Moře

moře dokáže vice než si kdo myslí...

Seděl na pláži a počítal zrnka písku, která mu volně putovala mezi prsty. Přemýšlel, nebo to alespoň tak vypadalo. Ať už to bylo jakkoliv nevšimnul si jí Cítil moře, slyšel sumění větru, ale nezahlédl tu drobnou plavovlásku, která vedle něj poklekla do písku. Otevřela ústa a řekla několik slov v jazyce, kterému nerozuměl. Pokrčil rameny a usmál se. Ona mu vrátila úsměv a dlouze se na něj zadívala. Zvědavě i něžně zároveň.
TEPRVĚ TEĎ SI VŠIMNUL JAK MOC MU PŘIPOMÍNÁ MOŘE. VLNY VE VLASECH, HLUBOKÉ MODRÉ OČI, PŘES KTERÉ BY SE DALO NEHLÉDNOUT AŽ DO DUŠE, RTY JAKO SKLANTÝ PRŮLIV VEDOUCÍ k laguně dávno ztraceného ostrova... Moře, které zároveň vyzývá a vzbuzuje ústu, krásné i nebezpečné. Vodní hladina bez konce, ve které někdy dohlédnete až na dno a jindy spatříte jen nekonečnou hlubinu.
Vlny přestaly být líné a olízly jim nohy. Bílá pěna se zachytávala na pobřeží a odhalovala svou pomíjivou krásu. Nejspíš asi nevěděl proč to dělá, ale chytil ji za ruku..aniž by pomyslel na to, že moře se nikdy nedá zachytit. Neucukla. A její ruka jako by  byla perlou, které moře dobrovolně vydalo smrtelníkům ke shlédnutí.
Člověk často přemýšlí, co je a co není správně. Moře hned rozhoduje. Má svá jasná pravidla už dlohá staletí. Všichni kdo jej poznali mu naslochali, jen málokdo mu však rozuměl.
Má smysl sedět na pláži a počítat zrnka písku? je správné sednout si vedle někoho a ještě se na něj usmát? Zkuste se zeptat moře. Zašumí a pošle pár vlnek na cestu TĚM DVĚMA, kteří by si jinde snad nikdy nerozumněli...            (in Ahlbeck 2006)

---