Lampa

Obklopena chladnou tmou

stojí sama nad řekou.

Řeka hučí, řeka teče,

snad jí štěstí neuteče.

Protější lampy záře

pohlédla jí do tváře.

Do tváře smutné, tváře zklamané,

patřící člověku, co udělá vše, co se mu zamane.

Člověku, co lásky se bojí,

a jeho rány v srdci se teprve hojí.

Ač nechce to na sobě dáti znát,

lampy záři nelze oklamat.

Na tváři úsměv šťastný jest,

ne to pravda není, to je lest.

Vždyť duše její krvácí

a naděje v lásku se vytrácí.

Lampa však už znavena je,

pravda se jí ukrývá,

Však ledovec z lásky taje

a tvář říká slova pravdivá.