Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBlázen
07. 08. 2006
0
0
490
Autor
Petr Christov
Co se stane, když to přeženete s fantazií.
Doma pak poznámku ukazoval mámě, aby mu ji podepsala. Přitom si musel vyslechnout kázání o výchově, jak je dnešní mládež zkažená a oni že se ho snaží uchránit, ale že takhle ukazuje, jak je nevděčný. Místo toho se radši začal věnovat vrabcům, co poletovali okolo máminy hlavy, v zobácích měli píšťalky a pískali Happy Birthday. Začal se usmívat. „Cože, tak ty se mi budeš vysmívat?“ řekla a vlepila mu facku.
Druhý den ve škole byl pak velmi zábavnej. Akorát si musel dát pozor, aby se nezačal smát. Místo toho se jenom připitoměle usmíval, což nikomu nepřišlo nějak podezřelý. Jenom když viděl obzvlášť vtipný výjev, kousl se do ruky. To už učitelům podezřelé bylo, proč si pořád hryže ruku, ale nechali ho na pokoji, aspoň že je v klidu a nevyrušuje. Po škole šel jezdit na kolečkových bruslích, což byla jeho nejoblíbenější činnost, takže představy uklidil pěkně k ledu.
Další den probíhal už klasicky. Celé dopoledne byl zahryznutý do své ruky. V poledne, když čekal v dlouhé frontě na oběd, smál se pod fousy (teda ne že by nějaký měl) lidem, co měli růžový parohy, uši jako sloni nebo okolo nich poletovali malí čertíci a házeli na ně papírový kuličky. Když přišel na řadu, koukl se na kuchařku bez vlasů, to už se neudržel, dostal zase záchvat smíchu a upustil tác s jídlem na zem. Když to uklízel, začal se zase smát, protože uviděl boty, jak za sebou táhnou snad milion klávesnic.
Učitel ho vyvolal k tabuli. „Vezmi si křídu.“ Vzal si ji. „Napiš vzorec kvašení cukerných roztoků.“ Podíval se na něj, jako že neví. Učitel se mu díval do očí a najednou mu oči vypadly z důlků a začly se mu houpat na pružinách jako z těch zábavných brejlí. Potlačil chuť se strašlivě rozesmát. „Tak napiš krakování petroleje.“ Pořád se na něj díval. Oči se mu pořád houpaly. Teď mu navíc z uší vyrazila pára. „Máš to za pět.“ Vzal propisku a známku si chtěl napsat do sešitu. Ale propiska se změnila v hnusnou slizkou příšeru. Dostal pocit, že když učitele nepotěšil svýma vědomostma, že by mu měl aspoň zachránit život. Vytrhl mu propisku z ruky a začal po ní zuřivě dupat. „Tak, vidíte, ještě by vám sežrala ruku.“ Pak si odešel sednout.
Psychiatr se mu díval hluboko do očí. „Takže, co vlastně máš za problém?“ Neposlouchal ho, protože na jeho stole byl zvířecí cirkus. Blechy skákaly přes hořící kruh, myši tu žonglovaly s kruhy, nejlepší jich zvládla až sedm, křečci plivali oheň, švábi dělali kaskadérský kousky na hřbetech morčat, cirkus jak má být. Opět se nepřítomně usmíval. Psychiatr se na něj díval tak nějak zajímavě. Pak něco napsal. Potom podal rodičům recept. „Jestli tohle nepomůže, tak ho asi budeme muset strčit do ústavu.“ Při těch slovech se už matka neudržela a rozplakala se.
„Neusmívej se,“ poručil si. Prudce se kousl do jazyka. Nechtěl svý představy opustit, tak dělal, jako že prášky polyká a pak je co nejdřív vyplivl. To od něj vyžadovalo ale velkou opatrnost a sebeovládání, aby se nezačal smát.
Potom se šel projet na kolečkový brusle. Jel po chodníku, díval se na auta, jak spolu hrají fotbal, když vtom vrazil do nějakého člověka. Natáhl se na zem, jako by patřila jenom jemu. Ten člověk se nad něj naklonil. Vyšlo mu z pusy pár zelených bublin. Neudržel se a trošku se usmál. Chvíli ticho. Zase mu z úst vyšlo pár bublin. Naklonilo se nad něj pár dalších lidí. Spustila se z nich úplná průtrž bublin. Zelené, modré, červené dokonce i černé, málem přes ani neviděl. Přesto zůstal ležet na zemi. Líbilo se mu to. Připadalo mu, že se asfalt rozpouští a že v něm plave. Začal pohybovat rukama a nohama, jako když se dělají andílci do sněhu. Dělal andílky do asfaltu, lidi vypouštěli bubliny, prostě pohoda, neměl si na co stěžovat. Za chvíli ho zvedli nějací muži a odvedli ho do nějakého auta. Nevěnoval tomu pozornost, protože vedle velryba tančila balet. Položili ho na lehátko. Díval se na strop, kde se praly samice lemura. Pak ho opět někam vedli, ale zase se díval na velrybu, která tam stále byla, jako kdyby nikam nejeli, jako kdyby pořád stáli na místě. Uplynulo pár týdnů. Díval se přes okno s mřížemi, na kterých mimoděk pořádaly žížaly závody ve šplhu. Ty ale nevnímal, protože venku viděl skákající mobily. Stovky mobilů. Ne, tisíce mobilů. Někdo mu poklepal na rameno. Otočil se. „Ááá, pan doktor s hadem na krku a tarantulí na vlasech,“ uvědomil si. Usmíval se. Vlastně, usmíval se pořád.