic takového nespatřil a ovládla ho úcta a pokora před tím nespoutaným živlem a jeho obrovitostí a majestátností. Ale také srdcem bušící strach, že se mu nikdy nepodaří zdolat tak hrozitánskou překážku.

Sedl si do trávy a díval se před sebe na moře nevěda, co bude dělat dál. Na zem pomalu padal soumrak. Slunce narazilo kdesi v dálce do mořské plochy a začalo se do ní nořit. Vypadalo to, jako by se v té slané vodě rozpouštělo, protože se jeho záře rozlila do všech stran a pohltila i celou oblohu.

Pak přišla noc a na nebi se jedna po druhé začaly rozsvěcovat hvězdy. I ta jeho. Zářila a jemu se zdálo, že se nachází mnohem níž nad horizontem, než kdykoliv předtím. To mu dodalo odvahy. Ušel už přeci kus světa, musí být blíž svému cíly.

Sešel dolů na pobřeží, kde se nacházely rybářské osady. Ptal se lidí, jestli neznají někoho, kdo by  s ním vyplul na moře a plul s ním k druhému konci oceánu. Všichni ho však měli jen za blázna. Nabízel, že bohatě zaplatí, ale oni se mu vysmáli: „Šílenost! Mohl by si zaplatit kolik chceš, ale žádné peníze světa mi nestojí za to, abych kvůli nim obětoval život.

Na daleké moře nevyplouvají ani velké lodě, natož naše rybářské bárky.“

Tak chodil od jednoho domu k druhému a nikdo, třebaže takřka každý muž vlastnil loď a každý byl chudý se neodvážil pro ten riskantní podnik. Na to musel být člověk buď dostatečně šílený, zoufalý, nebo chamtivý. Někteří chudí lidé si zoufali a jiní zešíleli a i ty chlapec potkal, ale žádné šílenství nebylo toho druhu, které by bylo ochotno nasazovat život.

Až u jedněch dveří ho přijali. Otevřela mu žena a velice ji zajímal jeho návrh. A když chlapec doložil, že skutečně čím zaplatit za prokázanou službu, pozvala ho dál. Dala mu najíst a ke spánku ho uložila do postele ve světnici. Se svým manželem pak vedla v noci přísný rozhovor.

„Uděláš to, jak jsem ti řekla! Vyjedeš s ním na moře a až budete daleko od všech svědků a až si budeš jist, že nastal ten pravý okamžik, tak ho svrhneš přes palubu a necháš ho tam. Kdo bude co moci říci? Nikdo! Prostě jenom další z řady nehod, které se na moři běžně stávají.“

„Jenže všichni vědí, že měl u sebe moc peněz. Bude jim nápadné, že jsme tak rychle zbohatli.“ Bránil se slabý muž.

„A navíc, nechce se mi loupit, ani vraždit. Až dosud jsme si nežili nejhůř, proč bych měl dělat takové věci?“

Ale takové řeči jen ženu popudily a dopálily: „Ty si možná nežiješ špatně, protože jsi hlupák a těm stačí málo, ale já netoužím hnít až do konce svých dnů v nějaké rybami zapáchající chatrči. Proč já si brala někoho takového, jako jsi ty? Vyjedeš na lov, přivezeš pár ryb, prodáš je a myslíš si, že mi ta almužna k životu stačí?“

Ne, já si chci taky něco užít, vyrazit do města a ne jenom trčet v téhle díře a civět na moře, kdy se vrátíš.“

Muži se nechtělo okrást a zahubit nikoho, zvlášť tak mladého chlapce ne. Ale své ženy se bál mnohem víc, než výčitek svědomí. A co když má ona pravdu? Třeba je ten hoch vážně jenom pomatenec. Vždyť se chce přeplavit přes velký oceán. Zahynul by tak jako tak a mají mít z jeho peněz užitek jen ryby na mořském dně? To ať si je raději užijí oni dva. A tak nakonec, i když nerad s plánem své ženy souhlasil.

Jak lehce může člověk vejít do smrtící pasti. Stačí jen bláhově přivřít oči, přestat vnímat a oddat se zcela svým snům. A chlapec byl bláhový. Byl tím nejbláhovějším chlapcem, kterého šlo potkat. Opět ho ovládla jeho blažená touha spatřit a být zase na blízku bytosti, jež mu byla na světě nejdražší. Nohama stál pevně, ale myslí létal vysoko nad zemí. Ale byl to vítr, silný vichr, který zavál, vynesl ho vzhůru a nechal ho vznášet se nad propastí.

Moře přijalo jejich loď a pojalo ji za vlastní součást. Lehce jí pohupovalo na svých vlnách a nekladlo žádný odpor. Vítr vzdouval plachtu a loď letěla vpřed jako střela, vstříc neznámu na západě.

Chlapec, přesto, že se po moři nikdy neplavil, měl pocit, že jsou dlouholetými přáteli. Necítil sebemenší strach, nehrozil se vln, nekonečných dálav kolem dokola rozprostírajícího se oceánu, ani jeho nedozírných temných hlubin.

Uvědomil si zvláštní věc; obklopen zelenomodrým vodním nekonečnem cítil se poprvé od doby co ztratil dívku šťastný a volný. A blíž, mnohem blíž jí. Té jediné osobě pro kterou mu bilo srdce. V noci, když se vítr utišil se uklidnila i vodní plocha, jediná vlnka nezčeřila hladinu, nebe se zdálo být na dosah. Měsíc i hvězdy sestoupily a prohlížely se na vodní hladině, jako v zrcadle.

Tehdy viděl, že i jeho hvězda je tak blízko, že by možná stačilo jen mít dost dlouhý žebřík a člověk by k ní mohl vyšplhat a dotknout se jí. Naděje, kterou v něm cesta po moři rozdmýchala se rozhořela jasným plamenem.

Chlapec cestou také získal nového přítele. Nestal se jím rybář. Ten zůstával podezřele zamlklý, ale chlapec se tím netrápil. Společnost mu dělal hravý delfín, který se k nim připojil během plavby. Od té doby se od nich nehnul. Provázel je celý den, na noc mizel, ale ráno už zase vesele křepčil a skákal nedaleko lodě. Občas připlaval blíž k trupu a nechal se od chlapce naklonivšího se přes okraj pohladit.

