Takový běžný večer

"Hej, nalej mi ještě jednu, dokud mám za co pít."

Barman zády k pultu uložil vyleštěnou skleničku a obrátil oči v sloup. Tenhle snad nebude mít nikdy dost. Otočil se zpět do místnosti, která díky osvětlení působila ponurým dojmem, obratně přistavil skleničku hostovi a v následující vteřině ji naplnil. Další proslov, pomyslel si.

To, že hosté jsou různí, to už dávno věděl a tenhle už tu seděl pěkně dlouho a neustále mluvil. S postupem času se rozhovor změnil na monolog. Barman se ani nesnažil zapojit a ze slušnosti jen občas pokyvoval a myslel na něco jiného. Dlouhá léta zkušeností mu opakovaně potvrzovala, že jsou chvíle, kdy se hostovi nemá odporovat, obzvláště po delší konzumaci. A tak vyrovnaně sáhl po další skleničce, aby ji začal leštit, zatímco host trochu upil a nadechl se:

"Někdy si říkám, že jako rodiče máme znát odpověď na všechno, už proto abychom si udrželi autoritu před vlastníma potomkama. A škola by nás v tom měla podporovat... Tak třeba včera, mladej přišel ze školy a ptá se, jestli jsme na světě sami."

"Myslel ve vesmíru, že?" slušně napověděl barman.

"No jasně, že ve vesmíru. Jenže mi řekni, co jsem mu měl na to říct? Zatracená autorita. Kdybych mu řekl rázně jo nebo ne, abych se ho zbavil, vím, že bych si naběh, protože by se zeptal proč. Za mejch let jsme tohle ve škole vůbec neprobírali."

Znovu se napil a pokračoval: "Naštěstí jsem si vzpomněl, že jsem o tom nedávno někde čet. Svejma slovama jsem mu vysvětlil, že pravděpodobnost, že existujou někde jiný inteligentní bytosti je moc malá, takže asi ne. A taky to, že my jsme tady vznikli spíš náhodou."

"A jak na to zareagoval váš syn?"

"Chvilku to převaloval v hlavě, ale asi mu to stačilo a odběh za něčím jiným," odstrčil prázdnou skleničku a uchopil další. "To ale nebyl konec, protože pak to začalo vrtat hlavou mně. Co ty myslíš, jsme takhle úplně sami v tý vesmírný prázdnotě?"

"Nevím" začal se ošívat barman, ale vzápětí byl osvobozen.

"To fakt jednomu nedá spát. Jestli je vesmír tak velkej, jak ty všechny chytrý hlavy tvrděj, je přece aspoň trochu možný, že někde tam jsou jiný inteligence, ne? Třeba vypadaj jako my a maj stejný starosti. Bylo by to dost divný, kdybychom tu byli úplně sami, nemyslíš?" jazyk se mu už hodně motal. Barman neodpověděl a mimoděk se podíval na hodinky. Host se narovnal a podíval se kolem sebe: "Koukám, že už tu jsem poslední, tak mi to teda spočítej. Je čas jít spát."

To byla dneska šichta, povzdechl si barman a vzpomněl si na poslední větu dnešního neúnavného hosta. "Kdoví, možná opravdu nejsme v celém vesmíru sami," odpověděl si sám, když zamykal vstupní dveře. Později, po cestě domů, letmo pohlédl vzhůru.

Oba měsíce na noční obloze byly v úplňku.