Diplomová práce

Moje babička vždycky říkávala, že jsme tady na tom světě půjčení...

 

S rozespalým výrazem v tváři se Student posadil na posteli. To ráno bylo stejné jako všechna předešlá, jen něčím přeci trochu jiné. Hned si totiž uvědomil, že dnešní den patří k těm nejdůležitějším dnům jeho života.

"Zítřek rozhodne o tvé budoucnosti," doznívala mu v hlavě včerejší Učitelova slova.

"Jinými slovy, půjde o všechno" přeložil si to Student v duchu. Dnešní den byl vyvrcholením dlouhého a usilovného studia každého ze Studentů na Universitě, kde studovali jen ti nejlepší z nejlepších.

O chvíli později už zíval nad svojí pravidelnou ranní kávou a myšlenky mu zabloudily do minulosti. Ten, kdo byl přijat na Universitu, věděl, že získá nejlepší vzdělání, jakého kdy bylo možno dosáhnout. Rodiče na něj byli nesmírně pyšní už od okamžiku, kdy úspěšně složil přijímací zkoušky, což samo však nebylo zárukou přijetí ke studiu. A když později držel písemné rozhodnutí v ruce, věděl, že tuto příležitost rozhodně nepromarní.

Úspěšné absolvování všech deseti cyklů studia znamenalo obsáhnutí komplexních znalostí, jaké kdy Společnost ve své celé historii nabyla. Ti, kteří prošli až do sedmého cyklu, byli postaveni před zásadní rozhodnutí o tématu závěrečné Diplomové práce. Možnosti byly dvě, vybrat si z téměř nekonečného seznamu, nebo přijít s námětem vlastním. Jeho sen a zároveň cíl byl shodný s ostatními studenty. Obhájit Diplomovou práci před Panelem Profesorů bylo pro každého povinnou samozřejmostí, snem však bylo obdržet povolení a dostat podmínky k vytvoření skutečného fyzikálního modelu.

Nikdy se nepovažoval za vyloženě technický typ a témata typu Hyperprostor nebo Aplikování antigravitace mezi třemi libovolnými body v prostoru ho nikdy nepřitahovala. Již od prvního cyklu na Universitě ho zajímala sociologie. A jeho časté neúspěchy v podobě jednoduchých, leč nestabilních matematických modelů vyvolávaly úsměvy na tvářích Učitelů.

Trochu upil z ještě horké kávy a v duchu si vybavil tvář svého Učitele.

"Ne nadarmo se říká, že všechny začátky jsou těžké," jeho Učitel si v samých začátcích nikdy neodpustil alespoň nějakou uklidňující poznámku. Později už neříkal nic. Věděl, že je to zbytečné.

Vývoj a chování jedince vůči společnosti, společnosti ve vztahu k jedinci v závislosti na prostředí s neomezeným počtem daných i proměnných faktorů. Takto si sám Student naformuloval projekt závěrečné Diplomové práce. Však jenom úvodní širší rozpis zadání a specifikace vstupních podmínek mu zabraly celý jeden cyklus. Nad částí "... s neomezeným počtem daných i proměnných faktorů" kroutil nevěřícně hlavou nejeden Učitel a téměř všichni pochybovali nad případnou stabilitou Studentem vytvořeného matematického modelu. Dokonce i někteří z Profesorů se postupem času doslechli o jeho neobvyklém projektu.

Student si krouživými pohyby rukou pohrával s poloprázdným hrníčkem, dívaje se do neurčita.
Po titulu Profesora, funkci, ale především životním postavení ve Společnosti toužil v podstatě každý. Kvalifikovat se však mohli jen absolventi University s vynikajícími výsledky. A jmenování nového Profesora, což mohl jen Panel Profesorů sám, se stávalo obvykle jednou za několik desítek cyklů. Pochopitelně to znamenalo projít nejprve kariérou Učitele. Všichni, včetně rodičů i blízkých přátel, by se mu však vysmáli, kdyby jim prozradil, že to je jeho dlouhodobý cíl, který si předsevzal už dávno před tím, než byl přijat na Universitu.

"Dnešní den pro mne představuje jeden z mnoha kroků, kterým se mi přiblíží pozice Profesora." Student si uvědomil, že promluvil nahlas do prázdné místnosti, a pousmál se... Nic to nemění na jistotě, že svůj matematický model obhájí. Ovšem vysněné povolení k realizaci, to už na něm nezáleží.

Začátky nebyly vůbec lehké. Matematické simulace jedna za druhou byly nestabilní a vždycky, když už se zdálo, že model bude funkční, přidáním dalšího faktoru skončil výsledek samodestrukcí. Každá nová modelace byla náročnější a složitější, s nespočtem nových rovnic a vzorců. A navíc Učitel nesměl do Diplomové práce zasahovat ani radou, natož pak pomocí.

To všechno Studentovi probíhalo hlavou, zatím co se pomalu oblékal do slavnostní Universitní uniformy. Sebejistě na sebe podíval do zrcadla. Moc dobře věděl, že žádný Učitel by mu s jeho tématem stejně pomoci nedokázal. Nehledě na to, že jenom vniknout do každého detailu by dalo zabrat i leckterému Profesorovi.

---

Panel Profesorů při vstupu do místnosti působil hrozivě, Student se trochu zachvěl. Byla to spíše nervozita než nejistota. Model fungoval tak, jak měl fungovat. Tu a tam v ose času vykazoval menší či větší výchylky od stability, ale vždy se ustálil sám, bez vnějšího zásahu. I při zrychlení průběhu času nedošlo k samodestrukci. Show může začít.

"Vaše téma, odvedená práce i výsledky jsou imponující," odkašlal si předsedající Profesor po chvilce ticha, která následovala po poslední větě Studentovy obhajoby a předvedení modelu.

"Předvedl jste náročný, precizně vypracovaný model," pokračoval Profesor, "a mohu říct za většinu svých kolegů, že typ a rozsah tématu je překvapivě neobvyklý."

Pak zakončil obligátní větou: "Můžete se vzdálit."

Student byl sám se sebou spokojen, byl si jistý, že zapůsobil. Teď už jen to povolení ke skutečnému modelu a cesta k pečlivě naplánované budoucnosti je otevřená.

Panel Profesorů na sebe nechal čekat déle, než bylo zvykem.

"Vaši Diplomovou práci považujeme za obhájenou," začal svoji řeč předsedající Profesor a Studentovi se zatajil dech.
"Ačkoliv váš model nezaručuje infinitní stabilitu, Panel Profesorů vám uděluje Povolení k vytvoření skutečného modelu. Povolení zároveň zahrnuje prostor a veškeré prostředky potřebné k jeho realizaci."

---

Když konečně přišel jeho čas, Student byl kompletně připraven na všechno.
Krátce se soustředil a potom začal:

Nejprve stvořil Nebe a Zemi...

---