Chtěl bych se ti klanět každý podzimní den

Odpoledne pomalu ohlašovalo svůj odchod a uvolňovalo místo večeru. Ležel jsem na zádech v trávě chystající se v dohledné době k zimnímu spánku a mé oči byly zavřené. Neviděl jsem tudíž své město, které se rozkládalo na dosah od mezí, na jejichž posvátné území jsme se dnes uchýlili. Podzimní vzduch se mi opíral do tváře a já jen odhadoval, ve kterém bodě dráhy zachytím zapadající slunce poté, co opět k životu probudím svůj zrak.

Tuto hru jsem hrával již od dětství a to právě na tomto místě. Ačkoliv čas plynul a svět se proměňoval, posvátné meze zůstávaly neměnnými. Nacházely se mimo čas. Pobývat v nich znamenalo tok času zastavit a přenést se mimo realitu. Město se svým shonem a pinožením pro tyto chvíle zůstávalo jaksi daleko a jaksi neskutečné. Opravdovým jsem byl jen já, ticho a slunce, jehož přítomnost vysoko nad sebou jsem tušil. A tak tomu bylo dnes stejně jako tehdy, kdy jsem byl ještě malým usmrkancem, který se domů vracel s klekánicí v patách a doufal, že hodiny v kuchyni jsou stále ještě pokažené. Byl to zcela jiný svět. Svět, ve kterém bylo ještě vše samozřejmé, vše hezké a vše bezstarostné. A ve kterém ještě nežila ona. (Pominu-li ovšem její tradiční námitku, že tam již byla, ovšem „na houbách“).

Právě jsem se chystal oči otevřít, když jsem ucítil onu specifickou vůni a zaslechl její radostné oznámení: „Tak a brambůrky už budou!“
Promnul jsem si oči a obrátil svůj pohled směrem k ohništi, v němž doutnaly zuhelnatělé kousky dřeva: „Víš, že vlastně ani nevím, jestli se tu smí dělat oheň?“.
Ani na vteřinu nezaváhala: „Není důležité, co se smí a co ne.“
„Vážně?“ otázal jsem se jemně provokativně.
„Nevěříš?“ reagovala hbitě a s potutelným výrazem tváře se ke mne přiblížila. Ležel jsem na zádech a čekal, co si na mne vymyslí. Chvíli přemýšlela a tvářila se přitom velmi smyslně. Poté se jí zajiskřilo v očích, prudce sebou trhla a za moment již seděla obkročmo na mně.

Hleděl jsem jí do tváře, kde jsem viděl její tradiční vyzývavý výraz, který jsem miloval. Upřeně jsme se sledovali, když si pomalu začala rozepínat košili, co měla na sobě. Přesně tutéž košili, v níž byla oblečená v ten den, kdy se k sobě naše těla poprvé přiblížila. Vzpomínám si, že jsem byl tehdy nervózní a postupoval jen s velkou opatrností. Strašně jsem toužil z ní tu košili svléci, ale neskutečně jsem se bál. Už tehdy byla nad věcí více než já. „To se ti ten knoflík tak líbí?“ reagovala na mou váhavost. „Jestli ano, stačí říct, doma mám takových celou krabičku. A nepřišitých!“ Očividně se dobře bavila a já se cítil jako nepolíbený septimán, ačkoliv už tehdy mi bylo o deset let více než jí.

„Prosím, neblázni, tady ne!“ vyjekl jsem. Ne snad proto, že bych se skutečně zděsil, ale proto, abych nepokazil naši věčnou hru.
„Pche, konzervo!“ odpověděla podle scénáře a zarazila své nemravné počítání.
„No co,“ bránil jsem se, „stárnu.“
„Á málem bych zapomněla, dědoušku...“ odvětila pohotově a s přehrávanou starostlivostí. Hned na to se začala v mém klíně vrtět ze strany na stranu. Ani jsem nedutal a tiše ji pozoroval. Oba jsme se na sebe usmívali. Po chvilce mi bezostyšně položila dlaň do rozkroku:
„Vypadá to, že jsi ještě funkční.“ A spiklenecky mrkla. Poté se natáhla po poblíž ležícím noži a nahodila krvelačný obličej. „Ještě si tě naříznu a spočítám letokruhy,“ houkla co nejhlubším hlasem a začala šermovat nožem před mou hlavou.
„Copak jsem nějaký strom?“ vyloudil jsem ze sebe jakože bázlivě.
„Strom ne. Jen občas pěkné dřevo.“ A bylo slyšet pustý smích. Protáhl jsem plačtivě obličej. Pleskla mě čepelí po čele a takřka mateřským hlasem svou etudu zakončila: „Ťunťo!“

Opět se napřímila a nehybně na mne zůstávala sedět. Bylo ticho a my si opětovali zamilované pohledy.
„Víš, že vypadáš jako tvůj pes?“ přerušil jsem mlčení.
Odmítavě zakroutila hlavou a začala vrčet. To nevěštilo nic dobrého. Vrčení nabíralo na intenzitě a pozvolna přecházelo ve vytí. Bál jsem se nejhoršího. A oprávněně – během okamžiku se na mne vrhla a zakousla se mi do nosu. Ne moc silně, ale přesto to bolelo. Držela jej pevně mezi zuby a škubala svou hlavou ze strany na stranu, jako by s ním zápolila. Začal jsem řvát. Chvíli jsme se takhle kočkovali (či spíše pejskovali), než se zastavila, ztuhla jako rampouch, vyloudila nepopsatelný skřek a odpadla ze mne do trávy vedle. Tam chvíli nehnutě ležela a tiše chroptěla. Hladil jsem si zatím nos. Asi za minutu se zvedla a jakoby nic oznámila: „Jdeme jíst.“