„Copak tady děláš tak sám?“ ptával se ho chlapec: „ Přišel jsi mi dělat společnost a rozesmát mě? Tak to ti děkuji pěkně.“ Říkával a smál se. Bylo mu tak lehce a bezstarostně, když neslyšel víc, než šumění moře a slunce mu hřálo tvář.

Muži, jenž loď řídil však do zpěvu nebylo. Už dávno měl vykonat svůj strašný čin, ale neodhodlal se k tomu. Nacházeli se už daleko na moři, stovky mil od nejbližšího člověka a plavili se skoro měsíc a on nebyl s to vykonat to, proč vlastně na moře vyjel.

Jakmile na to jen pomyslel, roztřásly se mu ruce i nohy, záda mu polil lepkavý pot a posedl ho nepřekonatelný strach. Snad to způsobila nekonečná samota oceánu a představa, že by se s ní musel dělit o svůj zločin, snad obava z výčitek svědomí, kdy by s hrůzou musel sledovat každou pnoucí se vlnu, nevynoří-li se z ní tvář utonulého chlapce. Možná, že se v něm však jenom ozvalo to dobré, co v něm bylo a zadrželo jeho ruku.

Stejně tak je i možné, že se jeho zbabělé duše zmocnilo vzrušení z objevování neznáma. Vždyť nechal loď směřovat stále na západ a cesta trvala tak dlouho. Každé moře musí jednou skončit. Pokud by se chlapce zbavil, už by nebylo nic, co by ho táhlo dál. A i on sám, ač si to zřejmě neuvědomil pocítil volnost a svobodu, jakou zatím nepoznal. Daleko od starostí všedního světa, daleko od své ženy.

Ale přesto se v něm ozývalo něco jako vábení bohatství, touha po kořisti a snad i temný kruh závisti vůči chlapci, protože on dokázal překonat svůj strach a jít za nadějí, čímž se rybář cítil pokořen, něco, co ho nutilo čas od času, když chlapec spal vzít do ruky nůž, prsty zkoušet jeho ostří a představovat si jak snadné by bylo vrazit jej chlapci do hrdla a svrhnout ho přes palubu. Splnit, tak úkol, který mu na bedra posadil jeho žena a zbavit se tak už konečně toho břemene. Ale věděl, že to neudělá.

Nejednou se o to pokoušel. Přiblížit se k nic netušícímu, spícímu chlapci, v ruce svírat nůž a přiložit mu ho k hrdlu. A pak čekat, jestli se dostaví odvaha dokonat čin. Pokaždé měl pocit, že cítí hněv samotného moře. Jakoby se mu vlny hrozily a bouřily se při každé jeho špatné myšlence. Nejednou s ním z ničeho nic nějaká smýkla o palubu. Zůstával pak ležet ohromen hrůzou. Je to všechno jen náhoda, nebo vůle sil, kterým nerozumí? Každý další den byl delší a beznadějnější, nemá se kam vrátit. Druhého břehu nikdy živi nedosáhnou a doma ho nic nečeká, s penězi, nebo bez. Mysl se mu postupně obestírala mlhovinou. Přicházelo to teď tak nepřiměřeně rychle,  jak pomalu to v rybářově hlavě celá ta léta rostlo. Toužil zapomenout, jaký je jeho úkol, kam pluje a kde má domov. Vnímal jen současnost, chlapce, sebe a moře.

Ke konci druhého měsíce jejich plavby se přihnala bouře. Nepřišla znenadání. Celý den se k ní schylovalo, zkušený rybář to cítil, pod rukou mu naskočila husí kůže a zamrazilo ho v zátylku.

„Tohle nebude obyčejná bouře.“ Zašeptal sám sobě. Jenže nebylo kam utéct, kam se schovat, mohl jen vést svou loď dál.

A měl pravdu. K večeru se zvedl vítr a na západě přímo před nimi se vyloupla ohromná šedočerná mračna. V dálce zahřmělo.

„To je náš konec!“ Vykřikl, když to spatřil a pocítil prázdnou beznaděj.

Chlapec zvedl hlavu a zahleděl se do zuřící bouře. Nezadržitelně se blížila.

„Pohltí nás, jako noc hltá den. Přežene se přes nás tolik vody, že neodoláme. Utopíme se jako koťata. Takovou bouři jsem ještě neviděl!“ křičel rybář, ale nezdálo se, že by se bál.

„Drž se pevně!“ zvolal ještě, než se jeho hlas ztratil v ohlušujícím hukotu ženoucích se vln, třeskotu hromů a úderech těžkých dešťových kapek o palubu lodi.

„Tak už nikdy nepovedu svůj zločin.“ Přemýšlel, „druhému jsem měl vzít život a sám o něj přijdu. To je odplata. Spravedlivá odplata!“ Poslední slova vykřikl, ale nikdo je neslyšel. Ani k jeho uším nedolétly. Vichr je vzal a odnesl pryč. Snad až k chýši, kde na rybáře a své bohatství marně čekala zlá žena. Foukl jí je přímo do uší a ona slyšela ten výsměch: „Spravedlivá odplata za tvou zkaženou duši. Ať je bahnivé pobřeží navždy tvým domovem“

Rybář se začal smát a vše mu bylo jedno: „Shnij si ve své chatrči.“ Mluvil ke své ženě. „ Já už se nevrátím. Poležím na mořském dně. Pojď moře, vezmi si mne. Patřím tvým vlnám a hlubinám. Tak jako moji předkové. Z moře jsem vzešel a taky se do něj vrátím.“

 

     A bouře přišla. Trvala jen krátce, ale o to mohutnější a strašnější byla. Loďka se držela dlouho, ale odolat nemohla. Vysoká vlna ji zvedla vysoko nad ostatní a pak s ní nemilosrdně udeřila o hladinu. Dřevo zapraštělo a rozlámalo se. Plachta ulétla kamsi pryč. Přes palubu se přehnala řada vln a když chlapec zoufale se držící všeho pevného vzhlédl, uviděl, že je na lodi sám. Nebohého rybáře si už moře vzalo s sebou.

