Pocity ?

Co dodat ...

Pocity ?

Jen můj strach se ptá,

proč už se teď nesměji,

jen mé srdce se ptá, 

proč ztratila jsem naději.

Na chvíli chci umřít, na krátkou dobu,

chvi mít v slově "mít rád" jistotu.

Chci si pískat jak mi zobák narost,

chci vybrečet z těla starost,

chci si potichu zpívat do rytmu deště

a procházet se po mokré cestě.

Chvi jít, nevím vůbec kam

a s každou kapkou zas znova začínám.

Říká si: "Setři slzy a usměj se uplakanýma očima,

každého dne se něco počíná."

Přestat plakat ale nejde

a co na tom vlastně sejde.

Chtěla bych umřít rychlou smrtí

třeba nechat se přejet vlakem na železniční trati.

Života jde se zbavit lehce, bez injekce.

Na bolavá srdce není léků,

vydáváš jen mnoho vzdechů

a prosíš Boha, aby Ti pomohl

a tu bolest, žal a strach přemohl.

Špatně se mi skládají tyto řádkyplné smutku,

mám v hlavě velkou hrudku,

myslím teda, že mám v hlavě zmatek z těch věcí okolo,

musím se rozhodnout pro koho,

koho si mám vybrat, abych se mu mohla svěřit,

a mohla mu pevně věřit ? ...

Kdopak chce moje smutky a děsy,

umřít touhou bez hranic ?

Už vidím známou jak vlasy rve si nad tím,

že o mě neví nic.

Nic jiného mi nezbývá, než svůj život rychle utratit,

nic nezískat

a nic neztratit.

---