Vyhrábla z popela postupně osm brambor a jala se je nožem loupat. Zatvářil jsem se znechuceně.
„Copak?“ zeptala se přísně.
„Bléé, nesnáším ten smrad z loupání brambor,“ odpověděl jsem jí upřímně. „Natahuje mě z toho,“ dodal jsem.
„Jako z té vařené mrkvičky?“ otázala se s jízlivým úsměškem.
„Jo,“ přikývnul jsem smutně a vzpomněl si na jednu příhodu z dětství, kdy jsem se s chutí zakousl do mrkve ležící na stole v domnění, že jde o syrovou, ostrouhanou mrkev. Chyba lávky! Byla vařená a já se pak málem poblil.
„Jenže tohle není mrkev, ale brambora, víme?“ uvedla věc na pravou míru a přejížděla mi první z oloupaných brambor pod hojícím se nosem.
„Stejně to jíst nebudu,“ řekl jsem na truc.
„Cože, „vyhrkla s pobaveným úsměvem, „páníček nechce papat brambůrky? No to se na to podíváme!“

Nestačil jsem se ani nadechnout a začala mi cpát onu bramboru do pusy. Sevřel jsem rty a bránil se. Ovšem ani ona se nemínila vzdát. Tlačila mi vší silou bramboru přes zavřená ústa, takže se z ní brzy stala spíše bramborová kaše.
„Budeš cpát, dacane!“ volala výhružně.
Nemohl jsem jí nic opáčit, protože by to znamenalo otevřít pusu. Tak jsem pouze cosi huhlal a sledoval, jak na ni pomalu přichází záchvat smíchu. Díky tomu začalo její úsilí výrazně polevovat. V jednu chvíli jsem tak mohl vykřiknout:
„Fujtajxl, to je ale hnus!“
Vyprskla smíchy a připlácla mi zbytek „kaše“ na čelo.
„Tos neměla, ty potvoro odporná!“ zahřímal jsem a začal se sápat po zbytku brambor. Asi chtěla zakřičet „ne“, ale záchvat smíchu jí to nedovolil.
Bezmocně začala šermovat rukama.
„No počkej!“ varoval jsem ji.

Z posledního zbytku sil mě odkopla, vstala a začala zběsile utíkat směrem k blízké kamenité cestě vedoucí do města.
„Nemáš šanci, neutečeš!“ volal jsem za ní a začal po ní metat brambory.
Běžela jako splašená, klopýtala a dávila se smíchem. Já za ní. Snažil jsem se mířit jí na záda a současně si stíral bramborové zbytky z obličeje. Má muška ovšem byla značně nepřesná, a proto většina brambor přistála na cestě vedle ní. Rychle je sesbírala a pohotově mi je vrhala zpět.
Kryl jsem si hlavu a stylizovaně vykřikoval: „Co blázníš, co blázníš.... kdyby tě tak viděli lidi, co by si tak pomysleli!“
„Jo ták lidi...!“ chytla se těch slov, „tak lidi já mám....“ Celá zadýchaná se zarazila a přemáhala svůj smích. „Tak lidi, ty já mám u prdele!“ Nato opět vypukla v bohapustý řehot.
„Moment! Stůj!“ zvolal jsem a začal jsem se tvářit smrtelně vážně. Současně jsem se k ní rozběhl.
„Co je?“ zarazila se, „něco se děje?“
„Stůj, nehýbej se!“ volal jsem a snažil se vyvolal dojem, že jsem spatřil něco vážného a hrozivého. Asi jsem byl přesvědčivý, protože jí na okamžik ztuhly rysy ve tváři.
„Tak co je???“ naléhala.
Doběhl jsem k ní, zastavil se a naklonil se k jejímu zadku. S vážnou tváří jsem ze sebe vyhrkl: „Tak kde máš ty lidi?“ Jemně jsem ji začal osahávat.
Ušklíbla se, vyloudila úsměv uražence a plácla mě přes ruku: „Až doma!“ Opět se rozeběhla směrem k městu.

Zůstal jsem stát a koukal na ni. Běžela, ruce měla natažené dozadu a mávala s nimi jako s křídly. Asi po dvaceti metrech se zastavila a přešla do svižné chůze. Ještě před tím se ale na mě otočila a vrhla po mne opovržlivý výraz. Pak už kráčela dál, přičemž úporně kroutila zadkem. Usedl jsem na prašnou cestu a pozoroval, jak pomaličku mizí v dáli. Blaženě jsem se usmíval a děkoval bohu či osudu. V nedalekých domech už se rozsvěcovala první okna a já cítil, že jsem zamilovaný. Přiložil jsem dlaně ke svým ústům a zavolal na ni: „Jsi jedinečná!“ Uslyšela mne. Ihned se obrátila a se slovy „a ty zase úplně tuctový“ mi rozverně zamávala. A jak ji znám, určitě pak na mě vyplázla jazyk. Na tu dálku jsem to ovšem neviděl.
Ještě chvíli jsem zůstal sedět na zemi, zatímco na blízkých obzorech zapadala má dvě podzimní slunce.

---