Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBludné duše
30. 08. 2006
0
0
576
Autor
Pet!
No a teď si můžeš přečíst moji duchařskou historku….ale jestli si to čteš večer, radši si rozsviť světlo a rozhlídni se kolem sebe!!
Bludné duše
Seděly jsme takhle s Judyth na posteli a prohrabovaly se zápiskama o magii a okultismu, když nás napadlo, že bysme se mohly zajet podívat na jeden vojenskej hřbitov poblíž továrny FARMAK. Našly jsme si to na mapě, vzaly si s sebou jízdní řády a nadšeně vyrazily do terénu..
Po čtvrt hodině jízdy, když už jsem si ani nepřipadala jako v Olomouci, se před náma konečně objevil klášterní komplex Hradisko a my byly na místě. Teda v uvozovkách, protože než jsme se po zarostlejch a rozpraskanejch chodníčcích, kolem zemědělky a ostnatejch drátů, dostaly k bráně hřbitova, trvalo to ještě dobrých deset minut.
Jestli jsi na tom hřbitově někdy byla, tak určitě máš představu, jak to tam vypadá. Není to moc velký, černý mramorový kvádry, betonový hrobky a železný kříže. Už z dálky na mě to místo působilo divně. Nicméně jsem odhodlaně a se zaujetím vykročila vstříc osudu a úzkou pěšinkou mezi hroby se prosoukala až na konec, k rozvrácenýmu plotu, kterej nás přímo lákal pokračovat v cestě dál.
A tak jsme se ocitly na začátku dlouhé zasněžené cesty lemované po obou stranách vysokými černými stromy s holými zkroucenými větvemi uprostřed bílé planiny, z které vyčnívaly v několika řadách jako krtince podstavce od ukopanejch křížů a různě poházený starý německý náhrobky. V centru toho všeho stála osamělá kaple s robustní kopulí a nápisem PAX (mír) a celý místo jakoby naoko ohraničoval ztrouchnivělej plůtek. Po levé straně bylo v dálce vidět oddechující město a napravo maringotky a červenožlutá střecha od cirkusu(!( A všude ticho… který občas porušilo křupaní sněhu, jak nás kroky vedly k asi dva a půl metru vysoké haldě na sobě poskládaných podlouhlých černých kvádrů.
Když jsme to obešly ze všech stran, ukázala Jiťa na několikacentimetrovou tmavou vrtvu na jednom z kamenů: “Co si myslíš, že je tohle?” Nejdřív jsem řekla, že nevím, ale hned po tom mi to došlo. Byl to zbytek z dohořelé černé svíce a my jsme tak nepochybně stály před obrovským hrůzu nahánějícím SATANSKÝM oltářem!!! Nasvědčovalo tomu všechno, to ponurý místo, i orientace světových stran směrem na západ… Rozhlídly jsme se po okolí, jestli nejsou někde na sněhu vidět stopy krve, nebo zvířecí kůstky, což by znamenalo, že se tam v nedávné době konal rituál a jde o náboženský satanisty, neboli uctívače ďábla.. Ale nikde jsme nic nenašly. I tak jsem měla potřebu se pořád dívat kolem sebe, jakoby jsme tam nebyly samy a když jsem vzhlídla nahoru, přímo nade mnou zářil na nebi měsíc a kolem něj sálalo mlhavý červený kolo. Krev na měsíci – březen, krvavý měsíc – už jsem nebyla tak klidná, jako když jsme přicházely. Jak jsem tak pozorovala Judyth, která plná nadšení pobíhala mezi hrobkama, popadl mě zvláštní pocit, jako kdybysme už k sobě ani nepatřily a v duchu jsem se ptala sama sebe, co tu vlastně dělám a všechno mi najednou přišlo tak cizí a vzdálený. Autobus nám jel až za patnáct minut, tak jsme se vrátily na ten menší hřbitov, že si ještě zapálíme, jenomže tam nebyla žádná lavička, tak jsme si sedly na jeden hrob a povídaly si.
„Co bys dělala, kdyby se tu najednou objevili, zahalený v černých kápích a obrácenýma křížema? To bych si hned musela sundat bundu a začít: ‚Regie! In nomine dei nostri Satanas luciferi excelsi…:-)“
(seděly jsme zády k ostatním hrobům)
„No, to jsme si sedly dobře, aby nás překvapili zezadu!“ řekla jsem.
