Studna

Tolik toho vím o vodě

a tolik jsem Ti o ní napovídala...

Až jsi jednou pozval proutkaře,

protože jsi věřil, že ve mě opravdu pramení,

ale nevěděl jsi kde...

Bála jsem se přejít od mluvení k činům,

bála jsem se svých pochybností,

Tvá víra mi však dala naději.

"Máš víc štěstí než rozumu." zabručel proutkař

a ukázal "Tady kopej!".

Koukal jsi na něj v úžasu,

tak Ti vložil proutek do ruky

a za druhou Tě vedl. Ucítil's to!

Já nic necítila, ale kopala jsem s Tebou.

Odřela jsem si loket. Namohla jsem si záda.

Ty kbelíky s hlínou byly na mě příliš těžké.

A moc jich bylo!

Jako hledač pokladů se's těšil na první kapky!

Přesto jsi mě pustil dolů, když začalo být kopání

snadnější, než vytahování země z hlubiny.

A tak jsem to byla já,

komu pod nohama začala proudit voda,

a komu poprvé omyla kotníky.

Uviděla jsem na hladině Tvůj odraz

- nakláněl se's dolů a zářil jsi štěstím...

Bez Tebe, Můj milovaný,

bych o svém prameni navždy

jen povídala...