Pusť mě a běž

Víš….

Moje večery i dny jsou už dlouho stejné. Vzpomínám, vybavuji si detaily, maličkosti tak živé, planoucí…. Vzpomínáš, chodívali jsme do té čajovny pod knihovnou, držel jsi mě za ruku, pamatuji si, jak se nám tehdy potily, ale bylo to jedno, všechno bylo jedno…. Ležela jsem Ti v náručí a dívala se zdola do těch Tvých očí. Nikdy jsi neuhnul, jen jsi mě pohladil, skoro jako bys věděl že se snažím pochopit, kolik je v nich jistoty a nejistoty, nevědomosti a pochybností, kolik pravdy a kolik lži, vědomé i nevědomé. Vodíval jsi mě za tmy domů, musela jsem tehdy stát na jednom schodě, když jsi mě líbával, a Tys mě držel, když jsem z něj padala. Stýská se mi….po těch polibcích, po Tvých pohlazeních, po prvních dotecích, po nočních procházkách parkem, po tom, jak jsi mi hřál ruce ve svých kapsách, když jsem neměla rukavice…. Pamatuji si úplně všechno, jizvu na tvé ruce, pihu vzadu na krku, i zimu, která tehdy byla, ale která nebolela, protože nebylo nic teplejšího než Tvoje slova, než Tvůj úsměv…..Pamatuji si  všechny barvy a vůně, celý svět byl barevný a voňavý….pamatuji si vůni Tvého svetru, Tvůj deodorant, pamatuji si, jak jsi mi voněl Ty, když jsi ležel tak blízko, že jsem cítila tlukot Tvého srdce….

….pak jsi odešel.

Hledala jsem Tě. Kamkoliv jsem přišla. Chodila jsem městem, všemi uličkami, jen abych měla šanci Tě potkat. Nahlížela jsem do projíždějících aut i autobusů, jen abych Tě náhodou na okamžik spatřila. A viděla jsem Tě všude, nejvíc sama v sobě. Když jsem nemohla být s Tebou, toužila jsem po Tvojí blízkosti, když jsme se potkali, dělala jsem, že Tě nevidím nebo že mě nezajímáš. Z té doby mi zůstala bolest, která neodchází se slzami, je tak hluboko, že se zarývá do konečků prstů, bolest, která ovládne všechno, čeho se dotkne.

Jeden pán, Paulo Coelho, mi řekl, kdo jsi. Ty jsi Záhir. V islámské tradici něco nebo někdo, kdo vyplňuje celý prostor, všechny myšlenky, řídí všechny činy a je v každé větě…..člověk ovládaný Záhirem je uvězněný, jeho život se točí jen kolem Záhiru, pořád ve stejném kruhu, nikdy se nepohne dál….

Chtěla bych už vzpomínat jinak, naposled, bez bolesti, smířená a s klidem v srdci. Chci a potřebuji sebrat síly k zapomnění, zapomenout na nejšťastnější chvíle svého života, nemyslet na to, že už nikdy nic s nikým nebude tak moc…. Po Tobě už nebylo nic. Nic barevného, nic voňavého, nic živého, nic intenzivního. Nechci už Tě hledat a nechci Tě nacházet, nechci Tě potkávat a předstírat, že se ve mně nic neděje, chci aby se ve mně nic nedělo.

Chci z vězení ven. Nemůžu se hýbat, nemůžu dýchat, existuju a nežiju, tisíce malých smrtí s každým Tvým nadechnutím, které mi už nepatří…

Tak už prosím odejdi. Nedrž mě, už nestojím na schůdku a Ty mě nelíbáš, tak mě nech, ať třeba spadnu, ale už ne Tobě k nohám.

Pusť mě, pusť mě a běž…………