Loď vzdala další boj a poddala se svému osudu. Přídí prolétla silnou stěnou vody a roztříštila se. Chlapec zavřel oči. Vlny ho odnesly pryč od místa zkázy. Pak ho pustily a chlapcovo tělo napolo v bezvědomí klesalo dolů vstříc temnotám hlubin. Moře, tady hluboko dole se zdálo být klidné. Bouře zuřící na hladině byla jen vzdáleným snem, co se chlapci zdál kdysi jedné neklidné noci v dětství. Neslyšnými pohyby okolo něj proplouvaly prapodivní tvorové a němou řečí si předávaly zprávu o tom, co se děje. Rozložitá, prazvláštní medúza podobna duchovi upoutala pohled tonoucího chlapce natolik, že si ani nevšiml, jak k němu ze tmy pod ním jako šíp míří jakýsi tvor.

Ucítil pouze náraz do žeber. A další a další, jak ho kdosi postrkoval výš a výš zpátky ke světlu. Chlapec naposledy vyburcoval vědomí z dřímoty, do níž padalo a rukama pevně objal mořské stvoření, rybu, nerybu. Delfín se s ním vznesl a mohutným úderem prorazil vodní hladinu.

Oba dva se nadechli. Chlapci bolest málem roztrhla plíce, ale v jediném okamžiku, který mu zbýval, než se propadl do černoty bezvědomí pochopil, že žije.

 

     Dívka seděla u postele,  na níž bylo přikryto bezvládné chlapcovo tělo. Spal a hluboce oddychoval, jako by zrovna ulehl vyčerpán celodenní prací. Přitom takto ležel už víc jak den. Vlastně od té doby, co ho přinesli z pláže, kde ho dívka našla.

Jaký podivný den to včera pro ni byl! Nejdříve ji ráno probudil zlý sen a když se pak po snídani šla projít po pláži, aby ze sebe dostala ten nepříjemný pocit ze špatného spánku, tak nalezla jeho.

„Jaká podivná věc!“ řekla si pro sebe: „Člověk a leží na pláži. Zdá se, že je úplně bezvládný, ještě aby tak byl mrtev!“

Tak hrozná věc, aby se někdo utopil v moři se už nestala hodně dlouho. Lidem na ostrově se vůbec málokdy dělo něco zlého. Žili si zde na Ostrově pod Horou spokojeně a mírumilovně už celé věky. Nikdo zvenčí je nerušil, vlastně ani nevěděli, jestli někde okolo nich vůbec nějaké další ostrovy leží a ani po tom nepátrali. Ani oni sami nikoho nerušili. Starali se jen o sebe a o své vlastní záležitosti. Na moře se nepouštěli, jen při pobřeží lovili ryby a ústřice.

Na ostrově leželo jen jedno větší město a několik vesnic. Hlavou ostrova byl starosta, volený z nejváženějších měšťanů. Obyvatelé nevěděli co to je válka, lež, násilí, bída nebo hlad. Ale také, ač je to zvláštní neměli ani potuchy, jak vypadá skutečná a opravdová láska.

Lidé se nemilovali, jen pokud k sobě dva cítili náklonnost a sympatie, vzali se. Málokdy byl někdo schopný pro druhého něco obětovat, nebo se něčeho vzdát. Lícem celé věci ovšem bylo pak to, že lidé neuměli být žárliví.

A tak jedna ostrovní dívka nalezla v písku na pláži, kam ho vyvrhly vlny, chlapce. Nebo spíš možná, kam ho donesl delfín, protože on to byl, kdo chlapci zachránil život a dovezl ho ke břehům ostrova.

Byla to dcera lékaře a tak věděla, co dělat. Nahnula se, aby zjistila, zda nalezený dýchá. Položila mu ruku na mokrou hruď. Ucítila jen nepatrný pohyb, ale na tváři ji hřál teplý chlapcův dech a tak se rozradostnila. Žije.

Zadívala se mu do tváře a všimla si, že je krásná. Měla jiné rysy, než ty které byly vepsány v obličejích chlapců z ostrova a jí se nesmírně líbila. Lehounce ho pohladila po čele a jaké bylo její překvapení, když se mladík pohnul a otevřel oči. Trhla sebou, jak se polekala.

Chlapec tiše zasténal. Nijak se nehýbal, jen hleděl na dívku. Dlouho neřekl ani slovo, pak se pokusil něco jí říci, ale z úst mu nevyšel žádný zvuk. Sotva znatelně se pousmál a hlava mu padla na bok, když ho znovu obestřely mrákoty.

Teď ležel ošetřený, umytý a čistě oblečený v lékařově domě, kam ho přinesli. Dívka, jediné dítě starého lékaře a jeho ženy v něm našla zalíbení a starostlivě o něj pečovala. Nejenže ji na něm přitahoval jeho vzhled, ale i tajemstvím jež chlapce obestíralo. A zdaleka nebyla sama, kdo toužil znát chlapcovu minulost. Brzy se totiž přišlo na to, že nepochází z ostrova, čímž bylo zaděláno na velkou senzaci. K lékařovu domu chodili lidé, aby se mohli podívat na tajemného cizozemce a starý muž je musel odhánět s tím, že pacient není ve stavu, kdy by mohl být rušen jinými lidmi. Sám se svou ženou si však chlapce neustále prohlíželi a dumali, co je zač a odkud přišel.

Druhého dne chlapec procitl. Otevřel oči a opět spatřil onu dívku. „Tak to nebyl sen.“ Řekl a usmál se. Dívka štěstím bez sebe vyběhla oznámit tu novinu rodičům.

Chlapec se rychle zotavoval. Matně si vzpomínal na události posledních dnů a tak jak to uměl je převyprávěl svým ošetřovatelům. Při zmínce o rybářovi ho bodlo u srdce a pocítil lítost. Vždyť ten člověk se na moře vypravil kvůli němu.

