mírně depresivní dubová psychoza

Ýmo šel hlučným náměstím a prodíral se lidmi. Vrážel do mužů v oblecích, starší dámy s přecpanými kabelkami se o něj otíraly,  auta troubila, a kdesi vysoko na střechách tlumenně vrkali holubi. Ýmo těžce dýchal, zažíval cosi podobného klaustrofobii v tlačenicích jako byla tato... Uvědomoval si tíži stresu, a pomyslel na své srdce, které pod kůží, uboze tenkou vrstvou masa a možná dvěmi hrudními kostmi odbíjelo své tepy k nevyhnutelnému konci možná za několik desítek let nebo i jen hodin... Mozek vypnul,  nohy šly automaticky, ruce byly podél boků nepřirozeně strnulé a  on se jen snažil nepřestat dýchat.
  Pak před ním nějaký otrhaný muž najednou vytrhl ženě před sebou kabelu a začal se prodírat zpátky davem, přičemž smetl Ýma na zem. Ýmo tam  zůstal ležet s očima křečovitě zavřenýma a přes víčka se mu do čela zarážel ječivý křik okradené ženy. Možná jeden dva muži se zkusili zloděje pronásledovat ale ostatní šli dál, obcházeli Ýma ležícího na dlažbě nebo ho opatrně překračovali, aby se ho snad nedotkli a nenakazili se nějakou nemocí. Proč žít když není za co bojovat? Pomyslel si Ýmo. Jedině za svoje místo na chodníku, za to, aby tě nikdo neošidil v obchodě. Za místo k sezení v dopravním prostředku?
  Začalo pršet a Ýmo ležel, lidi kolem stále chodili a auta troubila. Zěžké kapky dopadaly na křehké tělo mladého člověka jako olověná závaží a on nechtěl nic. A hluk kolem utichal a k Ýmovu uchu se dostávaly docela jiné zvuky. Kdesi se něko vesele smál. Holubi na střechách vrkali. A daleko, daleko odtud šuměl vítr tiše korunami stromů, které zasadil osamělý muž.

---