Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHalucinace
08. 08. 2006
0
0
649
Autor
Simča
Už je to tady!! Skončily prázdniny a já musím zase do školy, ale přeci jen to má jednu dobrou stránku, uvidím se se svojí nejlepší kamarádkou ze třídy, už se na ní těším celé dva měsíce, protože jsme se spolu o prázdninách ani jednu neviděly, ale nebyla to naše chyba, akorát jsem byla neustále někde na dovolené a neměla jsem čas za ní přijet.
Nejdříve musím absolvovat cestu autobusem, a pak už budu ve škole a uvidíme se!! Doufala jsem, že se to změní, ale bohužel i letos budu jezdit v přeplněném autobuse a bohužel i letos budu muset pokaždé stát, protože jsem lína si přivstat a jít na autobusové nádraží dříve. Po půlhodině tedy přijíždím do školy a je to tu, už zdálky ji vidím, protože její chůze se nezapře. Už když mě Šárka pozdraví, tak tuším, že je tu něco v nepořádku, ale přejdu to jen mávnutím ruky, protože je nejspíše jen otrávená zase z toho ranního vstávání do školy. Celý den mi přijde taková posmutnělá, ale bojím se jí zeptat, co se děje. Nevím proč, ale mám strach z odpovědi.
Když její smutný výraz trvá celý týden, seberu všechnu svou odvahu, kterou mám a zeptám se jí, zda je něco v nepořádku. Ale ona jen odvětí, že je úplně v pohodě a smutný výraz má z té zatracené školy. Sice jí nevěřím, ale zase si říkám, proč ji trápit ještě více, když už je takhle ztrápená. Šárka se snaží dělat dojem pohodového člověka, ale čím déle jsme spolu, tak poznávám, že tu je opravdu něco ve velkém nepořádku. Rozhodla jsem se, že tedy zjistím, co se s ní děje. Ale nebudu hledat odpověď u ní, ale u jejího bratra Lukáše.
Všude možně sháním odpověď na ztrápenou Šárku, ale nikde ji nemohu najít, ani Lukáš mi neodepisuje. Přemýšlím nad tím, co se mohlo o prázdninách stát, že ji to tak změnilo, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že odpověď přijde sama jako blesk z čistého nebe.
Jednou k nám takhle přijde do třídy profesor a rozdává nám všem tři papíry o velikosti A4. K tomu nám říká, abychom je doma dali rodičům a přinesli je zpátky vyplněné. Na papíře je tučně natištěno Očkování proti Meningitidě. Na prvním a druhé papíře je napsáno vše o této nemoci a poslední papír obsahuje dotazník. Šárka, která sedí vedle mě, tiše poslouchá pokyny profesora, a když profesor vypráví o zákeřné nemoci a o tom, že bychom se měli nechat všichni očkovat, protože se tu chce s námi scházet ještě aspoň jeden rok a že tato nemoc je pro nás všechny moc nebezpečná, a proto je pro nás očkování velice důležité a tak dále.........., ale pak Šárka řekla „pro někoho už pozdě“. Koukala jsem na ní s otevřenou pusou a s vyvalenýma očima a nevěřícně a také hlavně nechápavě jsem kroutila hlavou. Co ty slova měla znamenat? Pokládala jsem si sama sobě otázku.
Už mě to pomalu ale jistě začínalo všechno štvát, a tak jsem se rozhodla, že když mi to nechce říct, ať si to nechá pro sebe. Od té doby jsme se začaly od sebe vzdalovat. Nebyly jsme ty nerozlučné kamarádky jako v prváku. Já ji nic neříkala a ona mě také nechávala na pochybách. Uplynulo strašně moc času a my se už téměř spolu ani nebavily, ale nevěděly jsme čí je to chyba. Každé ráno jsme vedle sebe usedly do lavice a zmohly jsme se jen a pouze na pozdrav. Podobně jako ráno vypadlo i odpolední loučení.
