Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZtracené naděje
08. 09. 2006
0
0
431
Autor
Marguerite3
Ztracené naděje ztřísnily můj život tak jako kapky inkoustu nedbale vypadající papírek přede mnou...
Nevím, co napsat... V hlavě se mi honí neskutečně mnoho věcí... ty jsou pro ně, pro všechny, nejspíš něco jako prach pokrývající rozházené police u mě v pokoji... tak nicotné... Ten vzduch mě přímo dusí, světlo mě ubíjí jako nočního motýla, kterému se zachtělo poznat něco nového... Veškeré moje myšlenky míří stále tím samým směrem... Postrádám smysl své existence, veškerého svého života, který se už jen stěží dá nazvat životem... Proč??? Na tuto otázku znám jednoznačnou odpověď... Vidím ho před sebou, ta neskutečně živá představa mě dohání k šílentví... Stojí tam a jeho hysterický křik mi zní v uších jako ozvěna... Prudce zavřu oči a trhnu sebou... Ani ty dvě hráze neudrží řeky slz, pramenících někde hluboko v mém nitru... Roztěkaným pohledem bloudím po pokoji... Rozlitý inkoust na podlaze, ta černá hladina s odlesky, mě přímo vtahuje kdesi do hlubin... Mé rozklepané prsty zabrousí v zásuvce...
Ztracené naděje ztřísnily můj život tak jako kaluže krve podlahu mého pokoje...
Nevím, co napsat... V hlavě se mi honí neskutečně mnoho věcí... ty jsou pro ně, pro všechny, nejspíš něco jako prach pokrývající rozházené police u mě v pokoji... tak nicotné... Ten vzduch mě přímo dusí, světlo mě ubíjí jako nočního motýla, kterému se zachtělo poznat něco nového... Veškeré moje myšlenky míří stále tím samým směrem... Postrádám smysl své existence, veškerého svého života, který se už jen stěží dá nazvat životem... Proč??? Na tuto otázku znám jednoznačnou odpověď... Vidím ho před sebou, ta neskutečně živá představa mě dohání k šílentví... Stojí tam a jeho hysterický křik mi zní v uších jako ozvěna... Prudce zavřu oči a trhnu sebou... Ani ty dvě hráze neudrží řeky slz, pramenících někde hluboko v mém nitru... Roztěkaným pohledem bloudím po pokoji... Rozlitý inkoust na podlaze, ta černá hladina s odlesky, mě přímo vtahuje kdesi do hlubin... Mé rozklepané prsty zabrousí v zásuvce...
Ztracené naděje ztřísnily můj život tak jako kaluže krve podlahu mého pokoje...