Půjčovna věčnosti

Ptali se, jak se mám. Pokaždé jsem bez váhání odpověděla: Dobře. Mám se přeci dobře. A i kdyby tomu tak nebylo, nesvěřila bych se jim, neměla jsem a nemám k tomu oprávnění. Uplynuly již tři měsíce – měsíce překypující rozličnými emocemi, měsíce smutku, radosti, váhání, rozhodování, přemítání. Tři krásné měsíce, jež mne o mnohé obohatily a které mě zároveň o hodně připravily. Vstoupil do mého života ve chvíli, kdy jsem o to nestála, nepotřebovala jsem ho, byla jsem nezvykle vyrovnaná, nic výrazného mě neskličovalo, ale i přes všechny tyto skutečnosti přišel.

Hladká jako kostka ledu

Sladká jako lžička medu

Krajina ztemnělá.

A

Nebe bleskem rozpůlené

rázem.

Řekl, že je pošetilý. Usmívala jsem se a  neřekla, že mám sklony k útěkům. Řekl, že jsem jako motýl. Kroutila jsem hlavou a smála se tomu. Tvářil se vážně a pevně mě svíral v dlani. Mlčel, když se trápil. Mlčela jsem, když jsem se bála. Řekl, že stačí chvilka. Nabídla jsem věčnost. Neřekl, že jsem lehkomyslná. Přiznala jsem se k naivitě. Nesouhlasil.

Stačí chvilka. Nabídla jsem věčnost. Přijal věčnost. Chtěla jsem ji zpátky. Chvilka nestačí. Stačí věčnost. Nabídla jsem chvilku. Držel věčnost. Chtěla jsem ji zpátky. Chvilka nestačí.

Pravda

Zítra se setmí časně

vezmeme to přes pole

Zítra bude všechno jasné

a možná i bez boje..

Usínal, pod víčky rozkvétalo luční kvítí, sluneční paprsky hladily bledé sedmikrásky, zatímco na nebi se pomalounku rozevíraly květy zářivé, ale chladné jako kovová mříž. Lehce narovnal prsty a otevřel tak svou velkou, horkou dlaň. Nadechla jsem se a dvakrát zamávala křídly.

Vzpomínka

Klíč zamyká tělo do mříží

bez rozmyslu, rychle.

Voní tam křída a růže

omamně, ztichle.

Kovová pachuť krve

zelená louže

klouže

až na dno.