„Anebo kvůli tvým penězům.“ Opravil ho lékař.

„Řekni mi prosím, jak dlouho jste se plavili z vaší země, než jste dosáhli našeho ostrova?“ zeptala se ho dívka.

Když chlapec popsal délku jeho plavby kroutila nevěřícně hlavou a znovu mu položila otázku: „A proč si tedy tak dlouhou cestu vůbec podnikl?

„Někoho hledám.“ Řekl chlapec a sklopil oči.

„Někoho určitého? Musel ti jistě něco špatného provést, nebo něco cenného ukrást, že ses kvůli němu trmácel přes půl světa.“ Zbystřil starý lékař. Nedokázal si představit pohnutky, jež by člověka dovedly na takovou pouť, ale snažil se ho pochopit.

„Hledal jsem ztracenou lásku.“ Zněla odpověď. Na okolo sedící neudělal žádný dojem, jen je zmátla ještě více.

„Lásku. Hmm, to slovo jsem už kdysi slyšel, ale moc mu nerozumím. Je to prý nějaký stav mysli, pominutí, šílenství.“ Řekl lékař a neznělo to mile, spíš podezřívavě.

Když večer město ztichlo a měsíc se usadil nad střechami a komíny domů stál chlapec na verandě domu, vychutnával si čerstvý vzduch a přemýšlel, kde se to vlastně ocitl. Tak tedy na druhé straně oceánu není kraj světa, přes který by se řítily vody moře, ale země a ostrovy, jako jsou ty u nás a kde také žijí lidé.

Všude žijí lidé a ti se dělí po jednom jediném človíčkovi. A ten každý jediný člověk má také své tužby a přání, své starosti a sny. A možná, že takřka každý z lidí se upíná a vzhlíží k té své jediné hvězdě, kterou miluje a ona jeho.

„Nebyla a není celá má cesta zbytečná?“ napadlo ho poprvé za celou dobu. „Ne, určitě nemohla být, vždyť nejsem na jejím konci a kdo ví, kde končí? Co když samotná cesta je smyslem toho všeho? Ne cíl, ke kterému míří?“

Postřehl za sebou tichý pohyb a otočil se. Ve dveřích za ním bázlivě stála dívka.

„Pojď dál.“ Vyzval ji a ona přistoupila k němu, opřela se o zábradlí verandy a spolu se dívali, jak město usíná a světla jedno po druhém zhasínají.

„Povídej mi prosím o tvé zemi.“ Požádala dívka a chlapce se usmál. Rozhovořil se, jak nejlépe uměl. Popisoval vysoké hory, kde vládne mrazivý vichr, o zelených nížinách, rozkvetlých loukách plných omamné vůně, o lesích, které takřka neznají konce, řekách a potocích a v mysli takřka slyšel jejich zurčení.

Pak mluvil o lidech a jejich krásných velikých městech, o stavbách, jež vytvořili, o lidských činech a skutcích. Nemluvil však o povaze tamních lidí, protože ji považoval všude za stejnou.

Dívka stála ztichlá a nehybná, zalitá měsíční září se podobala mramorové soše a chlapec si říkal, jak je krásná. Bylo to povznášející být vedle ní, ale ke svému zklamání si uvědomil, že nic víc necítí. Byla krásná a dobrá mohla by pro něj být tou nejlepší, ale v porovnání s dívkou, kterou hledá její krása bledla. Bylo mu z toho smutno. Už proto, že si všimnul, jakou náklonnost k němu dívka chová.

„Mluvil jsi o lásce. Řekni mi o ní. Co to je láska a jak se projevuje? Řekla náhle dívka.

„Ty nevíš, co to je láska?“ podivil se chlapec a lehce se usmál: „pravda, jsi ještě mladá, ale copak jsi nikdy neviděla zamilované?“ užasl.

„Koho? Máš na mysli šílené lidi? Ne, neviděla. Na Ostrově není nemocí, lidé umírají jen věkem a jen občas za dlouhý čas se stane, že se někdo pomátne.“ Řekla dívka a bylo vidět, jak je dotčená.

„Nikdo na Ostrově přesně neví, co to láska je. Někdy o ní čteme ve starých knihách, ale to je vše.

Bojíme se toho, protože lidé co nám na ní zanechali památku tvrdili, že nesnesitelně bolí. A pokud člověka postihne, může na ní i zemřít. Je to prý vážná nemoc.“ Vyhrkla. „A ty jsi o ní mluvil a tvrdil jsi, že jsi ji i prožil.“

Chlapec byl překvapen a zaskočen. Byla to jiná země, než ta, odkud přišel a jejich zvyky byly rozdílné, ale tohle nečekal.

„To přece není možné!“ kroutil hlavou. „Myslel jsem, že každý člověk je schopen lásky.

Ale lhali ti, láska není nemoc. Obrátí tvou duši i mysl naruby, donutí tě vzdát se všeho, co máš a můžeš si i zdát, že jsi nemocný. Ale vše co děláš v tom stavu a vše na co myslíš, se týká jen té jediné osoby, kterou miluješ. Někdo tomu říká pomatení, ale jiní zase požehnání a radost.“

Chlapcem prolétl třes a srdce se mu sevřelo. V duchu volal dívku, toužil ji zase spatřit, držet ji za ruku. Nedíval se na děvče vedle sebe, když mluvil, ale věděl, že ona ho pozoruje.

„Láska je, když se dva stanou jedním, ale nepřemýšlí o tom a neuvědomují si to. A máš pravdu, láska přináší i bolest.

Víš kdy člověk opravdu miluje? Když cítí a prožívá bolest toho druhého jako svou vlastní.“

Pak už se o tom nebavili, ale nezapomněli na ten rozhovor a vytvořilo se mezi nimi určité pouto. Chlapec byl rád, že našel novou spřízněnou duši, ale zároveň se děsil, viděl, že se děje něco neobvyklého. Přestože, jak zjistil lidé na Ostrově skutečně neznají cit lásky, začínal tušit, že se to brzy změní. Dívka k němu hořela den ode dne jasnějším plamenem a on to nemohl přehlédnout. Trápilo ho, že jí bude muset jednoho dne říci pravdu, že ji nikdy nemůže dát své srdce.

