Dědečkova královna

Povídka ztracená a nalezená,.... možná trochu depresivní, ... psaná v depresi, to bude tím. P.S. Pravopisem jsem své učitele vždy mučila :o)

Ležela na posteli, dívala se ke stropu. Byl večer. Na okenní římsu bubnovaly kapky deště. Ťuk,.. ťuk,… ťuk,….. ten zvuk jí jako malé jehličky bodal do uší, do srdce, hluboko do hlavy. Zamrkala a opět se zadívala na malou prasklinku ve stropě. Byla úzká a místy rozvětvená. Ve tmě vypadala jako podivný pavouk. Po stěnách přeběhl pás světla jak na ulici projelo auto a ozářilo prasklinu. Pozorovala ji dlouho, ale teď se jí zdála jiná,…jako by v ní byla dírka, kterou prosvítá malinké světýlko. Na chodbě někdo mluvil,...nerozuměla slovům, zvuk byl nejasný,  jakoby z velké dálky. Celou svou myslí se upnula na hlas za dveřmi, toužila zachytit ta slova. Chtěla vědět kdo to mluví, co říká,…. Hovor utichl. Jediné co bylo slyšet, bylo neustálé ťukání od okna. Polkla, v krku sucho. Měla žízeň. Nikde nikdo nebyl. Nemohla se hýbat. Zachvácená panikou chtěla vykřiknou, zavolat,…. Někoho, kohokoliv. Bála se. Sama, v neznámém pokoji. Tma a bolest všude kolem. Tak kde jste! Pomozte mi! Zalapala po dechu a vzlyk se jí těžce vydral z hrdla. Zasípala. Zdálo se jí, že něco prasklo,…. Zalehlo jí v uších. Mám žízeň, prosím,… modlila se v duchu. Na řasy jí dopadl proužek světla, zvedla oči. Bylo to z té praskliny, teď jasnější a větší. V krku ucítila teplou tekutinu, vděčně ji polkla. Byla sladká. Usmála se. Ťuk,... ťuk,… ťuk,…nepříjemný zvuk jí probudil z blaženosti. Zavřela oči.
                                                         *           *           *
Stála znovu na zahradě u babičky. Byl letní den, běhala jen v krátkých šatech. Jejích oblíbených, růžových s mašličkami. Ve stínu jabloně spal hnědý oříšek, kterého našli s dědečkem v loni v zimě na ulici. Bylo jim ho líto, tak ho vzali domů. Pes na ni několikrát mrknul ospalýma očima, ale jinak jí nevěnoval pozornost. Dědeček s tatínkem byli na střeše, vyměňovali okna. Nahoře v podkroví, bude tam všechno nové,… ona tam bude mít svůj pokojíček. Běhala pod žebříkem a volala na ně. Chtěla za nimi nahoru, výš a výš. Podívat se na zem z výšky, pokochat se krajinou. Všichni by byli jako trpaslíci a ona jako královna shlížející na své království. Stála by tam, vítr by jí čechral dlouhé hnědé vlasy a šaty by se jí vlnily kolem nohou. Ale nemohla. Řekli jí, že nahoru nesmí. Nerozhodně položila nohu na první šprušli žebříku, přitáhla se rukama a postoupila ke druhé. Zavřela oči a nasála teplý vzduch do plic. Nebyla ani metr nad zemí, ale připadalo jí, že létá. Z hora se ozvali hlasy, rychle seskočila na zem. Odběhla o kousek dál, aby viděla na ty dva nahoře. Zavolala na ně a zamávala. Smála se. Dědeček jí také zamával a něco na ni zavolal. Neslyšela ho. Z kuchyně je scháněla maminka, že oběd je hotový. Pojďte všichni jíst! Chtěla se rozběhnout do kuchyně, sedět první u stolu, s lžičkou v ruce. Sníst všechno, být první. A dědeček by jí řekl: Výborně, jsi královna. Šikovná holčička, všechno spapala a nic nenechala. A ona by se pyšně usmívala. Dědečkova královna, nejhodnější, nejkrásnější, nejchytřejší,….nejlepší. Podívala se na žebřík. Vlála na něm růžová mašle. Podívala se na své šaty. Musela se tam zachytit, když šplhala nahoru. Co kdyby na to přišli. Musí ji sundat. Poznali by, že lezla nahoru. Měla to přeci zakázané. Rozběhla se k žebříku, opatrně odrhla tenký růžový pásek a sevřela ho v dlani. Tak, a nikdo nic nepozná. Obrátila se a vykročila k domu. Zasednout ke stolu. Bylo teplo, krásně, po obědě půjdou plavat k rybníku. Už se těšila. Udělala další krok, něco bouchlo, někdo zakřičel,…… byla tma.
                                                           *         *         *
Otevřela oči. Nic ji nebolelo. V puse sladkou příchuť. Přemýšlela co je to. Bylo to dobré. Co tak chutná?  Byla unavená, chtělo se jí spát. Ještě musí s babičkou natrhat květiny do vázy. Dají je na stůl. Možná růžové pivoňky, …. Do té modré vázy, co dostala babička k vánocům. Bude to vypadat pěkně.
Bylo ticho. Tma. Byla sama, už se nebála. Otřásla se zimou. Asi průvan, pomyslela si. Ještě chvilku a usne. Oči se jí pomalu zavřeli, dýchala jen mělce. Bez bolesti.
Ťukání ustalo, přeměnilo se v pískavý zvuk, nepříjemný, nechtěl přestat. Oči se jí otevřeli. Ale nic neviděla. Jen ostré bílé světlo. Vycházející  z praskliny na stropě. Bylo příjemně teplé. Už se nebála. Nechala se jím unášet. Bylo stále větší, všude kolem, pohlcovalo ji. A pak, jako by létala. Stoupala nahoru. Koutkem oka zahlédla nějakou holčičku ležet dole na posteli, byla celá ovázaná. Z obvazu na hlavě jí prosakovala krev. Na přístroji vedle postele se táhl zelený rovný proužek. Co se jí chudince stalo? Nepoznala ji. Stoupala za světlem. Do pokoje přišli nějací lidé. Doktoři. Stála tam i maminka a tatínek. Co dělají v pokoji té holčičky? Podívala se k oknu, bylo suché. Vždyť neprší! Ani nepršelo. Co to tedy pořád ťukalo? Nechtělo přestat, když jsem chtěla, a proč se to už neozývá? Doktoři se snažili holčičku oživit, pět, šest minut. Pořád nic. Dívala se na ně. Proč tatínek drží maminku tak pevně? Proč oba pláčou? Co se to děje? Chtěla na ně zavolat. Nešlo to. Světlo ji obklopovalo a lákalo dál. Dál a dál,…. Výš a výš. Tam kde by se dívala z hora, jako královna. Dědečkova královna.  


