Hvězdičko, hvězdičko přeju si...

"Přijdeš dneska k nám?" zeptala se Terezka Petry, "a dovolí ti vaši u nás přespat?" Petra s Terezkou byly nejlepší kamarádky, seděly vedle sebe ve škole. A jako kamarádky na život a na smrt říkaly si svá největší tajemství, taková, jaké jen mohou devítileté školačky mít.
"Už jsem se mamky ptala, říkala, že můžu." Petra už se nemohla dočkat večera.
"Přijď co nejdřív, budeme mít po večeři zmrzlinu." Terezka věděla, že se Petra může zmrzliny, obzvláště jahodové, ujíst.

Terezčina maminka pracovala na hvězdárně a oběma slíbila, že budou moci jít výjimečně později spát. Obě dívky se moc těšily na slíbené pozorování noční oblohy. Terezka se navíc těšila na možnost vstoupit do "zakázaného území" v horní části podkroví, kde stál dalekohled. Když potom před desátou hodinou vystoupaly do dusného, teplého podkroví, obě děvčata si připadala jako v pohádce o nějaké kouzelnici. Po stěnách byly rozvěšeny velké mapy hvězdné oblohy, na pracovním stole samé papíry a na stolečku u staré stojací lampy byl černý globus posetý malými hvězdičkami. Do křesla vedle lampy někdo položil starý a velký budík po babičce, který se občas sám od sebe zastavoval.

"A určitě uvidíme padat nějakou hvězdu?" nedočkavě se zeptala Petra a hned zvědavě pokračovala: "To ty hvězdy padají samy od sebe?"
"Ne, nepadají samy od sebe," usmála se maminka, ale Terezka ji hned přerušila.
"To jsou meteority, které letí vesmírem, a po cestě narazí na zeměkouli. Jenomže nedopadnou na zem a ve vzduchu shoří, viď, mami?"
"Ano," odsouhlasila maminka. "Dřive lidé neznali meteority, mysleli si, že to padají hvězdy. Dodnes se říká, že kdo vidí padat hvězdu a myslí si při tom na nějaké přání, že se mu to přání vyplní."
"Pojďte, sedneme si do zahrady, budeme lépe vidět na oblohu, je krásně jasná."

A později už všechny seděly na lavičce a mlčky, v tichém úžasu s hlavami otočenými vzhůru napjatě pozorovali nebe plné hvězd.
"Támhle jsem viděla jednu," neudržela se najednou Terezka a rukou neurčitě mávla směrem nahoru.
"Já jsem nic neviděla," zklamaně protáhla obličej Petra, "co si budeš přát?"
"Hvězdičko, hvězdičko přeju si, aby byly prázdniny o měsíc delší," zaprosila Terezka směrem ke hvězdám.
"Svoje přání přeci nesmíš říkat nahlas, jinak se nesplní" upozornila žertem maminka, dívajíc se na hodinky.
"Pojďte spát, zítra je taky den."

Tereza se převalovala na posteli z jedné strany na druhou a vstávat se jí vůbec nechtělo. Koneckonců nemusela, byla sobota. Donutila se otevřít oči a podívala se na budík.
"Půl jedenácté," zavřela znovu oči. Budík kupodivu šel. Ten starý a napůl rozbitý babiččin budík. Jedna z mála věcí, které si vzala s sebou do svého podnájmu. Hlava ji trochu bolela. Nebylo divu, včerejší oslava jejích dvaadvacátých narozenin skončila hodně po půlnoci. Pila vcelku víc než obvykle, ale spíš zapíjela žal než narozeniny. Svůj vlastní soukromý žal. Ačkoliv se na všechny smála, tam hluboko uvnitř byla smutná, byla sama. Přítel, se kterým chodila více než dva roky, se s ní rozešel vloni na jaře kvůli jiné, a ona od té doby nechtěla a ani nebyla schopná důvěřovat nikomu. Petra, její kamarádka z dětství, se vdala už v osmnácti. Ne, Terezu to nemrzelo, na vdávání ještě vůbec nemyslela. Chtěla jen pro někoho žít, s někým se smát, šeptat si, mazlit se. Nechtěla být osamocená.

Otevřela opět oči, s předsevzetím, že už bude vstávat. Musí vstát a dát se do pořádku. Dnes je speciální den. Vymotala se z postele, postavila vodu na kafe a šla si vyčistit zuby. V jedné ruce kartáček a v druhé vlasy, aby si je nenamočila, se na sebe v předklonu podívala do zrcadla.
"Jenom ne kruhy pod očima," zamumlala s kartáčkem v puse. Snídaně se skládala jenom z kávy. Po včerejšku neměla ani chuť k jídlu, nehledě na to, že kafe bylo její jedinou snídaní, kam až si pamatovala.
"To mám určitě po mamince," pomyslela si. Zamyslela se nad včerejšími narozeninami. Pozvala jen pár nejbližších přátel, se kterými se znala už od střední školy. A v práci ani nikdo nevěděl, že nějaké narozeniny má. Neřekla to ani Honzovi.