 

               Ten ostrov měl jednu zvláštnost, která ho činila zajímavým. Uprostřed něho vyrůstala obrovitá hora a vše okolo leželo v jejím stínu. Samozřejmě, že to nemohla být ledasjaká obyčejná hora. Říkalo se jí kvůli kouzelné síle, která se v ní ukrývala Hora naděje, protože podle starých pověstí se tomu, kdo měl tolik sil a odvahy, aby vyšplhal až na její úplný vrchol se prý splnilo to přání, po kterém nejvíc toužil a prahnul.

Nikdo nedokáže říct, proč místo s tak užitečnou čarovnou mocí muselo ležet zrovna v té části světa, kde ho potřebovali nejméně, ale bylo tomu tak. Možná snad právě proto, že jen zřídkakdy se nějaký obyvatel Ostrova odhodlal pro tu nanejvýš riskantní a nebezpečnou pouť a ztekl horu. Raději se na ni jen dívali, báli se její výšky, do které se pne a hloubky stínu, jež vrhá a říkali si: „Mohl bych to zkusit, ano. Ale proč bych to měl dělat? Vždyť už mám vše, co chci.“

A také nebylo málo těch, kdo se vylézt na horu pokusili, ale už se nikdy nevrátili. Ve skutečnosti jich bylo víc, než přeživších. Hora dokázala být štědrá a milostivá, ale též krutá a nemilosrdná. Záleželo jen na ní.

Její skalnaté svahy porostlé mechy se vypínaly vysoko nad ostrov a přečasto byly zakryté mračny, které k sobě hora poutala. Proto na samotné hoře bávalo málokdy slunečné počasí, spíš deštivo a bouřno.

Na pověstech o moci hory možná nebylo vše úplně tak pravda, ale hora byla přesto kouzelná a to výhledem,  který se z ní otvíral. Pokud někdo vystoupal až nahoru, přežil a vrátil se, tak mohl být šťastný už jen kvůli tomuto. Ale také si s sebou navždy odnesl vzpomínku jak vypadá svět za tak ohromné výšky.

Za jasného počasí mohli pozorovatelé spatřit, jak se daleko na jihu i východě zvedají hory dalších ostrovů a pevnin. Každý si pak musel uvědomit, jak bláhové je domnívat se, že by bylo možné uchránit ostrov před vnějším světem navždy a naopak zatoužil sám být tím, kdo objeví tajemství okolních dálav. Ale naštěstí pro ostrovany bylo jen málo těch, kdo se horu pokusili někdy zdolat a ještě méně těch, kdo tento pokus přežili.

A tak Hora naděje po věky stála klidně, jako na stráži a shlížela na město lidí, kteří naději nepotřebovali, nebo o ní aspoň nikdy nemluvili.

Chlapec přes svou odlišnost od ostrovanů se brzy naučil v jejich zemi žít. Přijali ho přátelsky. Nejvíce si ho oblíbily děti, pro které byl zajímavým. Nechávali si od něj vyprávět příběhy o dalekých krajích a o tom, jaké to je plavit se přes moře. Uchváceně ho poslouchaly a domů se vždy vracely plné snů a dobrodružných plánů do budoucna.

A proto, jaké vzrušení a nadšení chlapec vzbuzoval u mládeže, ho neměli rádi staří. Zvlášť ti vážení a důležití, jako byl starosta a mnozí měšťané. Oprávněně se báli chlapcovu vlivu.

„Lidem už nebude stačit pohodlí jejich domova.“ Říkávali na svých zasedáních.

„Tuhle přišel můj kluk domů a povídá, že až vyroste postaví loď a dopluje s ní na východ.“

„Jestli to takhle půjde dál, kdo může vědět, jak to nakonec dopadne? Podívejte kolik vzruchu nadělal jeden cizozemec. Co by se asi stalo, kdyby se o nás dozvěděli další? Nechci ani domýšlet, ale náš klid a mír by byl pryč.

Už dnes je to na pováženou, lidé chtějí cestovat, objevovat nepoznané a považte: chtějí prý i milovat!“

„Představte si, zanedlouho dospěje v muže a kdo ví? Třeba nám bude chtít mluvit do našich věcí. Co potom? Lidé jsou hloupí, budou mu naslouchat. Ostatně, dělají to už teď.“

„A co tady vlastně pohledává?“ optal se jeden z radních.

„Hledá svou lásku, kterou kdysi ztratil.“

„Tady ji jen ztěží najde.“ Kroutil hlavou jiný.

„To sice ano, ale pokud považte, pokud trpí láskou, mohl by nakazit další z našich lidí. Lékárníkova dcera je do něj, jak jsem slyšel, celá žhavá. A je tu i spousta jiných děvčat, které se za ním rády otočí.“

„Nejlepší by bylo nějak se ho zbavit. Ale jak? Lodě nemáme, abychom ho poslali dál. A i kdybychom se rozhodli riskovat to nebezpečí a vynalézt tajemství stavby lodí, nemůžeme ho na cestu vyslat samotného. To by se rovnalo vraždě a s tím by mnoho lidí nesouhlasilo. A pokud mu dáme k dispozici posádku? Našli by se tací, kteří by s ním jeli, dnes už ano. Ale ptám se vás, to by jste chtěli?“

„Navíc by hrozilo jedno velké nebezpečí, že by se jednoho dne vrátil a nemusel by být sám.“

A tak rokovali a radili se a nemohli na nic přijít, protože ostrované neuměli klást úklady druhým.

Nakonec se zvedl sám starosta a pravil: „ Pokud tak touží, aby se mu splnilo jeho přání a setkal se s tou svou dívkou, proč mu v tom nepomoci? Máme přece na ostrově prostředky, jak dosáhnout splnění přání.“

Všichni nechápavě mlčeli a sledovali jak starosta jde k oknu, otevírá okenice a prstem ukazuje nahoru, směrem k Hoře nadějí. Všech se zmocnil neklid a mráz jim přejel po zádech, někteří s sebou doslova trhli, ale všichni jen sklopili oči, když se setkali se starostovými a žádný neřekl ano slovo.

