...a jak to bylo dál...

   Potácím se přecpaným Kauflandem, rekordní teploty letošního léta jsou přímo úměrné k dnešnímu počtu nakupujících, jinými slovy - k nevydržení! Tlačím před sebou nákupní vozík, v něm mou malou žvatlající ratolest, která by nejradši vyskočila a nakoupila sama. Je mi horko k zalknutí, spěchám k mrazícím boxům, snažím se Natálce nacpat do pusiny kus housky. Odmítá to s jekotem, začíná natahovat.

   "Dobře, dobře, když nechceš, nebudu ti to nutit. Tak ještě sýr, olivy a pojedeme." Pohladím ji po tvářičce a už se zase směje.

   "Heleno?" otáčím se za sebe a okamžitě mi zamrzá úsměv na tváři. Jsi to ty! Jdeš mi vstříc, usmíváš se.

   "Ahoj, kde se tu bereš?" Nic blbějšího mě napadnou ani nemohlo, když tu bydlíš celý život! Opírám se o košík, stejně se mi podlomila kolena. Dobrých pět let jsme se neviděli. Pět let a stejně se mi vrací ten pocit chvění v kolenou.

   "Kde já, kde ty? Myslel jsem, že jsi se odstěhovala..." Teprve teď zaznamenáváš blonďatého caparta ve vozíku.

   "No ne!? Ta je tvoje?!" povídáš nadšeně a vrháš se na moje jediné štěstí.

   "Jo, moje... Natálka. Jsme tu na prázdninách u Petry, chtěla jsem stavit na oddělení a tak."

   "Je krásná, po tobě." Narovnáš se zase spustíš: "Vypadáš čím dál tím líp, skoro bych tě nepoznal! Stál jsem hned naproti tobě a nemohl uvěřit, vlastním očím! Kdy jsi přijela?!" Maličko před Tebou couvnu, zapomněla jsem na Tvoji vůni...

   "Vlastně před chvilkou, chtěla jsem ještě nakoupit pár věcí, ať nejedeme jen tak s prázdnou..."

   "Jsi tu sama?" Nejistě se rozhlížíš.

   "Jsme tu samy." Najednou nevíme, co říct. "No a jak se máš ty?" Snažím se zachránit situaci, obvyklým dotazem.

   "Jde to, jde to... dělám teď primáře, Faust šel do důchodu, přenechal mi žezlo." říkáš rádoby skromně, přitom Ti vidím na očích, jak moc si toho vážíš.

   "To je báječný, tak ses konečně dočkal!" Kývám hlavou.

   "Ani ses neozvala, že jsi vdaná a že máš takovou hezkou holku." Zdá se mi to nebo cítím výčitku? Uhnu z cesty projíždějící důchodkyni s vozíkem. Co Ti mám vysvětlovat...?

   "Je to už dlouho... a ty ses taky neozval." Proboha, vždyť ses mi vyhýbal jako malej kluk! Ty Tvoje nesmyslný požadavky u vizity, byl jsi mrzutej, jak bych mohla mít chuť se Ti ozývat?

   "Ale já se neoženil, ani děti žádný nemám." ušklíbneš se. "A kdepak máte tatínka? To vás pustil samotný?"

   "V zahraničí."

   "Aha"

   "No my budeme muset utíkat, viď beruško?" Cítím, jak se na mě díváš, prosím tě, nechej toho! nedívej se tak. "Tak se třeba uvidíme ve špitále."

   "Třeba... myslím, že i dřív." Mrkneš na mě a mizíš v chumlu nakupujících. Mám chuť stát jako sloup, ale rozjíždím se k pokladně, nehledám Tě pohledem, to je historie.

    Večer si sedneme s Petrou na terasu, Natálka spinká, na stole jemně bliká baby vysílačka. Popíjíme víno, vzpomínáme, smějeme se, jako bych se vrátila v čase, kdy ještě všechno bylo jinak. Neubráním se a myslím na Tebe, ale vzpomínky jsou vzdálené, přetažené černým pláštěm, tabu, které mi bylo odpuštěno, ale nikdy nebude zapomenuto.

     "Prosím tě, na co myslíš?" zaskočí mě nečekaně Petra a šťouchne do mě loktem. Pousměju se, určitě víc tragicky, než bych chtěla.

   "Potkala jsem v Kaufu Petra..."

   "A jéje!" spráskne ruce k zatažené obloze!

