Tajemná kytara kapitola 5.

Kapitola pátá Únos Elisabetin otec, Alberto, se svými kumpány se blížili k polorozbořenému Svatojakubskému chrámu. Sesedli z koní, přivázali je, aby jim neutekli a šli pěšky. Fernando je vedl a šel najisto. Bylo mu divné to ticho, ale raději mlčel. Ale čím víc se blížili, tím víc se jeho obavy potvrzovaly. Přišli do chrámu a začali jej prohledávat. „Tak co, kde jsou?“ Albertova otázka prořízla děsivý klid. „Už jsme to tady prohledali zkrz na zkrz a není tu ani Elisabet ani ten její hudebník. Tak mluv, Fernando!“ „Já nevím, oni tady ještě byli, když jsem odcházel. Vím, že oba spali. Snad by tak rychle neodešli a pokud by se tak stalo, tak kam by šli?“ „Nebo je to tak, že jsi o tom věděl a mě jsi sem vylákal, abys je kryl? Jestli jsi mě zradil, tak tě pověsím na nejbližší strom.“ Fernando začal mít z Elisabetina otce strach a začal ustupovat. “Kam jdeš? Ani krok nebo... Pojď sem! A teď mi řekni, kde je mám hledat nebo o ten měšec přijdeš!“ „No, pokud jsou pryč, tak šli asi do lesů.“ „Lesů je tady víc, než dost. A pokud tomu dobře rozumím, tak jsme sem tu cestu vážili úplně zbytečně, protože jsem byl tak pošetilý, že jsem ti věřil. Možná, že kdybys neutíkal, že by tu ještě byli. Prohledáme tedy okolní lesy a pokud ani tam nebudou, tak za to zaplatíš. Tak na koně!“ David procitl první a vstal, aby pro Elisabet obstaral nějaké skromné jídlo a vodu. Nasbíral pár lesních plodů a došel ke studánce pro vodu. Když se vrátil, zastihl Elisabet, jak hraje na jeho kytaru, kterou si tam nechal. „Tady je trochu vody a nějaké jídlo.“ Položil věci před Elisabet a vzal si od ní kytaru. „Za chvíli půjdu pro trochu dřeva, abychom si mohli rozdělat aspoň malý ohýnek a pokusím se sehnat k jídlu něco víc.“ Elisabet jenom kývla, ale skromné jídlo nestačilo zahnat její hlad. David spatřil, že se chvěje zimou a starostlivě se jí zeptal: „Je ti zima? Jsi v pořádku?“ „Nic mi není, jen jsem trochu nervózní. Měla jsem neklidné sny a mám takový strach. Já nevím proč, ale myslím si, že se dnes asi něco stane.“ „Ale prosím tě, co by se mělo stát? Jsi tady přece se mnou, no, tak ti přece nikdo nemůže ublížit. Jenom žádný strach, Elisabet.“ Pak ji David políbil. „Tak, já jdu pro to dřevo, brzy se vrátím, kytaru ti tady nechám, můžeš tak ukrátit dlouhou chvíli.“ David vyšel z přístřešku a vzdálil se Elisabet z očí. Pociťovala jakýsi zvláštní nepoznaný strach, teď, když tu byla sama. Chtěla se toho strachu zbavit, zkoušela hrát na kytaru, zkoušela myslet na něco jiného, ale bezvýsledně. Stromy strašidelně šuměly v sílícím větru a naháněly Elisabet hrůzu. Ochladilo se a obloha se zatáhla. Ach, ten David je tam tak strašně dlouho. Ať už přijde! Takové a jiné myšlenky se Elisabet honily hlavou. Nemohla již snést to strašlivé čekání a vyšla z přístřešku, Davidovu kytaru nechala uvnitř, šla mu naproti. Šla jen velmi pomalu, co noha nohu mine a při sebemenším zapraskání větvičky se bázlivě ohlížela za sebe. To ticho bylo tak, tak děsivé! Jako by vzduch zhoustl a vítr, který zmohutněl Elisabet bránil v dalším postupu. Neodvážila se na Davida zavolat, protože se bála už i svého hlasu. Nevěděla ani, kam má jít, ale šla, musela se aspoň hýbat, když už nemohla být s Davidem. Náhle uslyšela z křoví nějaký hluk, jako by tam někdo byl a zastavila se. Napínala sluch i zrak, ale nic neviděla ani neslyšela. Náhle po ní někdo skočil, sevřely ji nějaké silné ruce, přičemž jí jedna ucpávala ústa a táhly ji do křoví. Elisabet v tom strachu necítila, jak ji křoví a bodláčí bolestně škrábe, jen se dívala kolem sebe. Pak ji náhle ruce pustili a uvolnily jí ústa. Uviděla před sebou asi šest mužů a v jednom s úlekem poznala svého otce a věděla, že to byly jeho nemilosrdné ruce, které ji sem zatáhly. Byla v pasti a nemohla nic dělat. V zoufalství se alespoň pokusila zavolat: „Davide!“ Ale její hlas zněl tiše a chraplavě, protože měla sevřené hrdlo. „S tím se už neuvidíš! Nikdy, nikdy, rozumíš? Nepřipustím, aby ses stýkala s takovým žebrákem jako je on. Ne, mám pro tebe jiného muže, bude se ti líbit. Za několik dní k nám přijde na námluvy.“ „Ale otče, já nechci jiného než Davida, víš já...“ „Tak dost! Už ani slovo! Chtěla jsi říci, že ho miluješ? Tak na to velmi rychle zapomeň. Vezmeš si toho, koho ti určím a nechci nic slyšet! Jedeme domů!“ Pak Alberto vzal Elisabet necitlivě do náruče a šel s ostatními ke koním. Nasedl na svého bujného koně, Elisabet před sebou a vyjel, ostatní muži za ním. Alberto nutil svého koně k největšímu trysku, jakého byl schopen a co chvíli mu ostruhy bodal do slabin. Držel Elisabet pevně kolem pasu a letěly s větrem o závod. Když se David vrátil se dřevem do přístřešku, s hrůzou zjistil, že je Elisabet pryč. Našel tam jen svoji kytaru. Tohle bylo na něho už až příliš mnoho špatných věcí. Položil dřevo a sedl si ke kytaře, hlavu v dlaních. David mluvil a přemýšlel nahlas: „Tak a je to tady. První dopustím, aby můj zajatec unikl, protože jsem usnul a teď ještě tohle! Přišel si pro ni její otec až sem a jeho pomsta ji nemine. A všechno je to moje vina. Neměl jsem jít pro to zpropadené dřevo. Zdržel jsem se tam až moc dlouho a Elisabet mě šla asi hledat a doplatila na to! Ach, proč je osud ke mně tak krutý? Ale ne, ještě se nevzdám. Mám kord a pár dobrých přátel, zbojníků, ale jsou to čestní muži.“ Odmlčel se, zahrál na kytaru opět tak po Španělsku, aby si dodal mysli a už byl rozhodnut. Ano! Požádá o pomoc své přátele a ti mu pomohou získat Elisabet zpět. Šel svolávat své přátele.