 

               „Vidíš tamtu hvězdu?“ zeptal se chlapce dívky a ukázal na oblohu na jeden ze stříbrně zářících bodů. Dívka ji viděla, nacházela se těsně nad horou a zdála se velikou a blízkou.

„Řekla mi, že kdybych ji ztratil, mám ji hledat právě tam. Je to její hvězda a ona na mě bude čekat. Pokud ji budu stále milovat, má láska mě k ní dovede.“

Chlapec vykládal a jeho vzrušení rostlo, zatímco dívka čím dál tím víc uvadala. Ona chtěla být jeho jedinou hvězdou. Nedokázala pochopit, proč se upíná jen ke svému bláhovému snu. Už tolik dní mu to dávala najevo, že o nic jiného nestojí, než o jeho laskavý pohled, ale on dělal, jakoby snad ani vůbec nebyla.

„Mluvili se mnou radní města a řekli mi o moci hory.“ Otočil se k ní chlapec a pověděl jí vše, co mu ti muži napovídali. Zářil nadšením, jakoby tomu všemu do písmene věřil.

„Nevěř jim. Nevím proč ti to říkali, ale neslyšel jsi všechno. Hora nikdy nikomu nic nedá zadarmo. Slyšíš? Nemůžeš jen tak chtít, aby se splnilo tvé přání a nic za to nedat.“

„Možná, že jsem na konci své cesty, vždyť má hvězda vychází přímo na horou! Teď už to nesmím vzdát.?“

„Nezastavil by ses ani kvůli někomu, kdo tě miluje?“ zeptala se ho dívka a přistoupila k němu blíž. Jejich tváře byly od sebe jen malý kousíček. Z obou dvou sálalo horko a žár a oba se třásli, jak na ně dopadala síla okamžiku. Dívka však byla mnohem víc rozpálená, když si stoupla na špičky a políbila ho na rty.

Pak pomalu ustupovala, až narazila zády o zeď. Stála a čekala co chlapec řekne, nebo udělá.

„Ty? Tušil jsem to.“ Řekl jen chlapec a znělo to, jako kdyby to měla být jeho poslední slova.

„Zapomeň na svůj sen, který se ti už tak dlouho zdá. Zůstaň se mnou a uvidíš, že se k tobě vrátí štěstí.“ Prosila ho.

Jediné co chlapec udělal, bylo, ž sklopil hlavu, aby se nemusel dívat do jejích vodnatých očí. Bylo mu hrozně líto všeho: dívky a toho, jak zahazuje její lásku, která byla ve skutečnosti zázrakem, protože vykvetla zde, na tomto ostrově, ale nemohl jinak. Cítil, že jeho srdce je přeplněné a plné trhlin, nemohl tam pustit už nikoho jiného.

Hruď se mu stáhla úzkostí, nevěděl, jak má tohle dívce vysvětlit. Ale když znovu hlavu zvedl a podíval se před sebe, zjistil, že je v místnosti sám.

Den na to dívka onemocněla a ulehla. S nikým nepromluvila, na nikoho se nepodívala. Její oči dostaly skelný lesk a už se v nich neodrážela modrá obloha. Pokud se dříve zdály hluboké, jako samo moře, teď se jejich dno propadlo snad do té nejčernější propasti. Nebyla v nich žádná radost, ani potěšení z čehokoliv. Další dny dívka jen proležela v mrákotách a horečka stoupala. Celé dny jen bez hnutí ležela, více mrtvá, než živá. Probouzela se jen na chvilku, než se znovu vrátila do světa poblouzněných snů a nevědomí. Odmítala jakoukoliv stravu a jen občas se podařilo jejímu otci nalít od ní hlt vody. Čím dál tím více připomínala bytost ze světa mrtvých, kam pomalu odcházela, než před nedávnem zdravé a životem přetékající děvče.

„Neznám důvod její nemoci.“ Řekl lékař. „Takže ani nevím, jak ji léčit. Jsem tak bezmocný.“

Otec i matka dívky za těch pár dní zestárly jako o deset let. Lékařovi vlasy zešedivěly a z vrásek na čele se staly hluboké, temné rýhy. Bylo mu přetěžko, dívat se, jak přichází o své jediné dítě.

Chlapec chodil dívku navštěvovat každý den. Seděl u její postele a přestože ho nevnímala, tak k ní promlouval. Držel její ruku a ta ruka byla samotný oheň. Ale zdálo se mu, že ten oheň pomaloučku uhasíná a že z něj nezbude ani jiskérka.

Mlčky snášel podezřívavé pohledy lékařovy, jeho ženy i většiny obyvatel města. Věděl co si myslí a že její onemocnění dávají za vinu jemu.

„Bůhví, jaké sem ten cizák přivlekl choroby?“

A nebyli daleko od pravdy. Trápil se tím a nemohl spát. Najednou se zdálo, že se mu vyhýbá i těch pár přátel, co tu měl. Byl sám, cítil se zatraceně a ač si to nepřiznával, měl o dívku větší strach, než by si kdy myslel.

Chtěl utéci před všemi těmi pohledy, před výčitkami a smutkem. Ale kam? Na moře?

Ne. Zbývala jen jedna cesta s jeho zraky se k ní stále častěji obracely. Den za dnem ho víc a víc přitahovala moc hory. Vzhlížel k ní a přemýšlel, je-li skutečně možné, aby mu mohla splnit jeho přání.

Pak přišlo jedno ráno, kdy vstal a našel oba dva dívčiny rodiče sedět s hlavami v dlaních. Po tvářích jim stékaly slzy a utrpení, které z nich vyzařovalo obestřelo jako závoj celý dům.

„Co se stalo?“ vyhrkl chlapec v předtuše nejhoršího. Proběhl domem a vstoupil do dívčiny ložnice. Dívka tam ležela, jako obyčejně, ale klidněji, než obvykle. Přistoupil blíž a položil svou dlaň na její čelo. Stále horké, žádná změna.