   "Co zase máš?! Jen jsme si přátelsky popovídali a zase jsme šli!" zavrtí hlavou.

   "Vy jste taky byli dvojka k pohledání! Kdyby jsi ho zažila. když jsi dala výpověďa odstěhovala se. Bylo s ním přímo k nevydržení! A ani nemluvím o tom oznámení, co jste nám se Šimonem poslali! Myslela jsem, že ho propálí očima!" Tázavě se na ni podívám.

   "Nepřipadlo mi, že by ho to nějak mrzelo."

   "Jo děvče, vyznat se tak v chlapech. Asi ho dostalo, že jsi to skončila ty. Podle mě byl přesvědčenej, že neodejdeš. "

   "Nic jinýho mi nezbývalo. A beztak, Šimon by mi nevěřil, kdybych zůstala na oddělení."

   "No jo, bejvávala to láska... Tak na uzavřený kapitoly vášnivých vzplanutí!" Pozvedne sklenici, po zahradě se roznese tiché cinknutí.  Vyruší nás jen dvakrát mobil, jednou volá Šimon na kontrolu, podruhé mi na displei problikává Tvoje jméno! Celá se z toho zpotím, chvíli váhám, Petra do mě hučí, ať to okamžitě zvednu!

   "Chci Tě vidět. Zítra odjíždím na konferenci do Prahy, vrátím se za tři dny."

   "Petře..." nadechnu se k vysvětlování.

   "Ne, neříkej, prosím ne! Čekám před domem, nezdržím tě dlouho!" Zavěsíš. Petra nevěřícně koulí oči, vzápětí mě tlačí skoro až před branku, jdu jako ovce na porážku a slyším její šepot, cosi o tom, že o děti se postará. Nasednu do luxusního Peugeota, dveře, klapnou, nervózně se usmíváš.

   "Nemůžu se zdržet dlouho, malá sice spí, ale může se každou chvíli  vzbudit...."

   "Jasně, chápu.... Já jen.. musel jsem tě vidět." Motor se tiše rozezvní, míjíme malé domky u silnice, stromy. neptám se na cíl naší jízdy. Vím to. Vezeš mě na naše blíbené místo. Kdysi oblíbené. Vystoupíme z auta. Připaluješ mi s otázkou, jestli bych nechtěla přestat. Pohrdavě odfrknu, jako bys mě neznal. Pak nastane tolik očekávané ohlušující ticho. Čekala jsem, že přijde. Naposledy jsem ho zažila, když jsem sloužila poslední noční. Vyměnil sis službu a zavolal mě na pokoj lékařů. Stáli jsme naproti sobě, stejně jako teď, čekala jsem další bizarní požadavek, spíš rozkaz. Místo toho jsi mě začal vášnivě líbat a strhl na podlahu, tak předtím, už tolikrát. Jen tu noc jsem věděla, že už se s Tebou nikdy nebudu milovat ani na pokoji lékařů, ani v autě, ani u tebe doma na podlaze v koupelně. Nikde. Nikdy.

   "Chtěl jsem jen vědět....Chtěl jsem se zeptat..." Poprvé tě vidím v rozpacích a nesedí mi to k mé představě váženého pana doktora, teď už vlastně primáře. "Přemýšlel jsem, Natálce jsou tři roky, ty jsi pryč skoro čtyři..." Musím Tě zastavit, než to řekneš nahlas!

   "Jsem vdaná čtyři roky a odešla jsem před pěti." Zmlkneš.

   "Aha." Ale přesto se nadechneš k poslednímu pokusu. "Myslel jsem... když jsem vás ráno viděl, napadlo mě..."

   "Její otec je Šimon." Pomalu přejdu na travnatý palouk. Vítr mi rozcuchává vlasy, chci se schovat v noční tmě, jsem unavená, slabá...

   "Často jsem na Tebe myslel, zkoušel jsem ti volat, ale pokaždé jsem zavěsil." Svěšíš hlavu, stojíš už úplně za mnou, zase se mi podlamují kolena, chvěju se, zimou, touhou, smutkem...? Vpíjíš se mi do kůže, Tvoje srdce mi zběsile tluče do zad.

   "Už je to pryč, Petře. Je to minulost." Udupu v sobě touhu, pocuchat Tě ve vlasech.

   "Pozdě?" zeptáš se. Jen kývnu.

   Opuštěná sedím na terase, dopíjím zbytek rudého vína, nasávám kouř do plic, cítím se lehká, jako nikdy předtím...