O smrti

Smrt je hrozná věc. Člověk zemře a všichni brečí.

Tchýně brečí, protože nemůže zjistit kam se poděly moje hodinky Celtina Gold Merak. Strýc ji utěšuje a rukou v kapse s láskou svírá  klíčky od mého stříbrného Porsche Boxster. Syn má sklopený zrak a myslí na starosti se zděděným podnikem. Doopravdy smutná je snad jen moje žena. Sex na jedničku jsem zkrátka ovládal já.

Když jsem byl ještě naživu, slyšel jsem o smrti hodně. O smrti normální i o smrti nevšední. Například za normální považuji smrt vysílením. Člověk štípe ráno dříví, v poledne nosí vodu a večer zemře při skládání uhlí. Takový člověk nejspíš umírá s těžkým vědomím, že ráno nestihne posekat zahradu. Nevšední smrtí může být smrt z povolání. Třeba, když si vrátný přivře hlavu do dveří.

To já jsem ještě před týdnem spokojeně seděl u hrnku kouřící se kávy a díval se z okna svého prostorného bytu.

Najednou ke mně zezadu přišla a dotkla se mého ramene ledovou rukou. Otočil jsem se a uviděl obrovské zlé oči (zřejmě nemoc z povolání). Můj pohled sklouzl z očí přes hnusné, odporně hubené, ano dokonce bych se nebál ho označit za nezdravě vyhlížející, páchnoucí tělo a zastavil se na dlouhé kose v její levé ruce. (z toho jsem vyvodil, že smrt je levák) „Omyl, jsem ambidexter.“ Když promluvila, udeřila mě do nosu vůně skořice. "Je čas," řekla.

Pak už jsem necítil vůbec nic. Vůně kávy a tíha zlatých hodinek zmizely. To vás prostě zamrazí, pak se udělá teplo a nakonec odlétnete oknem ven. Okno však bylo zavřené a tak moje bezvládné tělo muselo otevřít duši únikovou cestu.

Tu vůni skořice do smrti nezapomenu, pomyslel jsem si ještě - a zapomněl na ni.