Nevypočitatelná osoba

Když někdo blízký zklame Tě,
cítíš se sama na světě.
Pak oř Tě kopne do řiti,
v Tvém mozečku se rozsvítí.
Já husa jsem jí nalétla
a ona se mnou zametla.
Přespříliš jsem jí věřila,
mnoho slz pro ni prolila.
Zármutek mé srdce rmoutí,
hlavou nevěřícně kroutí.
Ach, proč byla jsem tak hloupá?
Asi proto, že jsem skoupá.
Příliš jsem se v ní zklamala,
nad bohy povyšovala.
As krutý osud určen mám
a stále na ni vzpomínám.
Mám pocit, že mě zradila,
a v očích mých se schodila.
Viděla jsem ji moc krásně,
a teď vzlykám, píšu básně.
Přesto se mi po ní stýská,
nevěřím, že není lidská.
Nechápu proč to tak bolí,
je to jako dostat holí.
Srdce vzdychá pod závějí,
já pak žiji v beznaději.
Pořád smutek v duši mám,
já ho nechci,
kam ho dám?
Chci se toho smutku zbavit,
jenom nevím,
kam ho vpravit.
Beznaděj mě stále sžírá,
srdíčko se pod tím svírá.
Proč já hloupá mám ji ráda,
když mi nastavuje záda?
Jednou večer v hlavě cvaklo,
a pak moje srdce řeklo:
"Neplač,
 však to přebolí,
čas to všechno zahojí."
A co moje reakce?
Chci teď skončit ve hrobce.
Slziček je čím dál víc,
stýská se mi jen,
 nic víc.
Teď vědomí mé říká mi:
"Neplýtvej pro ni slzami.
Slz už jsi prolila dosti,
raduj se i z maličkosti.
Musíš hledat zábavu,
neztrácet přitom hlavu.
Ani rozum neztrácej,
všechno v dobrém oplácej.
Když Ti dojde trpělivost,
nezapomeň na poctivost."
Když vědomí domluvilo,
rozum mi tím navrátilo.
Nevím sice na jak dlouho,
a tak se ptám Tebe, duho.
Pověz duho barevná,
zda mě ještě ráda má.
Ty to asi netušíš,
co chci vědět,
nepovíš.
V myšlenkách mých zůstává,
pouze pláč vyvolává.
Třebas jednou přijde den,
kdy žal bude odveden.
I smutek pak třeba zmizí,
bude pro mne jako cizí.
Cože, cizí?
To snad ne!
Třeba na mne vzpomene!
Vědomí mě varuje:
"Pozor!
Třeba čaruje!
Proč se tím pořád tak trápíš?
Stejně už nic nezachráníš.
Z paměti ji navždy vymaž,
že to zvládneš všechněm ukaž."
Vědomí jsem přerušila,
slzy jsem si osušila.
Na to všechno nemám sílu,
ztrácím naděj,
ztrácím víru.
Když to zvládnu budu ráda,
už mám zase kamaráda.
"No, tak vidíš, snaž se snaž,
a potom ji v pekle smaž."
To zas vědomí mi řeklo,
když se mi to v mozku seklo.
Tak o tom teď přemýšlím,
další verše vymýšlím.
Proč mám v hlavě kolotoč,
stále se ptám: "Proč a proč?"
Proč tak trápí mě můj osud?
Proč mne ničí až doposud?
Proč je tolik špatných věcí?
Vždyť se to dá zvládnout přeci!
A tak prosím všechny lidi,
zkuste změnit svoje činy!

---