Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Překvapení

10. 08. 2006

767

Autor

anquetil

Překvapení

      Pozorně se dívám na displej počítače a uznale pokyvuji hlavou. Oukej, dobrým důvodem ke spokojenosti je fakt, že slíbené piraně do jednoho z mých zahradních jezírek jsou už na cestě. Usměju se při pomyšlení, že ty tam jsou dávno časy, kdy jako špatný dostihový kůň, jsem šel od porážky k porážce. Na pracovním stole přede mnou leží další vítězství - banka mi oznamuje, že na mé konto přibyly další čtyři miliony. Inu, nemusí zrovna pršet, stačí když kape…

      Ach déšť… Kdyby tak chtělo aspoň trochu zapršet, už dlouhé týdny tu nespadla z nebe ani jediná kapka. Tak suchý a horký červenec už léta nepamatuji. Utírám si pot, který se mi perlí na čele. A to šílené dusno nepolevuje. Rozpálený vzduch se opile chvěje a jazyk se mi lepí na patro. Otráveně odstrkuji láhev skotské whisky a do vysoké sklenice s ledem si nalévám Evian. S požitkem se napiju, ale cosi se mi nezdá.

      Jako kdybych zdáli zaslechl nějaké hlasy. Ale v mém domě by přece nemělo být ani živáčka, na dnešek jsem dal personálu volno. Člověk potřebuje být občas sám. Zvolna sestupuji po mramorovém schodišti do přízemí a z kuchyně si beru připravený plastový kbelík.

      Pomalu vycházím z domu. Slunce pálí až k zbláznění a já se vydávám přes svou nádhernou, pečlivě udržovanou zahradu až dozadu, kde můj pozemek je obehnán vysokou kamennou zdí. Míjím vzrostlé palmy a na konci zahrady se ocitám ve stínu vysokých keřů, pod kterými je mé oblíbené jezírko.

      Zpozorním, když tu zaslechnu dívčí hlasy, nepochybně pocházející od jezírka. Kdopak si troufl přelézt tak vysokou zeď? To je ale překvapení! Dvě dobronzova opálené mladé dívky v rouše Evině, spolu švitoří, stojíce po kolena ve vodě. Jsou útlé, ňadérka mají drobná jak citronové plody a kapky vody se ještě zlatě třpytí na jejich vláčných nahých tělech. Sevřelo se mi hrdlo, srdce mi buší až v krku a z úst mi unikne obdivné hvízdnutí.

      Děvčata sebou trhla a sotva mne spatřila, s jekotem jako o závod spěchají do hloubky ve středu jezírka. Tam se prudce až po krk noří do vody, až se kvetoucí lotosy vyplašeně kývají i s talířky svých listů, spočívajícími na dosud klidné hladině. Obě dívky si mne zkoumavě prohlížejí a potichu si něco špitají. Pak jedna z nich na mne vykulí své velké modré oči a drze se zeptá:
      „Co čumíš? Teď jenom čekáš, až vylezeme z vody, co, ty starej úchyláku?“
     Omluvně ukazuji na svůj těžký plastový kbelík a s nevinným úsměvem povídám:
     „Ale ne, přišel jsem jenom nakrmit aligátora.“