Honza nastoupil do firmy před necelými třemi měsíci. Hned ji upoutaly jeho velké oči, ale vůbec by ji tehdy nenapadlo, že bude někdy cítit to, co v poslední době.

Všechno začalo vznikat tak nevinně. Potkávali se obvykle na chodbách, či ve výtahu, většinou si jeden druhého navzájem dobírali. Tereza si postupně uvědomovala, že je Honza nejen sympatický, ale že ji k němu cosi přitahuje. Často si večer vybavila některé situace, kdy ji něčím škádlil, nebo pohled jeho očí, který zdál být delším, než bylo běžné. Stali se z nich dobří přátelé, kteří na sebe spiklenecky mrkali, kdykoliv se potkali. Ve čtvrtek odpoledne před koncem pracovní doby se jí Honza zničehonic zeptal, co má v plánu v sobotu.
"Nic zvláštního," odpověděla Tereza.
"To je dobře, jestli proti tomu nic nemáš, stavím se pro tebe kolem čtvrté, platí?"

Tereza byla tak překvapená, že se v tu chvíli nezmohla ani na žádnou z obvyklých poznámek, kterými se pošťuchovali navzájem. To se stalo ve čtvrtek, v pátek potkala Honzu jen jednou, připadal jí trochu nervózní, a tak se jen rozpačitě usmívala. A na svém pracovním stole našla jen stručný vzkaz bez podpisu, na kterém bylo napsáno povědomým rukopisem: "Tak zítra ... nezapomeň."

Tereze poskočilo srdíčko, když si na to všechno vzpomněla a uvědomila si, že už delší dobu civí do šatníku. Zasmála se a odfoukla si vlasy spadlé přes oči. Ta věčná otázka našich babiček i maminek: Co si mám vzít na sebe? Zavřela oči a máchla rukou před sebe.
"Žlutočervené letní šaty? Proč ne?" vesele se usmála. Bolest hlavy náhle ustoupila do pozadí.

S čerstvě oholenou tváří si Honza dopnul poslední knoflík u košile, u krku volně rozevřené. Terezu potkal hned první den v práci.

"Já jsem Tereza," představila se, rukou si odhrnula vlasy, které jí padaly do čela, a usmála se. Ten pohyb, který později vídal několikrát denně, na něj působil uhrančivě. Nicméně zpočátku měl s novou pracovní pozicí dost starostí na to, aby smýšlel o Tereze jinak než jako o spolupracovnici. Čas rychle ubíhal a Honza postupně přicházel na to, že má Tereza podobný způsob myšlení a přístup k různým věcem. Už si nevzpomínal, kdo to začal první, ale časem se mezi nimi rozvinulo cosi, čemu Honza soukromě říkal slovní tenis, humorné slovní přestřelky, které pochopitelně neměly vítěze.

"To, co se škádlívá, rádo se mívá," jeho sestra mu neřekla nic nového, když se mezi řečí zmínil o Tereze.
Ale uvědomil si, že by ji chtěl vídat častěji než jenom v práci. A náhoda mu nahrála sama do ruky. Když nedávno procházel podklady kvůli nějaké nedůležité statistice, nemohl si nevšimnout jména Terezy, ale především jejího rodného čísla.
"Vždyť bude mít příští týden narozeniny!" došlo mu překvapeně a bylo mu, jako by právě odhalil nějaké státní tajemství. Později doma večer se rozhodl, že ji vytáhne v sobotu odpoledne ven, tedy pokud přijme jeho pozvání. Ve čtvrtek se potom odhodlal a jakoby nic se jí zeptal na sobotu. "Mohla mě odmítnout, ale neudělala to," vybavil si Honza krátký rozhovor. Celý pátek se jí vyhýbal, nevěděl by, co má říct. Doufal jen, že Tereza našla jeho stručný vzkaz, který jí nechal na stole.
"Tři růže by měly být dostatečné, ani moc, ani málo," zamyslel se před květinářstvím, dívaje se na hodinky. Zároveň jím proběhla radost, že Tereza nemá ani tušení, že ví o jejich včerejších narozeninách. Srdce se mu rozbušilo rychleji, když stoupal po schodech k bytu, kde bydlela.