Celý ten problém mi nějak nezapadal do sebe, byla jsem na Šárku rozzlobená, že mi nechce říct, o co jde, ale zároveň jsem chtěla rozluštit celou tu záhadu sama. Její brácha mi s tím, ale očividně nechtěl pomoci, protože jsem se mu nemohla už několik měsíců dovolat, neustále mi jeho číslo hlásilo, že neexistuje. Nedávalo mi vůbec nic smysl. Až pak jednou jsem zjistila něco, co mi pěkně zamotala hlavu.
Ve škole jsme dostávali další dotazníky. Nebyly to žádné důležité informace, ale jen nějaká anketa od vyšších ročníků. Když každý vyplnil svůj papír, měla jsem za úkol všechny vybrat a odnést je do kabinetu k profesorovi. Nejdříve jsem z toho byla otrávená, ale pak jsem za tento úkol byla vděčná. V otázce číslo šest se totiž ptali, zda máme sourozence a pokud ano, tak vypsat jestli sestru nebo bratra. Jen tak jsem hodila okem na první list, který jsem nesla a rychle jsem prolítla všechny odpovědi. Najednou jsem se zadívala na otázku číslo šest, protože v ní bylo vyplněno, že ta osoba, je jedináček. Jelikož jsem zastávala názoru, že jedináčci jsou rozmazlení, tak jsem se ihned podívala na jméno mého spolužáka popřípadě spolužačky a v tom se to stalo. Byla tam podepsaná Šárka. Nechápala jsem proč, to vyplnila, tak jak to vyplnila. Nejdříve jsem ji chtěla ten dotazník vrátit a říct, aby přepsala ten údaj, ale pak jsem si řekla, že není důležité, jestli jsme odpovídali podle pravdy a nebo lhali.
I přesto všechno mi vůbec nic nedávalo smysl. Přemýšlela jsem nad tím celé dny a noci. Ani nevím, proč? Protože se Šárkou už jsem se moc nebavila, ale chtěla jsem zjistit, co za tím vším vězí. Nejspíš jsem všechno chtěla vyřešit pro svůj klid a proto, abych vše dala zas do starých kolejí.
Jednou jsem se zdržela ve škole, protože jsem si potřebovala ještě něco zařídit na internetu, který jsem doma bohužel neměla. Když už jsem měla vše vyřešené a běžela jsem do šatny se přezout a pak rovnou na autobus, uslyšela jsem ze záchodů takový divný zvuk. Dělala jsem jako by nic a šla dál, ale když už jsem se odebírala ze šatny ven, rozhodla jsem se, že se tam vrátím a zjistím, co to je!
Vešla jsem dovnitř a v rohu seděla schoulená Šárka. Byla bílá jako stěna, vůbec nereagovala na moje otázky. Pořád dokola říkala ty slova, co jsem od ní slyšela o hodině „pro někoho už pozdě“. Opakovala je stále a stále a já nevěděla, co mám dělat. Chtěla jsem ji odvést do šatny na lavičku, ale nebyla schopna chůze. A pak jsem si všimla, že má celé ruce pořezané a vedle sebe měla žiletku. Obyčejnou žiletku, kterou jsem viděla u táty. Nechápavě jsem na ni koukala. Chtělo se mi z toho všeho strašně moc brečet, ale zároveň jsem věděla, že musím být silná, protože mě teď potřebuje.
Bylo mi jasné, že pokud dojdu pro profesora, tak z toho bude mít problém, ale zároveň jsem věděla, že když ji tu tak nechám, tak se zblázní a podřeže. Vyběhla jsem z těch záchodů a utíkala pro pomoc. Vždycky je ve škole spoustu profesorů, ale dnes jako by se všichni vypařili. Vyběhla jsem až do posledního patra a celá udýchaná jsem tam našla profesorku na biologii. Všechno jsem ji rychle a ve zkratce vypověděla a pak už jen běžela se mnou dolu. Když Šárku uviděla, hned zavolala sanitku a mě poslala domu. Po dnešku jsem už ničemu nerozuměla. Nic mi nedávalo souvislost a měla jsem v tom pěkný guláš.