Otočil se, protože ze ním přišel starý lékař.

„Slyšíš její dech?“ zašeptal. „Poslouchej.“ Vyzval ho.

Chlapec se nahnul nad dívčinými ústy a snažil se slyšet, co už téměř nebylo poznat.

„Škoda, že nemůžeš rozumět tlukotu jejího srdce. Já mu naslouchal a rozuměl jsem co mi naznačovalo. Má dcera umírá.“

Když to dořekl, zavrávoral a těžce dosedl na židli. „Zbývá ji posledních pár hodin, možná den, dva.“ Pokračoval pak a podíval se na chlapce. Náhle jeho rysy ztvrdly a hlas ztěžkl.

„To díky tobě, já vím. Nemohl jsem si nevšimnout. Nakazil jsi ji láskou. Ty blázne. Když by tě tak tehdy pohltily vlny a nikdy nedonesly k našim břehům! Kdybych ti tak nikdy nepomohl!“ vykřikl a chlapec hrůzou strnul. Zabil jsem ji?! Znělo jeho myslí a bodalo to jako dýka.

V tu chvíli si stařec všiml, jak chlapce vyděsil. Vstal, narovnal se pomalu k něm přišel. Lehounce, přátelsky ho pohladil po vlasech a zašeptal: „Promiň mi, prosím tě. Ovládl mě můj smutek. Jsem přece lékař, pomohl bych ti vždy, ano. Má dcerka odchází z tohoto světa, ale ty za to nemůžeš. Jako nemůže někdo za to, že u druhých vzbuzuje lítost, odpor, tak ty nemůžeš za to, že jsi u ní vznítil lásku.

Já znám ten cit, ano. Ne všichni ostrované jsou bez citu. Proto byla má dcera tak náchylná k tomuto postižení, proto.

Víš, ve vašem světě by bylo vše v pořádku, ale zde? Duše většiny zdejších lidí nedokáží unést takové břemeno, jako je tíha neopětované lásky, chápeš? Už jen proto, že sotva by dokázaly vydržet opětovanou lásku a unést ji. Nikdy nemusely. Je to stejné, jako se svaly, když si odvyknou pracovat, změknou a už nevydrží to, co předtím. Tak si i křehké duše zdejších bytostí odvykly na takovou zátěž.“

Poté stařec odstoupil, klekl si k posteli své dcery a skrápěl bělostné povlečení svými slzami. Chlapci už bylo vše jasné. Už mu bylo jasné, že ať to dopadne jakkoliv, tady už zůstat nemůže. Už o ničem nepochyboval, věděl co musí udělat a přijal to rozhodnutí s úlevou. Jen už nesmí ztrácet čas. Musí pryč z tohoto domu, nebo ho smutek přemůže a pukne mu srdce.

 

               Hora jeho výzvu přijala a zpočátku mu nekladla pod nohy žádné překážky. K vrcholu směřovala úzká pěšina a chlapec ji následoval s nedočkavou dychtivostí člověka, který už nemá co ztratit. Ve spáncích mu tepala krev, hlava se mu motala, ale cítil, jako by ho nějaká mocná síla táhla nahoru.

Stoupal výš a výš, až stromy okolo něj počaly řídnout a on je nechal hluboko pod sebou. Nedbal nic strmých srázů po jeho pravém boku. Naháněly mu strach asi tak málo, jako velké žluté slunce putující po obloze. Vnímal je jen jako nějaké ohromné kulisy.

Po dvou hodinách chůze od té doby co vyšel z pod stromů se stezka proměnila v úzký pruh táhnoucí se klikatě po svahu hory. Bylo s podivem, jak to, že zůstávala stále znatelná i když nebyla používaná. Bylo také záhadou, kdo ji vytvořil. Chlapec nevěděl, že je to pozůstatek z doby, kdy ještě srdce ostrovanů plála a kdy je touha spatřit dálky hnala na vrchol hory, aby shlíželi na mlžné obrysy zemí na horizontu.

V okolí už nerostla ani tráva, všude se rozprostírala jen bezútěšná kamenná poušť. Ve strašné hloubce leželo město i ostrov. Domy byly jen nepatrné krabičky od sirek, na vodě nedaleko břehu plulo několik loděk. Chlapec stál na útesu a viděl, že i nezkrotní orli krouží daleko pod ním. Byl sám. Byl opravdu sám a svět nechal za sebou. Jenže kam to vlastně kráčí? Pomalu se otočil zády k propasti a zahleděl se nahoru před sebe. K vrcholu zbývalo ještě mnoho. Ale couvnout už nemohl a ani nehodlal. Věděl naprosto jistě, že se blíží ke konci svojí cesty.

Náhle chlapec ucítil změnu. Na tváři ho přestaly hřát teplé sluneční paprsky a místo toho přes něj přelétl chlad. Otřásl se, protože nebyl nijak příliš teple oblečen. Slunce se skrylo za velký, černý mrak, který za sebou, jako vůdce táhl zástupy dalších. Jako jiný a nerozlučný společník se s nimi po hladině sunul ohromný, temný stín.

Chlapce zamrazilo při zlé předtuše. Zalomcoval jím strach, ale to bylo vše, nemohl ho zlomit. Věděl, proč sem přišel a co musí udělat. Přidal do kroku, aby dostihl vrcholu dřív, než bouře dostihne jeho.

Byl čas pokročilého podzimu, nebylo tedy divu, že počasí nevynikalo stálostí. Chvilku předtím, než chlapec vstoupil na špičku hory se celý masiv ponořil do hustých oblak. Přinesla je silná bouře, která se sem dostala přes pěkný kus světa. Tam, kudy prošla za sebou nechávala spoušť a neštěstí a ani na ostrově tomu nemělo být jinak. Bouře s sebou vzala mráz, sníh a ledovou tříšť, která rozfoukávána vichrem bodala do tváří jako sklo, zatímco mráz řezal a zalézal hluboko pod kůži.