Zpráva z nemocnice :
Pacientka zemřela 23.8. 1996 ve 2 hodiny a 43 minut na rozsáhlé krvácení do mozku. Smrt zapříčinila zranění z úrazu, který utrpěla 22.8. 1996 kolem dvanácté hodiny odpolední. Zlomeniny horních končetin kombinované, fraktura levé dolní končetiny, četné tržné a bodné rány. Otřes mozku, otok mozku a lebeční krvácení.

Policejní záznam :
Při opravách na domě došlo k uvolnění okna z okenního rámu. Nedostatečným zabezpečením došlo k sesunutí a pádu na zem. …. Tato událost si vyžádala jednu oběť.

Titulek v novinách :
Nešťastná náhoda, která stála život devítiletou holčičku!

První slova otce :
Nemohli jsme nic dělat, bylo to tak rychlé….




Rána,… střepy všude kolem,… krev. Minuta ticha a pak hrozný křik. Nikdo tomu nemohl uvěřit. Matka se sesunula k zemi a křičela bolestí. Srdce jí pukalo, když viděla malé tělíčko zasypané střepy, a taškami ze střechy. Nehýbalo se. Oba muži rychle lezli po žebříku dolů. Otec utíkal zavolat záchranku. Srazil se ve dveřích s tchýní, bledou v obličeji jako stěna.
Královno! Poklekl k vnučce a opatrně jí odhazoval volné střepy ze zad. Popadl rám okna a opatrně jej z ní sundal. Ležela na břiše. Bál se jí otočit. Pohladil ji po vlasech. Odhrnul jí je z obličeje. Byly vlhké, podíval se na svou dlaň. Krev. Zajel jí rukou ke štíhlému krku. Necítil žádný puls. Královno, moje. Vstávej. Prosím. Ještě musíme jít plavat. Slíbila jsi, že mi ukážeš jak se umíš potápět. Prosím! Jen šeptal, slzy mu tekly z očí sami. Věděl, že právě přišel o svou jedinou vnučku. O svou královnu.





 
   

---