Ztracené duše..

bloudíme..

Tolik času plyne bez vyřčení duše..čekáme na správnou chvíli, potřebujeme cítit absolutní jistotu, důvěru a bezpečí, abychom vydali jediné cenné a jedinečné v nás..svou duši? Otevíráme cizí oči v našich jen když je ztrácíme? Víme vše, je to v nás, známe cestu, je v nás a máme strach jí jít? Bůh nás nese v náručí a my zatím jen skládáme dlaně k tvářím. Soudíme slzy, soudíme strach, přitom jej žijeme. Stavíme kolem svých duší zeď a jen se tím zabíjíme..dusíme je. Nedýcháme vzduch, necítíme vodu a necítíme slunce, nechodíme po trávě a nežijeme pod modrou oblohou. Žijeme v absolutní prázdnotě řádu. Nekoluje námi svět schovaný za atomy pomíjivosti, vlastníme propůjčené věci, neptáme se po kráse. Zmizel v nás zub moudrosti. A stačí nám vědět, že existuje víc. Stačí nám tomu věřit. Neptáme se po důvodu a po světu lidských obrysů, ve kterém žijeme. Žijeme tu všichni vedle sebe…ne spolu. Ztrácíme naději a lesk očí, sbíráme a bereme si ze světa jen to, co můžeme vidět, držet. Pěstujeme tvary a předměty a zapomínáme na hlasy, které slýcháme před spaním. Zapomínáme děkovat každý den, zapomínáme prosit o sílu a možnosti, jen soudíme a cítíme bolest jako křivdu. Voláme slova bez ducha a umíráme nazí.
Zář lidských duší nedoléhá k naší přes zdi nedůvěry a lhostejnosti, ona duše má někdy také hlad. Otevíráme oči do nového, dalšího dne, ne do dalšího daru a možnosti. Zapomínáme milovat. Zapomínáme odevzdávat sebe myslíce, že se chráníme a že nelze riskovat, nelze darovat sebe. Ale lze. Jen tak bude mít naše duše možnost žít, jen tak uvidíme zář všech lidí a obrazů našeho života. Jen tak dovolíme naší duši, aby žila, když poznáme duše lidí kolem nás. Neexistuje nepřátel, neexistuje zla. Lidská duše je vždy krásná. Jen je k ní občas těžké najít cestu. Neznáme už lidské tváře, neznáme svůj svět. Nenecháváme sebou plout touhu. Máme prázdné oči, mrtvé duše a zhaslá těla..čím je nám tedy život? Nedivím se, že strastí.

---