Druhý den si mě pozval náš třídní profesor do kabinetu a všechno jsem mu měla vyprávět, ale já nevěděla, odkud začít, protože jsem měla jenom útržky, které mi nezapadaly do sebe. On sám mi řekl, že jediná osoba, která mi může pomoci a vysvětlit mi všechno, právě leží na v nemocnici na jednotce intenzivní péče. Dlouho jsem přemýšlela, zda za ni mám jít, ale má zvědavost vyhrála. Ještě ten den odpoledne jsem sebrala všechnu svou odvahu a šla za Šárkou do nemocnice. Přinesla jsem ji něco dobrého na zub, pozdravila ji a sedla si vedle ni. Na nic jsem se neptala, ale ona začala vyprávět sama.
„O prázdninách jsem byla s bráchou u babičky, které jsme měli pomoci uklidit a vymalovat dům. Lukáš byl hodně ochotný, až jsem se tomu divila. Jednou večer nám babička vyprávěla o meningokoku. Brácha ji moc neposlouchal, ale mě její vyprávění docela zajímalo. Když jsem šla spát, tak jsem u Lukáše našla vedle postele pytlík a v něm byl nějaký prášek, hned mi bylo jasný, že to jsou drogy. Ráno jsem se ho na všechno ptala. Věděla jsem, že hulí trávu, ale přísahal mi, že žádný tvrdý drogy nebere. On mi odvětil, že to je jen a pouze LSD.“ ..............Najednou Šárka ztichla a utřela si slzy kapesníkem. Já na ni koukala a oči se mi už také plnili slzami. Nedocházelo mi vůbec nic, protože jsem si myslela, že měl meningitidu a zemřel, ale tuto mou smyšlenku mi ihned vyvrátila. „Nejdřív mi moc nedocházelo, co LSD vlastně je, ale Lukáš mi jen řekl, že je to halucinogenní droga a víc se se mnou o tom nemínil bavit. Odešel pryč a vrátil se až pozdě večer. Já už spala, když v tom mě najednou probudil hrozný randál. Babička ihned vběhla do kuchyně a viděla Lukáše, jak jde za mnou do pokoje. Ten se strašně nahlas smál, ale když vešel za mnou, tak ztichl. Bylo hrozné ticho, jen jsem slyšela babičku, jak tiše vzlyká v rohu pokoje. Nevěděla jsem, co se stalo, protože Lukáš začal říkat, že mám po celém těle fleky a že se celá strašně potím, začal hrozně křičet, že mám příznaky meningokoku, že to jsou přesně ty příznaky, které nám babička včera vyprávěla. Byl to hrozný večer. Lukáš najednou vyběhl z pokoje a křičel, že nechce, aby jeho malá sestřička umřela. Vyběhla jsem za ním, ale on už byl pryč. Hledala jsem ho celou noc. Až pak jsem ho uviděla. Ležel, nedýchal, prostě nežil. Brečela jsem nad ním a čekala, až přijde pomoc. Babička zavolala sanitku, ale bylo pozdě. Nejdřív mi nedocházelo, co se děje, ale pak mi to všechno pomalu, ale jistě došlo. Lukáš se prostě předávkoval a měl halucinace, viděl mě jako malou sestřičku, která mu umírá před očima, kterou pohltila zlá nemoc, o které nám babička vyprávěla. Ale pravda byla jiná, já ho viděla jako předávkovaného feťáka, kterému není pomoci.“ ..................Pak zase Šárka ztichla a mě to všechno došlo. Smutná je ze smrti svého bratra, podřezat si žíly chtěla z důvodu, že cítila vinu za jeho smrt a on mi neodepisoval proto, že zemřel. Bylo mi hrozně. Obě jsme seděly a mlčely. Z očí nám tekly slzy proudem a v puse nám vyschlo na tolik, že jsme se na nic nezmohly.
Uplynul týden a Šárku mi pustili z nemocnice. Pravidelně musí docházet k psychologovi, ale jí to jen pomůže. Nejdříve o něm nechtěla ani slyšet, ale teď vidí, že ji hodně pomáhá. Hodně se toho změnilo, ale hlavně naše kamarádství. Bráchu jí sice nenahradím, ale ona ví, že mi může říct všechno a hlavně, jsem Šárce dokázala vyhnat z hlavy její domněnku, že za smrt svého bratra nenese žádnou zodpovědnost.