recyklované - bez frézování

ach ne jen to ne

Venku je prvoletní teplo

To jen já sedím ve studeným kvádru

Děti řvou tak roztomile,

Až mi ten jejich křik připomíná

Vztek hladových a namrzlých ptáků

Kolem mě poletují nahé lolity

a spílají slunci za svou agresivitu

„Co jsme ti udělaly?“

„Byly jste tak krásné a Já se na vás nemohlo vynadívat.“

Já vím proč se mu vyhýbám,

vím, že na to nemám

Být rozežrána zaživa

a předhozena Panthenolu

 

 

 

 

 

Vyšel měsíc

vítr ztichl

Pod jabloní zkroucená

počítám si jizvy nové

a jsem tak nějak ztracená

Zima mě udržuje v neustálém pohybu

-         díky tomu třasu stále se ještě hýbu

Chaoticky neuroticky myslím na své lásky

Já vás nikdy nechtěla, ale vy jste si nedaly říct

Ne. Lžu si

Všechny jsem vás chtěla, ale jakmile vás dostala

touha odletěla

nechci vás všechny znovu milovat

Mně stačí pouze jeden

Ten, co mě z lásky otráví jedem

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Začne to z cíga ... směrem do vlasů

... pak chytne i oděv

možná i schizma  nečasu

A první reakce?

Sebekremace

 

 

Prodám svou entitu prázdnou

Nahradím ji falší a leskem

leskem bídy kurtizán

Odveta bičovou ranou

mně zabije, zůstaneš sám

Budu nad lidmi

Nebude mě bolet jejich žití

Po žebříku do nebe

mně najednou zahřeje moje bývalé Bytí

 

 

 

 

Jak to ty hvězdy dělají, že neustále září?

Je to tím, že jsou tak daleko od lidí

a přes mraky na ně nevidí

Jsem zamrzlé jezero

Na povrchu led a pod ním tolik života

Příroda i fyzika mají ve všem jasno

Jsem ráda, že to jasno nemám

-         můžu tak užívat krásno

V putyce za oknem jsem před fyzikou i přírodou uchráněna

Tam se přece lidé chodí schovávat před pravdou

Setmělý pajzl poskytuje ten nejrafinovanější azyl

Per aspera ad astra

Chci do nebe, ale raději rovnou do vesmíru

Tam budu zářit

Spolu s hvězdami

 

 

 

KONEC CHAOSU

 

Schovat se do kanálu

přes mříže koukat

na hvězdy

na život cizích lidí

S přehledem nechat se tím pohledem spoutat

S přehledem předstírat mrtvýho brouka…

Odpovídat šelestem

A pozorovat zvuky

Opájet se sladkostí

A pozorovat tebe, jak pozoruješ sebe

Jak zpoza mraků pozoruje tě ... nebe

Normálním bytostem hrůzu to nahání

Normálním ano, nám ne

Naše normalita potlačená je

Normálním ano, nám ne

Naše normalita na dně kanálu utopená je…

 

 

 

 

 

SKLEPNÍ

 

Ve mně tam, venku světlo,

ve mně zima, venku teplo,

ve mně teplo venku mráz,

uhodne to někdo z vás?

Jsem sklep a nepříliš útulný,

vlhký, špinavý a tak nějak bezbarvý

Mám tu i kamarády

- šváby, krysy a taky hady

Ale nejsem jen sklepem prázdným

-         jsem plna bordelu, věcí a černých sazí

 

 

 

 

 

 

NEČISTÁ

 

Týden jsem se nemyla a že prý je to vidět

Já, ač se týden nemyla, nemám se zač stydět

Já jsem se opravdu týden nemyla

a jiní ti se myjí každý den,

takový člověk má asi špinavou duši

a touží býti očištěn

My, co jsme se nemyli

 jsme si ochranou vrstvu vytvořili

Sic lepící a páchnoucí víc než jindy

Za to s větším prostorem mezi lidmi

 

 

 

 

 

 

Jsem vítr

Ty jsi strom

Objímám tě ze všech stran

Listy tvé ti svým dechem pročechrám

A ty mě jimi lehce chladíš…

Čímž spaluješ mě, mučíš mě – proti větru mě hladíš

Obtáčím tvůj kmen svým tělem větrným

Nepatrným pohybem v tu chvíli ti napovím,

co slova nedokáží, spíš vždycky zkazí

Nyní jsme před sebou až na kost nazí

Jen své kořeny mi skrýváš…

Bojíš se, že tě snad zvrátím?

Prudce do nich narážím – jen trochu prohlédnout tvé vědomí…

…Ty se mým nárazům nevzpíráš…

Tvoje rosa kape z větvoví

Já ty malé kapky všude prším

Pak můj vítr utichá, tvé listí spadá

Už tě jen ovívám, tvá kůra je nahá…a usíná

 

 

 

 

 

 

 

 

Potápět se do hlubiny

Do hlubiny očí

Pádlovat v prostoru

V prostoru, kde je nejvíc lidí

Kde skutečně žádný prostor není

Kde každý jen na špičky bot si vidí

Topit se v oceánu

Naučit se vodu dýchat

Do posledního úmoru

Vodu kašlat – slzy kýchat

Není už moc času

Čas na to se vyprostit

Naslouchat vodnímu hlasu?

Začít snad tu vodu pít?

Rozhraní vodní – nebe

Jenže přes hranice nepustí

Co patří vodě je její

A co je její ve vzduchu se rozpustí

 

 

 

 

 

 

Betonové stěny

Empatii lidí ničí

Přes drátěné ploty těchto lidí prsty trčí

A membrány z azbestu – pro Krchovského nevěstu

Uzavírají pláň světa

Žádná díra, žádná škvíra

Stačí jedna krátká věta…pláň světa se otevírá

Stačí jen tu větu znát…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Máme vize

Máme sny

Sny opilé i střízlivé

Ale které z nich jsou silnější?

Vzpomínky tím hasíme

Tváříme se, že víme to, že nevíme

Počkat na Slunce…

Paprsky života polykat

Nechat ho, ať těla naše hřeje

…Sežehne nás a začne naříkat,

že jen od východu k západu spěje

 

 

 

 

 

 

 

V opilosti se vznáší výš tmavej opar

Chtěl by směr obrátit

Pak pod povrch se vnořit

Zleva doprava malátně se klátí

Vrať se, Vrať se! – i když nemáš kam se vrátit

Můžeš se plazit – nikdo tě nevidí

Nebo vyšplhat se na komín – vysoko nad lidi

…A pak nediv se, že volnost ti závidí

 

Volnost vykoupenou vězením

 

 

---