„To bysme slyšely, je tady takový ticho že bysme si jich včas všimly…“
„No jen aby!“
A pak jsme na to zapomněly a zapovídaly se…vykládala mi o své kamarádce, která je vegetariánka (znají se už odmala) a jsou spolu tak propojený, že když se něco stane jedné, okamžitě o tom ví i ta druhá… A jednou, když spolu byly na prázdninách se na sebe podívaly, bez jediného slova odešly k řece a začaly brečet.
Poslouchala jsem její vyprávění a bylo mi to trochu líto, že na světě existuje někdo,, s kým je spoutaná víc než se mnou a ozvala se ve mně žárlivost, ale nedala jsem na sobě nic znát. Bavily jsme dál a mně z ničehonic začalo být nějak divně. Cítila jsem, že se na nás zezadu někdo dívá, byl to úplně intenzivní pocit, jako by mě tím pohledem propaloval skrz na skrz a pak mnou začala prostupovat hluboká tíseň.Podívala jsem se na Jiťu a ona na mě a řekla s ohromeným výrazem ve tváři tichým hlasem: „Cítíš to taky?!“
Nemohla jsem se pohnout.
„Jako kdyby tam někdo stál.“
Cítila jsem intenzivní pálení v zádech, úplný návaly negativní energie. Byl to tak hnusnej pocit, že jsem se bála podívat za sebe. Nechtěla jsem si představovat, co bych dělala, kdybych tam v tu chvíli byla sama. Jiťa pro mě v tu chvíli představovala doslova přístav naděje. Byla odvážnější a ohlídla se. „Nikoho tam nevidím…“ Okamžitě jsme se zvedly a rozhlídly se po hrobech.
„Fuj… já tady nebudu! Pojďme pryč!“
Beze slova jsme zamířily k bráně… nepřemýšlela jsem naprosto nad ničím, jen už jsem odtamtud chtěla být pryč. Jenomže i když bysme nejradši utíkaly, šlo to jenom pomalu. Chtěla jsem se Judyth chytit za ruku, ale ona se mi vztekle vysmekla. Vysvětlila mi to tím, že její dlaň právě představuje ochrannej štít, kterej by nás měl ochránit, než projdeme hřbitovní bránou. Neohlížely jsme se napravo ani nalevo a spěchaly ven jak nejrychleji to šlo. Když jsme prošly bránou a zastavily se na silnici, trochu to ze mě spadlo,….zvláštní je, že když jsem se přiblížila do určitýho místa, blíž k plotu, zase se to vracelo.
„Tady přesně… a tady odtud už to nepůsobí…“shodly jsme se obě a podívaly se směrem k zastávce. Autobus nám jel za tři minuty. Na chodníku postávalo už asi osm lidí a divně se na nás koukali.
Do té chvíle jsem ani nepostřehla, že už se setmělo, než jsme vyšli ze hřbitova, ještě bylo světlo a najednou svítily lampy a všude tma jak v lese.
Když jsme se otočily zpátky, ukázala Jiťa beze slova směrem nad hřbitov…Vznášela se nad ním bílá mlha.
„Co znamená bílá aura?“ zeptala jsem se.
„Negativní energie… objevuje se kolem mrtvých….“ řekla mi. Zamotala se mi hlava. To mě mohlo napadnout… vždyť v Japonsku je to smuteční barva.
Šly jsme si sednout na lavičku a nemohl mi uniknout pohled dvou důchodců stojících opodál.. zděšeně se na nás dívali a něco si tajnůstkářsky šeptali a ukazovali ke hřbitovu.
„Proč na nás tak vejraj?“zeptala jsem se znechuceně.
„Před chvíli jsme vyšly ze hřbitova a máme na sobě černý hadry,“ připomněla mi Jiťa bez mrknutí oka a nastoupily jsme do busu.
Tehdy jsem ještě nevěděla, že je to naposledy.
A pak jsme jely pryč, ale jako kdybysme si něco táhly s sebou. Snad proto jsme vystoupily o zastávku dřív. Přestalo to, až když jsme přešly most přes řeku. Byla tma a dole bylo kachny slyšet hrát vodní pólo.