Chlapec vrávoral ve větru, snažil se ze všech sil udržet rovnováhu a dojít těch pár kroků co mu zbývaly. Brzy se brodil sněhem. K tomu všemu se přidala únava z dlouhého stoupání, chlad, bolest a on cítil, že ho síly opouštějí. Kolikrát padl do sněhu a zase vstal? Kolikrát myslel, že už nemůže dál?

Ale pokaždé v něm bylo něco, co ho donutilo pokračovat. Věděl co to je a proto také věděl, že se neotočí a nepokusí se utéci dolů.

 

               A pak stanul na samém vrcholku hory. Jeho tělo se otřásalo poryvy větru. Vlasy, obočí a celý obličej mu spoutal neúprosný mráz. Už chlapce přemohl, ovládal ho celého.

Chlapec naposledy vypjal tělo a vzpřímil se, jako by se chtěl vichru nastavit a vyzvat ho na souboj. Jeho oči se zvrátily k nebi a jeho ústa začala polohlasně vyslovovat jeho přání. Těch pár slov, které si musel poslední hodinu donekonečna opakovat, protože jeho mysl už byla natolik otupená, že vnímala jen velmi málo z toho, co se dělo okolo něj. Celý svět se slil v jednu šedobílou masu, jediné věci, které ho obývaly byly sněhové vločky poletující a vířící všude kolem. Nejprve prudce a zběsile, ale pak jak se uklidňoval vítr s čím dál tím menší rychlostí a zuřivostí, až  se k zemi snášely pomaleji, než drobné chmýří z protrženého polštáře. Bouře utichla, ale sníh padal dál a dál a zakrýval všechnu bezútěšnost tmavého kamene bílou dekou.

A když chlapce zradily nohy a on padl po zádech do sněhu, měl pocit, že opravdu ulehl do měkké postele, Už mu náhle nebyla zima, nic ho netrápilo. Zmocnil se ho zvláštní klid, necítil, že sněhová peřina je čím dál tím těžší a mohutnější a že ho zakrývá už celého. Že mu pod ní zmizel i obličej. Z blízka, nebo z neurčité dálky, nevěděl, k němu doléhal jemný zpěv. Zavřel oči a usnul.

               Probudil ho letmý polibek na rtech. Otevřel oči. Svítilo mu do nich slunce. Zamrkal a zjistil, že hledí do modré oblohy a neméně blankytných očí. Stála tam jeho dívka a smála se tak, jak to vždy uměla jen ona. Oslovila ho jménem a on udělal to samé.

„Čekala jsem na tebe. Věděla jsem, že přijdeš, že mě nenecháš samotnou.“

Políbila ho na čelo a tím, jakoby vrátila jeho tělu všechen život, všechnu sílu a radost. Vzala ho za ruku a zvedla jej z trávy louky, na níž ležel. Všude okolo kvetlo množství rostlin a chvějící se vzduch plnila opojná vůně.

Chlapec byl šťastný a plný lásky. Šel tam, kam ho dívka vedla a nad ničím nepřemýšlel. A tak šli vedle sebe, ruku v ruce a snad ani nekráčeli po zemi. Jejich chodidla se možná ani nedotýkala země, jak byli lehcí.

A pak se ztratili z tohoto světa. Pohltila je bílá záře světla na obzoru a už je nikdy více nevydala.

 

Den na to v lékařově domku ve městě, časně ráno našel starý otec svou dceru, jak sedí na posteli a rozhlíží se. Vykřikl a přiskočil k ní. Jeho staré srdce málem nevydrželo tu radost, která ho ovládla.

„Mé dítě, dceruško má!“ křičel a slzel o nic méně, než u jejího smrtelného lože.

„Co to se mnou bylo tati? Asi jsem dlouho spala, zdály se mi hrozné sny.“

„Byla jsi nemocná, vážně nemocná.“ Řekl lékař.

„Jak? Co to bylo za nemoc, kterou jsem tak trpěla? Protože já se cítím úplně zdravá.“ Řekla vesele a vyskočila z postele. Otevřela okenice a místnost zalilo jasné sluneční světlo. Dívka se vyklonila a nasála vůni rána. Všude kam se podívala byly zahrady plné stromů, zářících barvami, jež jim propůjčil podzim. Zpěvní ptáčci si ji všimli a protože jim už scházela, zdravili ji svým švitořením.

„Ta nemoc se nazývá láskou, dceruško.“

„Jakže!“ zvolala. „Tou samou láskou o které se mluví v pověstech? Tou hloupou nemocí?“

Zarazila se, jak hledala slova: „Ale ta přece propukne kvůli někomu do koho se člověk zahledí, ne? Kvůli komu jsem onemocněla, nemohu si vzpomenout.“

Starý lékař se zarazil. Má jí to povědět. Ano, musí. „Byl to jeden mladík, který k nám přišel přes moře, vzpomínáš?“  U srdce mu nebylo nejlépe, když tato slova pronášel.

„Aha. On? Ano, vzpomínám si. Byl hezký a milý.“ Řekl a v jejích slovech bylo možné vyčíst zklamání.

„Co s ním je? Ráda bych ho viděla.“

„Nevím. Když jsi na tom byla nejhůř, nikomu ni neřekl a odešel. Nikdo neví kam, už se nevrátil.“

„Tak to on ke mě asi stejnou nemocí neochořel, viď?“ zeptala se dívka napůl smutně.

„To mi ani nenechal žádný vzkaz? Žádná hezká slova na rozloučenou?“ zeptala se šeptem a spíše sama sebe.

Netušila, že na ni chlapec nezapomněl a  že poslední slova, která mohl komukoliv říci, pronesl vysoko v oblacích nad její hlavou, na samém vrcholu Hory naděje, byla určená jí a že zněla: „Prosím uzdrav se hodná dívko z lékařova domu. Prosím nemiluj mne už, zapomeň na mě a buď šťastná!“

Pak se náhle dívka rozběhla ke dveřím: „Pojď tati, mám takový hlad, chci se pořádně nasnídat. Připadá mi, jako bych už nejedla celé dny.“ Vyhrkla se smíchem a její oči už zase zářily jako dřív.

 

 

---