Tereza nevěděla, kolik je hodin. Hádala, že může být něco mezi jedenáctou a půlnocí, na hodinky se jí ani nenapadlo podívat. Odpoledne i večer totiž utekly jako voda. Nejen, že Honza přišel včas, ale překvapil ji něčím, co opravdu nečekala. Tři růže spojené s přáním k jejím narozeninám udělaly své. Tereza cítila, jak se začervenala, a v duchu se za to proklínala. Celý zbytek odpoledne strávili v zoologické zahradě. Vyprávěli si, smáli se a Tereze bylo na duši moc dobře. Občas se mimoděk dotkli jeden druhého a připadalo jí, jako by mezi nimi přeskočila jiskra. A následná večeře v tiché vinárně, kde Honza udělal rezervaci, úplně vymazala vzpomínky na oslavu z předchozího večera. Povídali si volně o všem, často měnili témata. Tereza najednou cítila, že je toho tolik, co by chtěla Honzovi říct a co by se chtěla o něm dozvědět. Po večeři už pili jenom víno, ani ne moc, Tereza si chtěla zachovat čistou hlavu.

Teď napůl seděli a napůl se opírali o dětský kolotoč v parku před domem, kde Tereza bydlela. Dívali se na noční oblohu plnou hvězd a mlčeli. Tereza se zmínila před chvílí, že její maminka je hvězdářka, a Honza se přiznal, že o hvězdách neví téměř vůbec nic. Najednou si uvědomila, že jí vlastně nedal ani pusu, když jí popřál k narozeninám. Ticho bylo dlouhé.
"Jsem si jistá, že Velký vůz určitě najdeš hned," přerušila mlčení. "Víš, že se říká, že kdo má dobré oči, je schopen vidět dvojhvězdu v jeho oji? Taky se říká, že..." Tereza nestihla dopovědět co měla na mysli, protože Honza, jako by jí četl myšlenky, ji k sobě přivinul a zlehka políbil na rty.
"Ani nevíš, jak dávno už jsem tohle chtěl udělat, Terezko," zašeptal Honza, svíraje ji v náručí.
"Honzo..." vydechla Tereza a položila hlavu na jeho rameno. Dívala se do neurčita, když vysoko na obzoru nad stromy v parku zahlédla táhlý záblesk.
"Hvězdičko, hvězdičko, přeju si..." nedošeptala.
"Co jsi říkala, Terezko?" tiše se zeptal Honza.
"Já jen...," nadechla se a pokračovala jinak, než chtěla, "děkuji ti za celý dnešek, za všechno, bylo mi s tebou moc dobře." Před domem tentokrát Tereza políbila Honzu.
Honza se rozloučil prostým: "Zavoláme si zítra."

Tereza zeširoka otevřela oči a nepřítomným pohledem se zadívala do stropu.

"Nebude určitě trvat dlouho a nebudu se ráno probouzet sama," zarděla se nad tou myšlenkou a posadila se. Něco nebylo v pořádku, jenom ještě nevěděla co. Babiččin budík opět nešel, místnost bez obvyklého hlasitého tikání byla nezvykle tichá.

"Vždyť jsem ho včera večer natáhla," pomyslela si Tereza a sáhla po paměti na noční stolek pro hodinky, které tam v noci položila. Ukazovaly za deset čtyři.

"Nesmysl," řekla si v duchu a dala si je k uchu. Nešly. Terezčin pohled se opět stočil k budíku. Na sucho polkla a něco se v ní vzpříčilo. Budík ukazoval za deset minut čtyři hodiny. V tu chvíli ji přešly zbytky ospalosti a vyskočila oběma nohama z postele.
"Věž na staré radnici," Tereza si vzpomněla, že jedině z jejího okna bylo vidět na velké hodiny na vrchu radnice. S nepříjemnou předtuchou odhrnula záclonu a podívala se známým směrem. Když se otočila, v její tváři bylo vidět strach a nejistotu. Ztěžka dosedla zpátky na postel, protože to, co viděla na ulici, jí vyrazilo dech. Na pěší zóně, jindy v tuto dobu slušně zalidněné, byli všeho všudy tři lidé, každý někde jinde. Spíše by řekla tři sochy, kdyby nevěděla, že tam nikdy žádné nebyly.
Na radnici se ani nemusela dívat. Vzpomněla si na včerejší večer a polilo ji horko. Pomalu jí začalo docházet, že to, co tušila a odháněla ze své mysli, se stalo realitou.

"Hvězdičko, hvězdičko přeju si..." Honza ji včera pevně objímal a ona si celým svým srdcem vroucně přála, aby tento okamžik nikdy neskončil, aby se zastavil čas, aby to takto mohlo zůstat navždy.
"Ne, to ne, já to tak nemyslela...," Tereze se zlomil hlas v půlce věty.

O chvíli později na sebe hodila šaty, které včera nechala na židli a vydala se najít Honzu.