Tma

Taková hloupost psaná po tmě jedním tahem ...

Tma

Tma, jak špatný to společník ...

tichý, nudn,

často až strašidelný, jako třeba teď.

Ve velkém pokoji s poselí pro dva,

velkým oknem a dvěma skříněmi jsem zůstala sama ...

Před chvíli se ozval zvuk zamykajících se dvěří 

a tma zhoutla ...

Ležím tu a snažím se zorientovat ...

Deka, která je vedle mě a neplní svůj účel je studená.

Asi taky cití ten chlad, který prochází všemi,

kteří se podívají ven a vidí sníh,

který nám jen potvrzuje, že venku je pořádná zima.

Ležím v té tmě a snažím se nevnímat chlad,

který mi libá nohy ...

Sleduju na zdi světlejší stín okna ... zaujal mě ...

S hlavou zabořenou v polštářích přemýšlím,

za jak dlouho asi temnota ustoupí.

Nevím, nemám pojem o čase ...

Očima prolétám pokojem a zastavuju se u stropu ...

velká bílá plocha nademnou ...

a já jsem dostala chuť ji celou pomalovat.

Vlastně bych pomalovala celý pokoj,

a co bych namalovala ?

Tmu.

Aby tu semnou byla i přes den ...

i když nebude pravá,

alespoň bych se jí přestala bát.

Možná to ani není strach,

jen se citím nesvá, hlavně když jsem sama.

Ale jednu výhodu ve tmě vidím ...

můžete v ní mluvit s kýmkoliv a o čemkoliv.

Proč ?

Nikdo vás nevidí, možná jen obrys,

ale každopádně vás nevidí zřetelně

a nemůže po vá vyjet kvůli vyrázu vašeho obličeje ...

---